Raubíř Ralf

Pixar posled­ní dobou nemá tak jas­nou pozi­ci na poli ani­má­ků jako tomu bylo před časem, trpí neo­ri­gi­na­li­tou, naiv­ním dějem atd. Raubíř Ralf je veli­ce ori­gi­nál­ní, pro­stře­dí video­her je (vyjma snad Futuramy) neo­kou­ka­né a prv­ní čtvr­ti­nu fil­mu roz­to­mi­lé. Začátek je totiž cel­ko­vě skvě­lý, hez­ké odka­zy na slav­né hry a krás­ný svět pro­po­je­ných posta­vi­ček, kte­rý do sebe zapa­dá.

Jsem špat­ňák… a to je dob­ře, pro­to­že já nikdy nebu­du dob­rák a to není vůbec špat­ně. Není nikdo, kým bych byl rad­ši než špat­ňá­kem.

Ovšem pak nastá­vá dob­rá polo­vi­na fil­mu, u kte­ré trpí­te pixa­rov­ský­mi nemo­ce­mi – hlou­pa­tým dějem, otrav­ný­mi dia­lo­gy a debil­ní­mi posta­va­mi… to se pro­je­ví tře­ba tak, že se začne­te hra­bat v křes­le, pře­kli­ká­vat na face­book a vůbec kou­kat kde co lítá. Vlastně až na kon­ci se dosta­ví tro­chu osvě­že­ní. Celkově na mě film půso­bí jako pro­mar­ně­ná šan­ce, začá­tek měl skvě­le našlápnu­to k legen­dě jaké­ho­si her­ní­ho Shreka, bohu­žel půl­ku fil­mu strá­ví­te v cuk­ro­vém svě­tě s otrav­ný­mi posta­vič­ka­mi, což je veli­ká ško­da, jeli­kož snad všech­ny posta­vy z jaké­ho­ko­liv jiné­ho uni­ver­za jsou super. Veliká ško­da, ale přes­to fajn pokou­ká­ní.