Případ pro začínajícího kata

Když nedáv­no zemřel herec Lubomír Kostelka, neby­lo mož­né při­po­me­nout si ho lépe než jeho asi jedi­nou oprav­du vel­kou a závaž­nou fil­mo­vou rolí ve fil­mu reži­sé­ra Pavla Juráčka Případ pro začí­na­jí­cí­ho kata. A pro­to­že se ten­to film obje­vil i v mém letoš­ním blo­go­vém sou­pi­su Které čes­ké fil­my pova­žu­ji za nej­lep­ší, kde jsem ho bez vel­ké­ho váhá­ní zařa­dil do prv­ní dva­cít­ky, a kdy­si jsem slí­bil, že se k těm­to fil­mům budu postup­ně vra­cet v podrob­něj­ších tex­tech, není asi lep­ší pří­le­ži­tost k při­po­me­nu­tí toho­to pozo­ru­hod­né­ho a při­tom obec­ně ne pří­liš zná­mé­ho fil­mo­vé­ho díla nato­če­né­ho vel­mi vol­ně na moti­vy Gulliverových cest Jonathana Swifta.

Říkáte si, že do podi­vu­hod­né země Balnibarbi se nemů­že­te nikdy dostat? A pře­ce to je tak snad­né: Stačí poslech­nout něko­lik záka­zo­vých zna­ček, dát se z nedo­stat­ku jiných mož­nos­tí pol­ní zkrat­kou a dosta­ne­te se na nezná­mou les­ní pěši­nu, kde vám vaše auto nepo­sluš­ně samo ujíž­dí podob­ně, jako se to občas děje s živo­tem, a když už naby­de­te dojmu, že máte volant osu­du opět pev­ně v rukou, nabou­rá­te do zají­ce oble­če­né­ho ve slu­ši­vých šatech, ze kte­ré­ho pohří­chu zůsta­ly naži­vu pou­ze tika­jí­cí hodin­ky. Pak sta­čí pro­jít hra­nič­ním tune­lem kde­si u Kokořína (ano, tam se úvod­ní scé­ny fil­mu natá­če­ly) a jste tam, v zemi, kde sice všich­ni mlu­ví stej­nou řečí jako vy, ale přes­to niče­mu nero­zu­mí­te a ani u afric­kých Křováků bys­te se necí­ti­li být více cizin­cem, než v říši při­po­mí­na­jí­cí absurd­ní sen.

Hned prv­ní zážit­ky z taju­pl­né­ho svě­ta jsou doslo­va fil­mo­vý nářez; mys­lím, že kdy­by Franz Kafka mohl točit fil­mo­vé scé­ny, vyšlo by nej­spíš něco s podob­ně tís­ni­vou a při­tom mís­ty prů­zrač­ně sno­vou atmo­sfé­rou. Ale Pavel Juráček - a Franz Kafka i jeho apo­lo­ge­ti mi snad pro­mi­nou - je pro mne kom­plex­něj­ší a věro­hod­něj­ší osob­nos­tí, jeho pří­běh není nápo­do­bou, ale, mys­lím, přes­ným otis­kem jeho mys­li, jeho stí­nů i svě­tel na duši, jeho vzpo­mí­nek, jeho noč­ních můr i jeho rados­tí z obje­vo­vá­ní sou­vis­los­tí a ze zříd­ka­vých šťast­ných oka­mži­ků. Film není žád­ným náhod­ným výkři­kem pohnu­té doby, je výsled­kem sou­stře­dě­né něko­li­ka­le­té prá­ce, kte­rou se reži­sé­ro­vi poda­ři­lo pře­vést do podo­by úžas­né sub­jek­tiv­ní výpo­vě­di o podo­bách svě­ta a o lid­ských moti­va­cích. Ostatně - kdo jiný než prá­vě tako­vý cit­li­vý a pře­mýš­li­vý, tvo­ři­vý a při­tom věč­ně pochy­bu­jí­cí člo­věk se snad­no chyt­ne do „bal­ni­barb­ské pas­ti“ v taju­pl­ném domě, kde najde­te čer­stvé mlé­ko v síťov­ce, psí náhu­bek na věšá­ku a ved­le i živé­ho ptáč­ka v kap­se pově­še­né­ho saka. Tím div­ným domem se dosta­ne­te až do důvěr­ně zná­mých míst své­ho mlá­dí a na starém škol­ním záchod­ku ješ­tě v taj­né skrý­ši obje­ví­te neu­mě­lou dív­čí rukou napsa­ný a kdy­si dáv­no uscho­va­ný vzkaz: „Lemueli, milu­ji tě, ale nesmíš to niko­mu říct! Markéta.“ Ano, kaž­dý z mužů má svou dív­ku, „jejíž křest­ní jmé­no nám navždy utkvě­lo v pamě­ti.“ Markéta, Marie, Niké, Petra, Jitka, Viktorie či Dominika? Na tom tolik nezá­le­ží, ale důle­ži­té je, že tím jmé­nem, tou tvá­ří, tou duší sna­ží­me se napl­nit - logic­ky mar­ně - už pro­vždy všech­ny jiné, ať už se prá­vě pro­bou­zí­me ved­le koho­ko­li. A panu Gulliverovi se přes­ně to děje: Přestože dych­tí po své křeh­ké a éte­ric­ké Markétě či Niké (Klára Jerneková), opa­ko­va­ně se - nechá­pa­je, jak se tam dostal - pro­bou­zí ved­le živo­čiš­né hříš­né Dominiky (Milena Zahrynowská). Dvě odliš­né stra­ny stej­né min­ce, dvě odliš­né a neod­dě­li­tel­né tvá­ře stej­né ženy. Bílá i čer­ná pro­lí­na­jí­cí se v růz­ných for­mách celým fil­mo­vým pří­bě­hem.

A Lemuel Gulliver, ve svém svě­tě „nor­mál­ní“ člo­věk, se dostá­vá kam­si za zrca­dlo, do míst, kte­rým nero­zu­mí, přes­to­že do nich nej­spíš nepat­ří o nic méně, než do svě­ta, kte­rý dopo­sud důvěr­ně znal. Tak svá­ří se dvě říše ovlá­da­jí­cí zce­la odliš­ný­mi pro­střed­ky náš život, repub­li­ka vědo­mí, v níž snad může­me něco aspoň malič­ko ovliv­nit, a sno­vé krá­lov­ství pod­vě­do­mí, kde jen mar­ně dou­fá­me, že prá­vě náš panov­ník snad bude aspoň mís­ty osví­ce­ný. Gulliver ztrá­cí pev­nou půdu pod noha­ma (kou­zel­ná scé­na s pro­hý­ba­jí­cí­mi se prk­ny, pod nimiž v měk­kém svět­le pro­sví­ta­jí ustra­še­ní oby­va­te­lé, a kolem je spous­ta zná­mých tvá­ří. Copak mě nepo­zná­vá­te? To jsem pře­ce já, Lemuel Gulliver z Dlouhé uli­ce!

„Všechny ty tvá­ře, kte­ré potom vystou­pi­ly ze tmy, všech­ny ty tvá­ře jsem vel­mi dob­ře znal, nesly­še­ly však na svá jmé­na, nezna­ly mne, nepo­zná­va­ly mne, přes­to­že jsem zno­vu a zno­vu říkal: ´To jsem já, pře­staň­te; což­pak už neví­te, že jsem se mezi vámi narodil?´V příš­tích dnech jsem je sko­ro všech­ny zno­vu potkal. Jmenovaly se jinak. O Dlouhé uli­ci nevě­dě­ly vůbec nic.“ Stejné tvá­ře hlav­ní posta­va potká­vá v prů­bě­hu fil­mu v růz­ných situ­a­cích a pod růz­ný­mi jmé­ny. Tak kupří­kla­du Lemuelova dív­ka Markéta, ano, ta, co mu kdy­si vyzna­la lás­ku a v jeho mys­li se už dáv­no před lety uto­pi­la, se tak pod­le potře­by a okol­nos­tí stá­vá stu­dent­kou Gabrielou, nezná­mou pla­čí­cí dív­kou, cir­ku­so­vou dcer­kou i prin­cez­nou Niké (to vše Klára Jerneková se ctí zasta­ne). A mezi tou spous­tou zná­mých a přes­to zce­la cizích tvá­ří zůstá­vá hlav­ní hrdi­na (ani ne tolik Lemuel Gulliver či Lubomír Kostelka, ale spíš scé­náris­ta a reži­sér Pavel Juráček sám) osa­mo­cen s běsy své­ho nejed­no­du­ché­ho nit­ra.

„Zdálo se mi, že jsem zůstal na celém svě­tě sám a že jsem potkal oble­če­né­ho zají­ce. A toho zají­ce, toho oble­če­né­ho zají­ce jsem zabil.“ Jak se ale z toho snu dostat zpět do zná­mých míst? „Pomozte mi; já se chci pro­bu­dit a už nevím, jak se to dělá!...“ Jenže úlev­né pro­bu­ze­ní nepři­chá­zí, jen suché kon­sta­to­vá­ní sku­teč­nos­ti: „Je mi líto, ale to není sen.“

Gulliver se dostá­vá do tzv. Akademie vyná­lez­ců. Snaží se mlu­vit, ale všich­ni ho uml­ču­jí, tak­že dru­hý den pro změ­nu on způ­sob­ně mlčí, ale ostat­ní ho pře­kva­pi­vě vyzý­va­jí k tomu, aby mlu­vil. Přece vče­ra jste všich­ni mlče­li... „Včera bylo pon­dě­lí!“ zní lapi­dár­ní vysvět­le­ní. Společnost v zemi Balnibarbi má vůbec řadu psa­ných i nepsa­ných pra­vi­del, někte­rá jsou zřej­má, jiná jsou cizin­ci zce­la nepo­cho­pi­tel­ná. Gulliver si stá­le více při­pa­dá jako cizi­nec, kte­rý sice rozu­mí kaž­dé­mu slo­vu ale už ne jejich smys­lu, dokon­ce ani význa­mu gest, ničím si už není jis­tý: „Jak se u vás jí párek?“ ptá se zou­fa­le. „Rukama, pane Gullivere, ruka­ma.“

„To je náš národ­ní tanec!“ ozve se nad­še­ně do břink­né melo­die a cizi­nec se sna­ží při­způ­so­bit aspoň tro­chu podiv­ným roz­do­vá­dě­ným pohy­bům ostat­ních. Kdyby žád­ná jiná scé­na, tak roz­pa­či­tá Gulliverova sna­ha zapad­nout co nej­lé­pe do podiv­ně se cho­va­jí­cí­ho tan­čí­cí­ho cel­ku je skvě­lou ukáz­kou Kostelkova ryzí­ho herec­tví, kte­ré se čas­to doved­ně scho­vá­va­lo pod kome­di­ál­ní slup­kou drob­ných roli­ček.

Zdálo by se, že vědec­ký pokrok roz­vi­nu­té země se nedá zasta­vit, pro­to­že pod­mín­ky k bádá­ní jsou v Balnibarbi skvě­lé: Každé pon­dě­lí se musí mlčet, aby se šet­ři­lo vzdu­chem (proč se mi u toho vždyc­ky vyba­ví neko­neč­né deba­ty o pří­no­sech let­ní­ho času? :-)), kvů­li chřip­ko­vým epi­de­mi­ím se dokon­ce zru­ší lis­to­pad. Problémy vyře­ší­me tak, že jim nedá­me pro­stor nastat! A na myš­le­ní se sestro­jí spe­ci­ál­ní stroj na ruč­ní pohon:

I když by se to při povrch­ním pohle­du moh­lo zdát, film není žád­nou tri­vi­ál­ní sati­rou na tota­lit­ní spo­leč­nost, i když její prv­ky jsou v zemi Balnibarbi zjev­né: Život je pro­stou­pe­ný atmo­sfé­rou stra­chu, na kte­rý jsou ale už oby­va­te­lé zvyklí, i podiv­ný­mi všu­dypří­tom­ný­mi fíz­ly (Pavel Landovský), v tem­ných míst­nos­tech kdy­si výstav­ních budov pro­bí­ha­jí výsle­chy, ale lidé, kte­ří jsou jim vysta­ve­ni, se náh­le opět vyno­řu­jí „na svo­bo­dě“. Není pře­ce tře­ba lidi zaví­rat do věze­ní, je-li celá spo­leč­nost urči­tou for­mou věze­ní. Film je pro­pra­co­va­ným podo­ben­stvím s mno­ha obec­ný­mi pře­sa­hy i do naší doby, pra­cu­je s lid­ský­mi typy, kte­ré jsou uni­ver­zál­ní a pří­tom­né v kaž­dé spo­leč­nos­ti zalo­že­né na jakém­ko­li řádu: Stádní cho­vá­ní, spo­lé­há­ní na „osví­ce­né zása­hy sho­ra“, v Laputě, léta­jí­cím ost­ro­vě, kte­rý doká­že zastí­nit slun­ce a vyvo­lat svým pří­le­tem noc, může někdo vidět sym­bol nábo­žen­ství, jiný vzhlí­že­ní k „řádu pev­né ruky“, někdo se k „léta­jí­cí vrch­nos­ti“ cho­vá pod­lé­za­vě, pro jiné­ho je sym­bo­lem tra­di­ce, sdí­le­ných hod­not a život­ní­ho smys­lu, mno­zí se jí bojí, ale záro­veň jsou Laputou fas­ci­no­vá­ni a při­ta­ho­vá­ni. Po pří­le­tu Laputy se pod ní život prak­tic­ky zasta­ví a nasta­ne tma, ve kte­ré jinak mož­ná jen neu­vě­do­mě­lé otáz­ky nabý­va­jí na nalé­ha­vos­ti: Proč při­le­tě­la? Co bude dál?

Gulliver jako cizi­nec je pro oby­va­te­le Balnibarbi záro­veň fas­ci­nu­jí­cím poku­še­ním srov­ná­vat nesrov­na­tel­né („Vy tomu mož­ná nebu­de­te věřit, ale u nás to dřív bylo sko­ro jako u vás. Měli jsme všech­no: Univerzitu, kamen­ný most, cir­ku­sy, pros­tě všech­no.“) i cizo­ro­dým prv­kem, kte­rý je jak­si logic­ky před­ur­čen k vytěs­ně­ní mimo sys­tém. Není pro­to divu, že se cizi­nec dosta­ne do kon­flik­tu se záko­ny, pro­chá­zí absurd­ním soud­ním pro­ce­sem, kte­rý v sobě obsa­hu­je zře­tel­né prv­ky teh­dy stá­le tabu­i­zo­va­ných poli­tic­kých pro­ce­sů, ale opět mají scé­ny více vrs­tev (např. dět­ský soud­ce - v této roli mimo­cho­dem účin­ku­je syn hlav­ní­ho před­sta­vi­te­le, Martin Kostelka, nebo dru­há pří­se­dí­cí v kro­ji: „Já si mys­lím, že dokud nebu­de­me vědět, proč on se vlast­ně ke vše­mu při­zná­vá, nemá smy­sl se ho dál ptát, chce-li se ješ­tě k něče­mu při­znat.“). Pan Gulliver se pro­to dostá­vá i na jeviš­tě slav­nost­ní popra­vy, kte­rou má zajis­tit nový stroj z Akademie vyná­lez­ců, i když míst­ní kat (V. Černý) by nej­rad­ši popra­vo­val na kla­sic­ké šibe­ni­ci a tyhle novo­ty se mu moc nepoz­dá­va­jí: „Vás si sleč­no nechám nako­nec, až uvi­dím, co to dělá... A co když mi tam zůsta­ne ruka? Kdo mi co dá?“ pře­mí­tá typic­ky čes­ky, tedy ehmmm bal­ni­barb­sky. Není snad ani pře­kva­pu­jí­cí, že mis­tra kata při­vá­dě­jí na slav­nost­ně nazdo­be­né pódi­um s poprav­čím stro­jem obě hlav­ní ženy fil­mo­vé­ho pří­bě­hu, jako kdy­by prá­vě jejich mysl ve sku­teč­nos­ti nená­pad­ně spouš­tě­la smr­tí­cí mecha­nis­mus a kat sám byl pou­ze nástro­jem. „Vy pojď­te prv­ní, vy jste pří­pad pro začá­teč­ní­ka,“ poky­ne kat Gulliverovi, čímž dá celé­mu fil­mu jmé­no.

No a během slav­nost­ní popra­vy se ode­hra­je i neza­po­me­nu­tel­ná scé­na posled­ní­ho pro­slo­vu Básníka (F. Husák), kte­rý celý život čekal na to, až se kolem něj bude něco dít („Celý život čekám, že se mi při­ho­dí něco, co se ješ­tě nikdy niko­mu nesta­lo. Dívám se na věž a čekám, že se pohne, cho­dím na nádra­ží a čekám, že při­je­de vlak. Ale všech­no se děje někde jin­de, pane!“) Básník by rád před smr­tí ješ­tě řekl obe­cen­stvu něco zásad­ní­ho a nesmr­tel­né­ho, ale nezmů­že se na víc než na pate­tic­ky dekla­mo­va­né frá­ze, kte­ré ani nedo­ká­že dokon­čit:

Načež se k němu po krát­ké pau­ze oto­čí kat a přá­tel­sky se ptá: „Budete ješ­tě pro­vo­lá­vat?“

A Básník rezig­no­va­ně pro­ne­se: „Ne, už ne...“

Film je zapl­něn mno­hý­mi rolič­ka­mi, kte­ré čas­to ztvár­ni­li věhlas­ní her­ci (R. Lukavský, N .Gollová, V. Ferbasová, V. Maurer, L. Suchařípa, J. Jirásková). V mých očích vyční­vá pře­de­vším Jiří Hálek, jehož guver­nér je na mini­mál­ním pro­sto­ru mís­ty beze­lstně přá­tel­ský, mís­ty báz­li­vý, mís­ty „funkč­ně nadu­tý“ a - když se začne roz­pa­dat smy­sl jeho svě­ta - náh­le i agre­siv­ně nená­vist­ný a schop­ný čeho­ko­li. Skvělá je během svých pou­hých něko­li­ka replik Slávka Budínová, v jejích slo­vech je smut­ná nos­tal­gie po lep­ších časech, ale i neschop­nost vidět bez­útěš­nou rea­li­tu:

„U vás byla vál­ka?“ ptá se Gulliver, když vidí kolem sebe spous­tu roz­pad­lých domů, otlu­če­né zdi, všech­no zrez­lé, sta­ré, roz­bi­té, roz­pad­lé, ztrouch­ni­vě­lé, kole­je vedou­cí odni­kud nikam (až mi bude zase někdo vysvět­lo­vat, jak bylo za soci­a­lis­mu lépe, pošlu mu odkaz na zábě­ry z toho­to fil­mu, kde je mož­né vidět např. reál­ný stav cen­t­ra Prahy na kon­ci 60. let, tře­ba Ungelt, Haštalské náměs­tí, Maltézské náměs­tí nebo zou­fa­le zane­dba­né uli­ce Českého Krumlova, kde se toči­ly scé­ny z Laputy).

„Ne, proč?“ diví se posta­va p. Budínové s odzbro­ju­jí­cí nai­vi­tou.

No a líbí se mi i posta­va Viléma (Luděk Kopřiva), kte­rý hlav­ně ve vypja­tých scé­nách, kdy se dav vrhá na studán­ky s pit­nou vodou a v tou­ze kaž­dé­ho urvat vodu prá­vě pro sebe studán­ky prak­tic­ky zni­čí, vypa­dá se zbra­ní sko­ro jako pove­de­ná kari­ka­tu­ra nesmi­ři­tel­né­ho revo­lu­ci­o­ná­ře typu Fidela Castra :-).

V o něco vět­ší roli pak exce­lu­je cha­risma­tic­ký Miroslav Macháček jako kní­že Munodi na Laputě, kte­rou už všich­ni čle­no­vé vlá­dy včet­ně samot­né­ho krá­le dáv­no opus­ti­li a zůstal tam jen věr­ný per­so­nál pojí­da­jí­cí suché bram­bo­ry a občas párek s chle­bem (mimo­cho­dem, pojí­da­jí ho pří­bo­rem a niko­li ruka­ma jako „dole“), a kte­rá je už jen prázd­nou a nefun­gu­jí­cí slup­kou, k níž „pod­da­ní“ zce­la zby­teč­ně vzhlí­že­jí jako k smys­lu věcí: „Jelikož jsem nic neu­měl, nezbý­va­lo mi nic jiné­ho než zbohatnout....Musím pít za celou vlá­du i za dvůr. Nepiju na nic, ale vy si pij­te na co chce­te; tře­ba na lás­ku, jest­li vás nic jiné­ho nena­pa­dá.“

Když se Gulliver vra­cí z Laputy mezi Balnibarbské (vra­cí se opět v pon­dě­lí, tak­že všich­ni přes­ně pod­le přís­ně dodr­žo­va­ných pra­vi­del mlčí, i když by prá­vě teď měli nej­víc co říct), brzy zjiš­ťu­je, že o prav­du ani mezi míst­ní­mi hod­nos­tá­ři ani mezi oby­čej­ný­mi lid­mi nikdo nesto­jí. Společně sdí­le­né mýty jsou už dáv­no důle­ži­těj­ší než sku­teč­nost, tak­že odha­le­ní prav­dy je vní­má­no jako útok na vlast­ní hod­no­ty („Král žád­ný dekret o mlče­ní nepo­de­psal. Mlčíte zby­teč­ně!“) Cizinec, kte­rý si dovo­lil odha­lit smut­nou rea­li­tu, musí být uml­čen a když se nepo­da­ří ho zabít, aspoň je vylou­čen mimo „sluš­nou spo­leč­nost“. Chvíli to vypa­dá, že snad aspoň mla­dá gene­ra­ce doká­že otevřít oči, ale nako­nec to Gulliver schy­tá i od mla­dých, kte­ří sice napo­hled odmí­ta­jí žít stej­ně jako jejich rodi­če, ale v důsled­ku se ani oni neu­mě­jí od svých faleš­ných před­stav a dob­ro­vol­ně noše­ných pout opros­tit. Gulliverovi tak zůstá­vá v celé zemi jedi­ný oprav­do­vý spo­je­nec - míst­ní blá­zen Vyskoč (Jiří Hrzán), kte­rý Gullivera nako­nec pro­ve­ze hra­nič­ním a - jis­tě jen dočas­ně - nestrá­že­ným tune­lem ze země zpát­ky do nor­mál­ní­ho svě­ta. Nu, nor­mál­ní­ho...

„Nejdou ty hodin­ky pozpát­ku?“ podi­vu­je se Gulliver při ces­tě domů.

„Co pořád máte? Copak vám nesta­čí, že je sly­ší­te tikat?“ odvě­tí Blázen.

Ale ani Gulliver sám nemů­že jed­no­du­še hodit pomy­sl­ným kame­nem. Copak to není prá­vě on, kte­rý si vysnil uto­pe­nou Markétu, zhmot­ně­ný pro­to­typ čis­té lás­ky, kte­rý snad ani není mož­né posk­vr­nit sku­teč­ným živo­tem?

„Co se s ní sta­lo?“ ptá se prin­cez­na Niké.

A v ten oka­mžik čelí i Gulliver sou­stře­dě­né­mu nápo­ru nepří­jem­né upřím­nos­ti:

A tak je těž­ké posou­dit, komu je smě­ro­vá­na závě­reč­ná tro­ji­tá a stá­le zesi­lu­jí­cí omlu­va Lemuela Gullivera při odcho­du z Balnibarbi.

„Promiňte. PROMIŇTE! P R O M I Ň T E !!!“ opa­ku­je Gulliver smě­rem ke zdej­ším oby­va­te­lům. Ale omlou­vá se oprav­du jim ane­bo jejich pro­střed­nic­tvím i svým vlast­ním lžím, sla­bos­tem a nena­pl­ně­ným snům? Křehká pla­to­nic­ká lás­ka Markéta? „Víte, co je to kapav­ka, prin­cez­no? To je nemoc, kte­rou jsem měl tři­krát!“

Pro mě je film Případ pro začí­na­jí­cí­ho kata asi úpl­ným vrcho­lem obdo­bí čes­ko­slo­ven­ské fil­mo­vé nové vlny dru­hé polo­vi­ny 60. let. Není to jed­no­du­chý film, ale zase si nemys­lím, že je to něja­ká pro běž­né­ho člo­vě­ku nepřá­tel­ská a jedo­va­tá inte­lek­tu­ál­šti­na, což je mož­ná dob­ře sly­šet i z prů­zrač­né hlav­ní melo­die fil­mu (výbor­nou hud­bu napsal Luboš Fišer). Samozřejmě, pokud se divák roz­plý­vá pře­de­vším nad „fil­my babo­vře­s­ko­vé­ho typu“, asi to nebu­de nic pro něj. Ale pokud jsme schop­ni si při­pus­tit, že není tře­ba všech­ny počit­ky pro­há­nět jen nemi­lo­srd­ným fil­trem rozu­mu, vyža­du­jí­cím vždy ten správ­ný a jed­no­znač­ný výklad, pokud nám činí potě­še­ní hle­dat ve fil­mu i to, co se nesta­ví prvo­plá­no­vě na odiv, ale je tře­ba za tím jít i do méně schůd­né­ho teré­nu pochyb­nos­tí a nejis­to­ty, jsem pře­svěd­če­ný, že nás ten­to film doká­že boha­tě odmě­nit. Není asi divu, že Případ pro začí­na­jí­cí­ho kata je tím typem fil­mu, kte­rý se mi na dru­hé pokou­ká­ní líbil víc než popr­vé, potře­tí víc než podru­hé a tahle posloup­nost zatím stá­le neob­ra­cí směr. Není moc fil­mů, o kte­rých to tak jas­ně můžu říct.

Film se kro­mě už zmí­ně­né­ho cen­t­ra Prahy, Českého Krumlova a Kokořína natá­čel i ve starém Mostě ješ­tě před jeho úpl­nou likvi­da­cí, „hra­je“ tam i pro­slu­lý chrám Nanebevzetí Panny Marie ješ­tě před jeho pře­su­nu­tím mimo likvi­do­va­nou oblast. Zajímavé nádra­ží, na kte­rém se jen mar­ně čeká na pří­jezd vla­ku, se nachá­ze­lo v Duchcově, někte­ré zábě­ry jsou z hra­du Pernštejn a z kláš­te­ra Teplá, věž, kte­rou bylo mož­né vstou­pit na Laputu, se nachá­zí na hra­dě Šelmberk. Jen tak mimo­cho­dem, divil bych se, kdy­by byla jen náho­da, že síd­lo guver­né­ra je prá­vě v Nostickém palá­ci, kde síd­lí minis­ter­stvo kul­tu­ry, stej­ně tak se část inte­ri­é­rů toči­la na zám­ku Dobříš, pro­slu­lém „zám­ku plném spi­so­va­te­lů“ (zdroj: web Filmová mís­ta). Laputa je vůbec aran­žo­va­ná jako mís­to s boha­tou kul­tur­ní his­to­rií, ze kte­ré ale v sou­čas­nos­ti zbý­vá pra­má­lo, nejen otlu­če­né stě­ny palá­ců, ale i krá­lí­kár­ny v zámec­kých kom­na­tách v mís­tech pro knihov­ny nebo regá­ly zapl­ně­né mís­to kni­ha­mi lah­ve­mi alko­ho­lu.

Film se po svém dokon­če­ní pro­mí­tal v čer­ven­ci 1970 pou­hé dva týd­ny na Václavském náměs­tí v býva­lém kině Hvězda (zdroj: Česko - Slovenská fil­mo­vá data­bá­ze). Pak se ode­bral do dob­ře stře­že­né­ho tre­zo­ru zce­la reál­né čes­ko­slo­ven­ské soci­a­lis­tic­ké bal­ni­barb­ské říše. Do arto­vých kin a občas i do tele­vi­ze, ale to vět­ši­nou do noč­ních časů kde­si na ČT art se vrá­til až po změ­nách roku 1989. Bohužel, jeho scé­náris­ta, reži­sér a neo­by­čej­ně kre­a­tiv­ní člo­věk, Pavel Juráček, ryzí před­sta­vi­tel čes­ko­slo­ven­ské fil­mo­vé nové vlny a mimo­cho­dem i jedi­ný sig­na­tář Charty77 mezi reži­sé­ry, utrá­pe­ný neko­neč­ný­mi stře­ty s neu­r­va­lou mocí a zou­fa­lý z vlast­ní bez­mo­ci jak­ko­li se tvůr­čím způ­so­bem veřej­ně vyja­d­řo­vat, se změn, kte­ré vyús­ti­ly mimo jiné i ve vyta­že­ní jeho nej­vět­ší­ho díla z tre­zo­ru, nedo­čkal, zemřel o půl roku dří­ve ve věku pou­hých 53 let.

Podobně jako jeho Básník z fil­mu musel i on dlou­há léta sná­šet truch­li­vé pomyš­le­ní, že „...všech­no se děje někde jin­de!“. I v tom jsou, bohu­žel, zře­tel­né pře­sa­hy Případu začí­na­jí­cí­ho kata do budouc­nos­ti.

Podívejte se na hodnocení Případ pro začínajícího kata na Kinoboxu.