Plynové lampy (Gaslight) 1944

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Poetika fil­mu noir je něco, co uchva­cu­je fil­ma­ře již celá dese­ti­le­tí. I po ofi­ci­ál­ním kon­ci éry těch­to fil­mů se k nim tu a tam tvůr­ci vra­ce­jí, či se jimi inspi­ru­jí. Stačí při­po­me­nout napří­klad fil­my jako byl Blade Runner, či nové zpra­co­vá­ní Batmana.
Ačkoliv Plynové lam­py se mezi typic­ký­mi fil­my noir zrov­na čas­to neob­je­vu­jí, své opod­stat­ně­né mís­to ve fil­mo­vé his­to­rii čty­ři­cá­tých let beze­spo­ru mají.
Curokův film je vlast­ně adap­ta­cí poměr­ně úspěš­né diva­del­ní hry Patricka Hamiltona. Curok pro sní­mek sehnal doce­la sluš­ný roz­po­čet, což se pro­je­vi­lo na dob­rém herec­kém obsa­ze­ní. První hous­le hra­je v té době hvězda prv­ní veli­kos­ti Ingrid Bergman, její­ho man­že­la Charles Boyer (což je ten vese­lý, postar­ší labuž­ník z fil­mu Bosé nohy v par­ku) a detek­ti­va Joseph Cotten (byť je na plát­ně opro­ti ostat­ním posta­vám ani ne polo­vi­nu času).
Plynové lam­py je asi nej­lep­ší pus­tit si večer, navzdo­ry své­mu stá­ří si film stá­le ucho­val jakési děsi­vé napě­tí a i když vět­ši­na divá­ků jis­tě po něja­ké půl­ho­di­ně má z 90% ohled­ně všech záhad jas­no, tak závěr fil­mu je beze­spo­ru i pro ně fas­ci­nu­jí­cí (záměr­ně nepí­ši pře­kva­pu­jí­cí). Herecká strán­ka je na úrov­ni oněch slav­ných jmen. Bergman se na roli při­pra­vo­va­la vel­mi zod­po­věd­ně, dokon­ce něja­ký čas poby­la mezi psy­chic­ky nemoc­ný­mi oso­ba­mi, aby dosta­la do tvá­ře ten správ­ný psy­cho­pa­tic­ký výraz. Boyer něco podob­né­ho asi nedě­lal, ale tvář šílen­ce mu jde nemé­ně dob­ře a Cotten je cha­risma­tic­ký jako vždy, i když pod­le mého názo­ru se nic nevy­rov­ná jeho roli Charlieho z Hitchcockova sním­ku „Ani stín pode­zře­ní“.
Zápletka fil­mu je doce­la láka­vá. Paula (Bergman) se již léta zota­vu­je po smr­ti své tety v Itálii, tam se osu­do­vě zami­lu­je do Gregoryho Antona (Boyer) a vra­cí se s ním do své­ho bytu v Londýně, kde se prá­vě ona násil­ná teti­na smrt kdy­si sta­la. Netrvá to dlou­ho a Paula zjis­tí, že s jejich domem není něco v pořád­ku, začí­na­jí se jí ztrá­cet věci a z půdy jsou sly­šet zvlášt­ní zvu­ky...
Uzavřel bych ten­to skrom­ný pří­spě­vek slo­vy, Plynové lam­py pat­ří mezi vybrou­še­né kle­no­ty noir fil­mů čty­ři­cá­tých let a jejich odlesk může osl­nit i leckte­ré oko 21. sto­le­tí.