Po čem muži touží 2 – Recenze – 20 %

Česká kome­die Po čem muži tou­ží, v níž se posta­va šovi­nis­tic­ké­ho šéf­re­dak­to­ra ocit­la půso­be­ním magic­ké­ho zaklí­nadla v žen­ském těle, byla zahá­je­na myš­len­kou, že ženy to mají v živo­tě jed­no­duš­ší. Tento názor pak hlav­ní­ho hrdi­nu donu­ti­la změ­nit nena­dá­lá kon­fron­ta­ce s nástra­ha­mi žen­ské­ho bytí, byť šlo bohu­žel jen o vněj­ší a fyzic­ké aspek­ty, kupří­kla­du o pro­ble­ma­tic­ké líče­ní, cho­ze­ní na pod­pat­cích nebo stá­ní front na zácho­dech. Celkově byl sní­mek pře­de­vším tupou a sexis­tic­kou pře­hlíd­kou muž­ských a žen­ských ste­re­o­ty­pů, z níž se tvůr­ci v závě­ru mar­ně sna­ži­li vybrus­lit mora­li­zu­jí­cím vyzně­ním.

Photo © Fénix Film

 

I tak ale na film Po čem muži tou­ží zaví­ta­lo více než půl mili­o­nu divá­ků, což z něj uči­ni­lo nej­na­vště­vo­va­něj­ší čes­ký film roku 2018. Možnost zopa­ko­vá­ní tak výraz­né­ho hitu násled­ně moti­vo­va­la dvo­ji­ci jeho pro­du­cen­tek (zod­po­věd­ných mimo jiné i za sérii Babovřesky) a reži­sé­ra Rudolfa Havlíka (Pohádky pro Emu, Bábovky) pus­tit se do tema­tic­ky spří­z­ně­né­ho dru­hé­ho dílu, v němž se pod vli­vem téhož kouz­la ocit­ne pro změ­nu žena v těle muže. O hlav­ní roli se při­tom stej­ně jako minu­le dělí Jiří Langmajer a Anna Polívková, spo­leč­ně však ztvár­ni­li zce­la novou posta­vu, a pří­bě­ho­vě tedy o pří­mé pokra­čo­vá­ní nejde.

Pak už se ale změ­ni­lo jen to, že Rudolf Havlík již scé­nář fil­mu nepsal spo­lu se spi­so­va­tel­kou Radkou Třeštíkovou, nýbrž se sce­náris­tou Filipem Oberfalcerem, s nímž spo­lu­pra­co­val už na svém nedáv­ném dra­ma­tu Minuta věč­nos­ti. Jinak totiž kome­die Po čem muži tou­ží 2 nabí­zí přes­ně to samé v ble­dě­mod­rém jako její před­chůd­ce, z něhož si kro­mě základ­ní­ho námě­tu a pochyb­né­ho pří­stu­pu k vykres­le­ní mezi­lid­ských vzta­hů vypůj­či­la i kon­krét­ní dějo­vé prv­ky a podob­nou výcho­zí situ­a­ci. Ta je ten­to­krát zapo­ča­ta myš­len­kou, že to v živo­tě mají jed­no­duš­ší nao­pak muži – při­čemž hrdin­či­na ces­ta k pro­zře­ní je dláž­dě­na ješ­tě pokři­ve­něj­ší­mi a oblud­ně­ji zvrá­ce­ný­mi poznatky než v před­cho­zím fil­mu. A tupá sexis­tic­ká pře­hlíd­ka zhoub­ných ste­re­o­ty­pů je to jakbys­met, ne-li ješ­tě ve vět­ším a hor­ším měřít­ku.

 

Hlavní hrdin­kou je psy­cho­te­ra­pe­u­t­ka Irena (vzhle­dem ke svým neod­bor­ným prak­ti­kám dost nepro­fe­si­o­nál­ní), kte­rá je vůči mužům zahořk­lá a viní je ze všech svých pro­blé­mů. A jeli­kož svůj pohr­da­vý nara­tiv (že „muži jsou jako vši a nezba­ví­te se jich, dokud si neo­ho­lí­te hla­vu“) pře­dá­vá i všem svým vda­ným kli­entkám, tak není divu, že vět­ši­na jejích seze­ní kon­čí žádos­tí o roz­vod. Když pak Irena nača­pá své­ho pří­te­le s mlad­ší milen­kou a násled­ně se opi­je a na pou­lič­ním pou­ťo­vém kar­ne­va­lu zaví­tá do sta­nu taju­pl­né věd­my (což je prak­tic­ky zopa­ko­vá­no z minu­lé­ho fil­mu), tak se jí nahlas vyslo­ve­né přá­ní, že by chtě­la být chla­pem, dru­hý den ráno sku­teč­ně vypl­ní. Resp. nevy­pl­ní, pro­to­že stá­le zůstá­vá sama sebou, jen je zakle­tá v těle muže.

Jiří Langmajer násled­ně hra­je ženu jako mimo­řád­ně pře­hna­nou kari­ka­tu­ru extrém­ní zžen­šti­los­ti a pře­pá­le­né hys­te­rie (na čemž je posta­ve­no asi 90 pro­cent veš­ke­ré­ho humo­ru), což je znač­ně v roz­po­ru s tím, jak eman­ci­po­va­ně a rela­tiv­ně vyrov­na­ně a sebe­vě­do­mě se hlav­ní hrdin­ka pre­zen­to­va­la na počát­ku fil­mu. Jeho kre­a­ce jsou tro­chu vtip­né pou­ze při přes­ném napo­do­bo­vá­ní spe­ci­fic­kých žen­ských pohy­bů nebo ve scé­nách, kdy tře­ba při­jde na tré­nink v růžo­vých legí­nách nebo si v restau­ra­ci objed­ná­vá „cit­ro­no­vou vodič­ku“ (neper­li­vou, pro­to­že „per­li­vá mu nedě­lá dob­ře na bříško“). Když má ale kulit oči, pře­cit­li­vě­le bre­čet, omdlé­vat nebo výkři­kem rea­go­vat na neče­ka­nou ránu do roz­kro­ku, tak není vtip­ný prak­tic­ky vůbec.

 

Mnohem hor­ší ale je, že sní­mek divá­kům v důsled­ku sdě­lu­je, že muži to mají v živo­tě těž­ké hlav­ně kvů­li tomu, že po nich jejich manželky/partnerky stá­le něco chtě­jí a oni nikdy nemů­žou přes­ně vědět co, pro­to­že žen­ská mysl je pro muže zkrát­ka pří­liš slo­ži­tá, než aby jí moh­li poro­zu­mět. V návaz­nos­ti na to jsou ženy ve fil­mu obvi­ňo­vá­ny coby pří­či­na všech muž­ských pro­blé­mů a nedu­hů – jsou údaj­ně zod­po­věd­né dokon­ce i za muž­ské prdě­ní, pro­to­že záso­bu­jí muže buch­ta­mi, při jejichž peče­ní pou­ží­va­jí moc drož­dí. Kromě toho film ženám při­ná­ší toxic­ké posel­ství, že nejen věci jako pití piva, kou­ká­ní na fot­bal či zapáchá­ní, ale tře­ba i nevě­ra, žár­li­vost, sobec­kost nebo sexis­mus pat­ří mezi muž­ské při­ro­ze­nos­ti, kte­ré by měly být žena­mi omlou­vá­ny a tole­ro­vá­ny. Zároveň se film, stej­ně jako mno­ho jiných čes­kých roman­tic­kých kome­dií, ode­hrá­vá ve svě­tě, kde se zakou­pe­ní kyt­ky počí­tá jako uni­ver­zál­ní omlu­va pro všech­no a v němž je občas­ná veče­ře při svíč­kách téměř zaru­če­ným pří­sli­bem váš­ni­vé noci.

Pro lep­ší před­sta­vu ješ­tě pár dopl­ňu­jí­cích infor­ma­cí. Když se Irena ocit­ne v těle Jiřího Langmajera, začne ji její sou­sed v podá­ní Marka Taclíka (kte­rý se ji sna­žil sba­lit, když vypa­da­la ješ­tě jako žena) učit, jak být správ­ným chla­pem. Dle jeho návo­du pat­ří k esen­ci muž­ství pri­már­ně seze­ní s roz­ta­že­ný­ma noha­ma, hrbe­ní se při chůzi, hra­ní fot­ba­lu a bas­ket­ba­lu, cho­ze­ní s kama­rá­dy do hos­po­dy na pivo a pli­vá­ní do dál­ky. Irena se pak dokon­ce ocit­ne jako pomoc­ná pra­cov­ní síla na sta­ve­niš­ti, kde se kro­mě lopa­ty a sbí­ječ­ky dosta­ne do sty­ku i s děl­ní­ky, kte­ří svou před­sta­vu o řeše­ní man­žel­ských pro­blé­mů popi­su­jí slo­vy „furt s něčím pru­di­la, tak jsem ji seřval, že je krá­va, a od tý doby je klid,“ což mělo zřej­mě půso­bit jako něco hroz­ně legrač­ní­ho.

 

Jedna z nej­bo­lest­něj­ších pasá­ží celé­ho fil­mu při­chá­zí ve chví­li, kdy se z Ireny sku­teč­ně začne (naštěs­tí jen na oka­mžik) stá­vat muž – a sice když o sobě začne mlu­vit v muž­ském rodě a sle­do­vá­ní fot­ba­lu s lah­vá­čem v ruce se pro ni sta­ne před­něj­ším než deba­to­vá­ní s nej­lep­ší kama­rád­kou o nej­no­věj­ších drbech a luxus­ní omla­zu­jí­cí kos­me­ti­ce. V tom­to smě­ru jsou ostat­ně vylí­če­ni všich­ni muži ve fil­mu, buď jako smradla­ví piv­ní pri­mi­ti­vo­vé nebo jako zálet­ní lhá­ři. Ženské posta­vy na tom nejsou lépe – jedi­ný­mi dvě­ma výraz­něj­ší­mi žena­mi ve ved­lej­ších rolích jsou zmí­ně­ná kama­rád­ka hlav­ní hrdin­ky (Tereza Kostková), kte­rá jí jako recept na spo­ko­je­ný vztah bez zavá­há­ní dopo­ru­čí najít si milen­ce, a hos­pod­ská výčep­ní (Martina Babišová), jejímž údě­lem je aktiv­ně se nabí­zet výraz­ně star­ším fot­ba­lo­vým šta­m­gas­tům a pře­hlí­žet při­tom jejich šovi­nis­tic­ké kecy.

V kon­tras­tu s před­cho­zím dílem navíc sní­mek Po čem muži tou­ží 2půso­bí po dějo­vé strán­ce ješ­tě víc líně a odby­tě, což je dáno pře­de­vším tím, že jeho tvůr­ci rezig­no­va­li nejen na jakou­ko­li ambi­ci pra­co­vat s kla­sic­kým pří­bě­hem o napra­ve­ní zpr­vu nesym­pa­tic­ké hlav­ní hrdin­ky ale­spoň tro­chu nápa­di­tě, ale dokon­ce i na ambi­ci dodr­žet něja­kou ale­spoň základ­ní kohe­rent­ní pří­bě­ho­vou stav­bu. Jediným funkč­ním dra­ma­tic­kým oblou­kem je sna­ha Ireny při­spět svým spor­tov­ním sna­že­ním k udr­že­ní ama­tér­ské­ho fot­ba­lo­vé­ho týmu svých kama­rá­dů v okres­ní lize, zatím­co tře­ba prů­běh její ces­ty k pro­zře­ní nebo roman­ce se sou­se­dem vyzní­vá opro­ti tomu znač­ně oši­ze­ně.

 

Vrcholem je, když film v závě­ru naser­ví­ru­je bru­tál­ně uspě­cha­ný konec, v němž se hap­py end dosta­ví zni­če­ho­nic lusk­nu­tím prs­tu a v němž chy­bí jaký­ko­li pro­stor pro katar­zi, doslov nebo pro dokon­če­ní nača­tých moti­vů a ved­lej­ších linií. Některé posta­vy se ve fil­mu zkrát­ka pře­sta­nou obje­vo­vat a jsou zapo­me­nu­ty, stej­ně jako je prak­tic­ky zapo­me­nu­ta Irenina kari­é­ra v psy­cho­lo­gic­ké porad­ně – kli­ent­ky ji od oka­mži­ku její pře­mě­ny jed­no­du­še samy od sebe pře­sta­nou shá­nět a pro­na­jí­ma­tel její kan­ce­lá­ře, kte­rý Ireně v úvo­du fil­mu vypo­ví smlou­vu a naří­dí vystě­ho­vá­ní, se jí také už zno­vu neo­zve. Důvody exis­ten­ce tako­vé­ho paskvi­lu se těž­ko chá­pou zejmé­na s při­hléd­nu­tím k tomu, že Rudolf Havlík není špat­ný reži­sér, nao­pak je pod­le vše­ho schop­ný a inte­li­gent­ní fil­mař (solid­ní řeme­sl­né zpra­co­vá­ní je jed­nou z mála věcí, kte­ré film drží ale­spoň tro­chu nad vodou), jenž by podob­né věci urči­tě neměl zapo­tře­bí.

Nejsmutnější je tudíž na celém tom kome­di­ál­ním pekle před­sta­va, že prá­vě tohle mož­ná divá­ci navště­vu­jí­cí v kinech čes­ké kome­die oprav­du chtě­jí. Záměr tvůr­ců jim to dopřát a nato­čit nená­roč­nou a zce­la nezá­vaz­nou kome­dii, kte­rá by igno­ro­va­la jaký­ko­li spo­le­čen­ský pře­sah a šlo jí pou­ze o poba­ve­ní mas, pak má ale ve výsled­ku podo­bu maxi­mál­ní­ho těže­ní ze sexis­tic­kých gagů a z těch nej­hlou­pěj­ších ste­re­o­ty­pů, kte­ré jsou namís­to vyvra­ce­ní stvr­zo­vá­ny a nor­ma­li­zo­vá­ny, což je mar­ně omlou­vá­no jako nad­sáz­ka. I nená­roč­né situ­ač­ní kome­die totiž jde točit tak, aby neu­rá­že­ly ani ženy, ani muže, ani obec­ně inte­li­gen­ci. Komedie Po čem muži tou­ží 2 nicmé­ně selhá­vá ve všech třech pří­pa­dech.

 

---

---