Pražské orgie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Irena Pavlásková: Philip Roth byl člo­věk, kte­rý umí naslou­chat

Nelze, než začít od začát­ku, tedy od Philipa Rotha. Proč jste si ke zfil­mo­vá­ní vybra­la prá­vě Pražské orgie?

Knihu jsem pře­čet­la jed­ním dechem a nejen pro­to, že je útlá. Bavil mě pohled tako­vé význam­né lite­rár­ní veli­či­ny na náš teh­dej­ší život a na lidi, kte­ré potkal. Zajímaly mě všech­ny podo­by lid­ské­ho vyrov­ná­vá­ní se s tíži­vou rea­li­tou – a to tak, jak to vní­mal Philip Roth. A v nepo­sled­ní řadě mě fas­ci­no­va­la hlav­ní žen­ská posta­va Olga. Nekonvenční, nespou­ta­ná, pro­vo­ku­jí­cí, drzá, zra­ně­ná, kon­flikt­ní, zkla­ma­ná - a vlast­ně zábav­ná posta­va, nebýt toho, že je sou­čas­ně ztě­les­ně­ním smut­ku a boles­ti té doby.

Zdá se to tro­chu jako pohád­ka – čes­ká fil­mař­ka napí­še drži­te­li Pulitzerovy ceny, že chce adap­to­vat jeho kni­hu… Chtělo to asi odva­hu ho oslo­vit, byť pro­střed­nic­tvím agen­tu­ry?

Byl to tako­vý zázrak, oslo­vit tak význam­né­ho spi­so­va­te­le a být úspěš­ným. Necítila jsem se být odváž­ná, ale vel­mi pře­svěd­če­ná a odhod­la­ná. Možná ten můj zápal pro věc, to moje zaní­ce­ní pro tuto kni­hu sehrá­lo vel­kou roli v tom, že jsem se odhod­la­la k oslo­ve­ní pana Rotha.

Setkání s veli­ká­nem ame­ric­ké lite­ra­tu­ry jste již popsa­la mno­ho­krát, ale kdy­bys­te měla vybrat jeden moment, kte­rý nikdy neza­po­me­ne­te, kte­rý by to byl?

Nebyl to jeden jedi­ný moment, kte­rý by nějak pře­vá­žil jiné. Byl to cel­ko­vý dojem ohrom­né­ho cha­risma­tu, kte­rý z pana Rotha doslo­va čišel. Byl přá­tel­ský, ote­vře­ný, pro­ve­dl nás s mým synem Davidem celým domem, zahra­dou i pra­cov­nou, kte­rou měl v samo­stat­ném domeč­ku v zahra­dě. Vyprávěl o svém pří­te­li Arthurovi Millerovi, kte­rý také do Československa v 70. letech jez­dil.

Prostřednictvím své­ho alter ega – Zuckermana – se Roth zdá být na jed­né stra­ně tro­chu upja­tý i nejis­tý – půso­bil tak i ve sku­teč­nos­ti?

Já jsem jej pozna­la jako člo­vě­ka s uhran­či­vým pohle­dem a oči­ma, kte­ré umí poslou­chat. Na jed­nu stra­nu budil respekt, na dru­hou byl úpl­ně bez­pro­střed­ní. Byl váž­ný, a při­tom se člo­věk s ním člo­věk necí­til spou­ta­ně. Jeho posta­va Nathana Zuckermana, kte­rá pro­chá­zí něko­li­ka jeho kni­ha­mi, je sice jeho myš­len­ko­vým alter egem, ale v kaž­dé kni­ze je tro­chu jiný a není to přes­ný Roth. Philip Roth roz­hod­ně upja­tý nebyl a nejis­tý také ne. Byl to gentle­man s bouř­li­vým nit­rem. Ale já jsem ho pozna­la na jeho úze­mí, zatím­co Zuckerman je vržen do cizí, ne zce­la sro­zu­mi­tel­né země. A ješ­tě ho navíc všich­ni upo­zor­ňu­jí, že jsou všu­de mik­ro­fo­ny a kame­ry. Není divu, že se v tako­vé situ­a­ci bojí pod­lé­hat svo­dům při­taž­li­vých dam.

Myslíte, že kro­mě toho, že si nechal poslat vaše fil­my a pro­bral s vámi i vaši před­sta­vu o tom, jak kni­hu ucho­pit, hrá­lo roli i to, že Pražské orgie chce zfil­mo­vat prá­vě čes­ký tvůr­ce? Že tam bude ten zají­ma­vý kon­tra­punkt pohle­dů Američana v Praze a Češky na pří­běh Američana v Praze?

Philip Roth měl oprav­du Prahu a Československo rád. Pomáhal, jak mohl. A i přes díl­čí podě­ko­vá­ní se mu mys­lím nedo­sta­lo oprav­du zásad­ní­ho podě­ko­vá­ní za to, co dělal pro naše zaká­za­né spi­so­va­te­le. Ale pan Roth ze skrom­nos­ti nikdy svo­je záslu­hy nevy­zdvi­ho­val. Myslím, že to urči­tě sehrá­lo svo­ji roli, že o prá­va žádá čes­ký tvůr­ce. Ty naše pohle­dy ale nejsou v kon­tra­punk­tu, vní­ma­li jsme věci stej­ně nebo vel­mi podob­ně, v sou­la­du.

Zásadní bylo urči­tě obsa­ze­ní hlav­ních rolí? Jak jste našla Jonase, kte­rý má s Rothem i jis­tou fyzic­kou podob­nost? Bylo toto důle­ži­té?

Nemusel mu být vylo­že­ně podob­ný, ale aby byl blíz­ký svým typem, to ano. Hledala jsem také her­ce, kte­rý by sám byl hlou­ba­vý, a to jsem v Jonasovi našla. On sám je i sce­náris­ta, kni­hy Philipa Rotha vel­mi dob­ře znal a měl vel­kou potře­bu stu­do­vat reá­lie a pocho­pit dobo­vý kon­text své posta­vy. Navíc je to to skvě­lý herec s hlu­bo­kým myš­len­ko­vým pono­rem a sou­čas­ně s leh­kos­tí pro­je­vu. Je bez­pro­střed­ní a hned si zís­ká­vá sym­pa­tie. Jeho posta­vu může­me i tro­chu poli­to­vat, že vlast­ně nasa­zu­je krk pro zce­la nejas­ný a nejis­tý výsle­dek, že si nechá od Olgy na sobě sko­ro dří­ví ští­pat a že si není jis­tý, kdo je kdo a co za deka­dent­ní „kome­die mra­vů“ se kolem něj roz­tá­čí.

Odnesla jste si ze setká­ní s Rothem tře­ba něco, co jste pak vyu­ži­la při prá­ci s Jonasem na roli Zuckermana – ges­to, výraz?

Já jsem Jonase nenu­ti­la napo­do­bo­vat Rotha, ane­bo aby se pří­liš sty­li­zo­val do něja­ké polo­hy. Chtěla jsem, aby byl při­ro­ze­ný, aby na sebe nechal půso­bit peri­pe­tie pří­bě­hu a život té doby. Sám Jonas mi říkal, že si pouš­těl inter­view Philipa Rotha, aby sly­šel jeho mlu­vu a více pro­cí­til tře­ba jeho způ­sob vyja­d­řo­vá­ní.

Oproti úspor­né­mu výra­zu Jonase Chernicka bylo tře­ba jako pro­ti­pól najít živel­nou Olgu. Jak jste našla Ksenii a co vás – kro­mě toho, že je skvě­lá hereč­ka – pře­svěd­či­lo, že bude tou správ­nou Olgou?

Hledala jsem hereč­ku, kte­rá má sil­nou osob­nost, je v ní hloub­ka, je mno­ho­vrs­tev­na­tá a při­tom při­taž­li­vá. Která ani v momen­tech, kdy říká při­sprost­lá slo­va není vul­gár­ní, kte­rá má šarm i ve chví­lích, kdy není zrov­na v nej­lep­ší for­mě. Která když vyzý­vá muže, aby s ní šel do poste­le, tak to není vlez­lost či pus­té koke­to­vá­ní, ale je to výzva na sou­boj. Hledala jsem vyni­ka­jí­cí hereč­ku. A našla ji.

Také ve svých dří­věj­ších fil­mech jste toči­la o osob­nos­tech, kte­ré měly reál­ný předob­raz – Havel v Zemském ráji nebo Saudek ve Fotografovi a Zuckerman je při­zna­né alter ego Rotha. Jak vybí­rá­te před­sta­vi­te­le osob, kte­ré vlast­ně všich­ni zna­jí? Co je urču­jí­cí?

V Zemském ráji mi kladla Tereza Boučková na srd­ce, že ta zmí­ně­ná posta­va se jme­nu­je Jan Pavel a abych se nepta­la, kdo byl inspi­ra­cí. I když to bylo jas­né. Roli jsme nabíd­li Ondrovi Vetchému, tedy fyzic­ky pro­ti­ty­pu, ale stej­ně do té posta­vy Havla všich­ni dosa­zo­va­li. Inspirace Janem Saudkem byla při­zna­ná, on byl spo­lu­au­tor scé­ná­ře, bylo to o jeho živo­tě a tvor­bě, ale opět fyzic­ká podo­ba neby­la důle­ži­tá. U Saudka bylo důle­ži­té pře­dat tu živel­nost, ener­gii, tvůr­čí zaní­ce­ní, ori­gi­na­li­tu, fas­ci­na­ci žena­mi. Postava Zuckermana, kte­rá se obje­vu­je v něko­li­ka Rothových kni­hách, je pokaž­dé tro­chu jiná. V Pražských orgi­ích je to empa­tic­ký člo­věk, kte­rý se z cit­li­vé­ho pozo­ro­va­te­le sta­ne akté­rem děje, oci­tá se kvů­li své ini­ci­a­ti­vě ohled­ně zís­ká­ní vzác­ných poví­dek v nebez­pe­čí a má co dělat, aby situ­a­ci zvlád­nul.

V Pražských orgi­ích se Zuckerman setká s čes­ký­mi spi­so­va­te­li, kte­ří jsou zase tako­vý­mi alter egy Havla a Vaculíka – vybí­ra­la jste i zde her­ce tak, aby jim byli podob­ní a divák je tedy jas­ně a oka­mži­tě iden­ti­fi­ko­val? Třeba u Viktora Dvořáka je to nepře­hléd­nu­tel­né a konec kon­ců si roli Havla zopa­ku­je…

Já jsem měla Viktora Dvořáka už v Zemském ráji a už ten­krát jsem všem říka­la, že je vel­mi podob­ný Havlovi. Ve fil­mu máme scé­nu, kdy se Zuckerman s těmi­to spi­so­va­te­li setká (u nás jsou ale pod pozmě­ně­ný­mi jmé­ny), tak­že jsem Viktora hned obsa­di­la. Byl pře­svěd­či­vý, tak­že si jej na dopo­ru­če­ní mého pomoc­né­ho reži­sé­ra pak pozva­li na jiný pro­jekt o Havlovi. Musím ale zdů­raz­nit, že náš film není o disi­den­tech. Je zde uká­zán výsek spo­leč­nos­ti pod­le výbě­ru Philipa Rotha.

Hlavní čes­kou posta­vou ve fil­mu je Bolotka v podá­ní Pavla Kříže, vyho­ze­ný reži­sér, kte­rý píše sám na sebe zprá­vy pro Stb za své­ho neschop­né­ho uda­va­če. Ta posta­va je hod­ně sym­bo­lic­ká a Pavel ji drží na pome­zí humo­ru a hoř­ké rezig­na­ce…

Ano. Tak to je. Jeho posta­va je tako­vým glosá­to­rem, tíži­vou prav­du vyslo­vu­je s leh­kos­tí a se zdán­li­vě cynic­kým humo­rem, ale je vel­mi tref­ný. Pavel svo­ji posta­vu zahrál neu­vě­ři­tel­ně pře­svěd­či­vě, pra­co­va­lo se nám moc dob­ře.

Film se natá­čel v ang­lič­ti­ně – bylo pro vás jako pro reži­sé­ra slo­ži­těj­ší vysvět­lit svou před­sta­vu v jiném, než rod­ném jazy­ce, respek­ti­ve pře­chá­zet v komu­ni­ka­ci s her­ci mezi něko­li­ka jazy­ky?

Já mám ang­lič­ti­nu ome­ze­nou, tak­že ta komu­ni­ka­ce neby­la pro mě leh­ká. Navíc mám tako­vý blok, že se sty­dím za chy­by a to mě brz­dí. Zajímavé je, že jsem se nesty­dě­la mlu­vit před Jonasem nebo v užší sku­pin­ce lidí, ale před celým čes­kým štá­bem mi to neby­lo pří­jem­né. Spolupracovníky do štá­bu jsem si vybí­ra­la kro­mě jejich kva­lit také pod­le jejich zna­los­ti ang­lič­ti­ny. A u mla­dých lidí je ta ang­lič­ti­na na úpl­ně jiné úrov­ni. Takže mi veli­ce na pla­ce pomá­hal můj pomoc­ný reži­sér Vlasta Kadeřábek, kte­rý ty hla­si­té poky­ny říkal. A já moh­la své poky­ny Jonasovi říkat intim­ně­ji. S Ksenii jsme mlu­vi­ly rus­ky, ruš­ti­nou vlád­nu vol­ně.

Orgie – byť se ve fil­mu zábě­ry z extra­va­gant­ních večír­ků obje­ví – jsou spíš něja­kým sym­bo­lem – tou­hy po svo­bo­dě, vzpou­ry, útě­ku z rea­li­ty. Je mož­né to tak­to vní­mat?

Ano, urči­tě. I ten večí­rek je tro­chu sty­li­zo­va­ný. Philip Roth to ve své kni­ze neu­vá­dí expli­cit­ně, ale pod­le vyprá­vě­ní pamět­ní­ků víme, že popi­so­va­né večír­ky jsou inspi­ro­va­né buja­rý­mi večír­ky u Jiřího Muchy, syna Alfonse Muchy. Tam si kaž­dý našel, co chtěl a co potře­bo­val. Od nor­mál­ní zába­vy a poci­tu vol­nos­ti až po orga­ni­zo­va­né sexu­ál­ní hrát­ky. Které byly také čas­to náhraž­kou oprav­do­vé svo­bo­dy. Do té spo­leč­nos­ti cho­di­li růz­ní lidé - uměl­ci, i ti režim­ní, cho­di­li tam spi­so­va­te­lé, vel­mi mla­dé dív­ky, občas i diplo­ma­té. Společnost byla pro­špi­ko­va­ná taj­ný­mi – tak­že to byl tako­vý tro­chu bizar­ní svět. A čas­to ty večír­ky měly tako­vou sty­li­zo­va­nou až diva­del­ní podo­bu – včet­ně stro­je­ní se do dobo­vých koši­lek a zvlášt­ní­ho oble­če­ní.

Právě u scén nekon­čí­cích mejda­nů bylo jis­tě důle­ži­té dáv­ko­vá­ní. Bylo tře­ba odhad­nout množ­ství a ote­vře­nost zob­ra­zo­va­né­ho tak, aby to neby­lo samo­ú­čel­né a prvo­plá­no­vé. Je to tak?

Ano. Určitě. Já na tako­vých večí­r­cích nikdy neby­la, ale necha­la jsem si všech­no podrob­ně od pamět­ní­ků vyprá­vět. Ve fil­mu jsme mno­hem cud­něj­ší pro­ti tomu, co se na nich občas ode­hrá­va­lo, ale to nebyl můj cíl uka­zo­vat ero­ti­ku. Ta je v dru­hém plá­nu. Na večír­ku vlast­ně sle­du­je­me hlav­ně rodí­cí se vztah – nevztah dvou hlav­ních hrdi­nů.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře