Slnko v sieti

Zařekl jsem se, že do této rubri­ky budu psát jen o fil­mech, kte­ré jsou pod­le mého názo­ru pozo­ru­hod­né. No a to slo­ven­ský film reži­sé­ra Štefana Uhera z roku 1962, kte­rý je pova­žo­ván za vůbec prv­ní film čes­ko­slo­ven­ské nové vlny, beze­spo­ru je. Je až neu­vě­ři­tel­né, jak moder­ně ten film i po pět­a­čty­ři­ce­ti letech vypa­dá, jak doká­zal dějo­vou slož­ku pro­po­jit s úžas­ný­mi obra­zy (skvě­lá čer­no­bí­lá kame­ra Stanislava Szomolányiho). Jak asi musel šoko­vat - mini­mál­ně po for­mál­ní strán­ce - ve své době?

Dnes v době inter­ne­tu nemá smy­sl popi­so­vat děj, ten je k dis­po­zi­ci v bez­počtu veřej­ně dostup­ných data­bá­zí, spíš se chci sou­stře­dit na to, co mne osob­ně na fil­mu zau­ja­lo a čím ho pova­žu­ji za hod­ný pozor­nos­ti: Ve fil­mu se pro­plé­tá něko­lik dějo­vých linií, kte­ré tvo­ří dohro­ma­dy skvě­le pad­nou­cí puzzle. Dominantní je rodí­cí se vztah mla­dič­kých Fajola a Bely, kte­ří si ješ­tě tepr­ve ujas­ňu­jí, zda a proč chtě­jí být prá­vě spo­lu (oba pro­ží­va­jí para­lel­ní prázd­ni­no­vý vztah s někým jiným, Fajolo na ven­kov­ské žňo­vé bri­gá­dě, Bela v let­ní Bratislavě). Do toho se ale roz­ví­jí celá řada dal­ších moti­vů:

- Belina nevi­do­má mat­ka a tem­né důvo­dy vzni­ku její sle­po­ty (jak jen je leh­ké sle­pé­mu lhát? Ale je tako­vá lež vždy zavr­že­ní­hod­ná?)

- Dobový vztah ven­ko­va a vel­ko­měs­ta, jde napo­hled o zce­la jiné svě­ty, kte­ré se mezi sebou sice navště­vu­jí, ale pře­ce jsou ostře oddě­le­né

- Starý rybář a jeho žena - chy­ta­jí ryby ze staré­ho pon­to­nu na Dunaji a jsou kon­fron­to­vá­ni se svě­tem mla­dé gene­ra­ce

- Sbírka foto­gra­fií rukou nad­še­né­ho ama­té­ra Fajola

- Starý ven­ko­van Blažej žijí­cí pod­le sta­rých tra­dic a zvy­ku, ve kte­rém nako­nec Fajolo pozná­vá Belina dědeč­ka

- Fajolova mat­ka - vždy je mimo záběr, je jen sly­šet, pro­to­že stá­le někam odchá­zí a spě­chá, Fajolo je čas­to sám a není divu, že si při­pa­dá i mezi lid­mi jako Robinson, sám se svým poje­tím toho, co je a co není morál­ní

- ven­kov­ští druž­stev­ní­ci při­pra­ve­ni se kdy­ko­li o coko­li furi­at­sky pohá­dat a kdy­ko­li ukrást něco ze spo­leč­ných stat­ků, přes­to odsou­ze­ni navždy ke spo­luži­tí

A tím vším dějem se pro­plé­tá slun­ce jako dár­ce tep­la, živo­ta, záro­veň pozo­ro­va­tel celé­ho toho dění dole, napo­hled aspoň na chví­li pola­pi­tel­né do rybář­ské sítě, ale jinak nezá­vis­lé a sil­né, asi tako­vé, jací by hrdi­no­vé fil­mu chtě­li být, ale mají k tomu všich­ni dale­ko. A do zatmě­ní slun­ce, kte­ré všich­ni fas­ci­no­va­ně sle­du­jí, se ozý­vá otáz­ka: Jak to asi bude vypa­dat za 120 let, kdy bude dal­ší úpl­né zatmě­ní. Příliš dlou­há doba na jeden lid­ský život!

Film Slnko v sie­ti je důka­zem, že film nemu­sí být uke­ca­ný, když doká­že kouz­lit obra­zem. Obrazem slun­ce, obra­zem pří­ro­dy - ať už jde o zákrut Dunaje nebo o tajem­stvím opře­de­né jezír­ko za vsí, obra­zem při­bý­va­jí­cích tele­viz­ních antén na stře­še (jak dlou­ho ješ­tě bude stře­cha hájem­stvím Fajola a Bely? Vítězství tech­ni­ky v té mar­né bitvě o mís­to na stře­še je rov­něž neod­vrat­né). A k tomu fas­ci­nu­jí­cí­mu obra­zu i napo­slech oby­čej­ný zvuk - zvuk živo­ta oby­čej­né­ho měst­ské­ho síd­liš­tě, čas­to ozdo­be­ný dět­ským popěv­kem hra­ným na jed­no­du­chou flét­nu, nový zvuk sema­for­ských pís­ni­ček (už v roce 1962 jako urči­tý gene­rač­ní sym­bol) pří­tom­ný díky tlam­pa­či dokon­ce i na zapad­lé slo­ven­ské ves­ni­ci, kte­rá ješ­tě neví, co si s ním počít.

Filmem Slnko v sie­ti jako­by odstar­to­va­la v čes­ko­slo­ven­ském fil­mu zce­la nová poe­ti­ka, kte­rá poz­dě­ji pro­zá­ři­la ješ­tě celou řadu fil­mů čs.nové vlny šede­sá­tých let. Kdyby nic jiné­ho, sto­jí za to se podí­vat, jak vypa­dal ori­gi­nál. Navíc si mys­lím, že ten­to nená­pad­ný film je v mno­ha ohle­dech lep­ší a líp drží pohro­ma­dě než někte­ří jeho slav­něj­ší brat­ři a sest­ry. No, ješ­tě by to chtě­lo vidět na vel­kém plát­ně, aby bylo mož­né vše vychut­nat jako oprav­do­vý film a ne jen jako tele­viz­ní pro­duk­ci. I když zaplať­pánbůh za ni.