Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Poetika filmu noir je něco, co uchvacuje filmaře již celá desetiletí. I po oficiálním konci éry těchto filmů se k nim tu a tam tvůrci vracejí, či se jimi inspirují. Stačí připomenout například filmy jako byl Blade Runner, či nové zpracování Batmana.
Ačkoliv Plynové lampy se mezi typickými filmy noir zrovna často neobjevují, své opodstatněné místo ve filmové historii čtyřicátých let bezesporu mají.
Curokův film je vlastně adaptací poměrně úspěšné divadelní hry Patricka Hamiltona. Curok pro snímek sehnal docela slušný rozpočet, což se projevilo na dobrém hereckém obsazení. První housle hraje v té době hvězda první velikosti Ingrid Bergman, jejího manžela Charles Boyer (což je ten veselý, postarší labužník z filmu Bosé nohy v parku) a detektiva Joseph Cotten (byť je na plátně oproti ostatním postavám ani ne polovinu času).
Plynové lampy je asi nejlepší pustit si večer, navzdory svému stáří si film stále uchoval jakési děsivé napětí a i když většina diváků jistě po nějaké půlhodině má z 90% ohledně všech záhad jasno, tak závěr filmu je bezesporu i pro ně fascinující (záměrně nepíši překvapující). Herecká stránka je na úrovni oněch slavných jmen. Bergman se na roli připravovala velmi zodpovědně, dokonce nějaký čas pobyla mezi psychicky nemocnými osobami, aby dostala do tváře ten správný psychopatický výraz. Boyer něco podobného asi nedělal, ale tvář šílence mu jde neméně dobře a Cotten je charismatický jako vždy, i když podle mého názoru se nic nevyrovná jeho roli Charlieho z Hitchcockova snímku „Ani stín podezření“.
Zápletka filmu je docela lákavá. Paula (Bergman) se již léta zotavuje po smrti své tety v Itálii, tam se osudově zamiluje do Gregoryho Antona (Boyer) a vrací se s ním do svého bytu v Londýně, kde se právě ona násilná tetina smrt kdysi stala. Netrvá to dlouho a Paula zjistí, že s jejich domem není něco v pořádku, začínají se jí ztrácet věci a z půdy jsou slyšet zvláštní zvuky...
Uzavřel bych tento skromný příspěvek slovy, Plynové lampy patří mezi vybroušené klenoty noir filmů čtyřicátých let a jejich odlesk může oslnit i leckteré oko 21. století.
(4,91 z 5)