Když se řekne film podle skutečných událostí, obvykle se mi vybaví dva různé pohledy na věc. První odpovídá tendenci produkovat příběhy, které připomínají jakousi „soft verzi“ toho, co se stalo ve skutečnosti, přičemž důraz na pozadí „skutečných událostí“ má sloužit jako reklamní tahák. Druhý se vyznačuje úmyslem akcelerovat dramatičnost ve skutečnosti podstatně méně dramatických událostí a prezentace filmu inspirovaného těmito událostmi je opět součástí jeho PR. To není vyčerpávající výčet možností, jak pracovat s historickými příběhy, ale minimálně dva recepty, jimiž se někteří tvůrci pokouší davům zpřístupnit svoji tvorbu, jež byla dosud převážně sérií „nudných fikcí“. Osobně dávám přednost sledování takzvaných „historických rekonstrukcí“, u kterých se dá předpokládat, že má jejich tvůrce k reflektovanému historickému tématu nějaký bližší vztah a že se nesnaží přitáhnout diváky jenom vyprávěním dalšího „skutečného“ příběhu o tom, jak někdo utíká před nacisty nebo jak někoho v horách zasype lavina.
Mezi autory „historické rekonstrukce“ nade vší pochybnost patří režiséři jako Paul Greengrass, Ari Folman a nově i Ital Daniele Vicari, jehož film Diaz: Neuklízej tu krev tematizuje kočkování mezi policisty a aktivisty během summitu zemí G8, který hostilo italské město Janov. V červenci 2001 se tam sešlo rekordně na 175 tisíc demonstrantů a tento počet byl v historii summitů G8 překonán jen jednou (v roce 2005 v Gleneagles protestovalo na 225 tisíc demonstrantů). Příběh Diazu začíná šířením zprávy o zabití aktivisty Carla Giulianiho během demonstrace. Do Janova se kvůli tomu vypravuje italský novinář celostátního deníku a shodou okolností se ve městě během napjatých dní ocitá ještě mezinárodní obchodník a zatoulaný důchodce. Každý z nich tu tráví čas z jiných pohnutek, ale kroky všech tří vedou do školy Armanda Diaze, hlavního sídla aktivistů z Genoa social forum, kde musí strávit noc, protože všechny janovské hotely mají z pochopitelných důvodů plno. Vicari zapojuje do vyprávění ještě mnoho vedlejších postav, všímá si jak mnohonárodnostního seskupení aktivistů včetně nežádoucích radikálů anarchistické skupiny zvané „Black Bloc“, tak přípravy násilné policejní razie v Diazu. Na to, že se jedná o film bez hlavní postavy a velkého příběhu, působí všechno kupodivu soudržně, přehledně a poutavě.
Nyní už prozradím, že nejděsivější je film v sekvenci zobrazující nerovný střet mezi ozbrojenými těžkooděnci a nic netušící mládeží obývající budovu Diazu. Výsledkem razie, která byla zamýšlena jako zátah proti anarchistům z „Black Blocu“, bylo nemilosrdné zmlácení každého, na koho tým těžkooděnců v budově narazil (vyjádřeno čísly: 87 zraněných, 93 zatčených). S každou ránou obušku se Vicari vystavuje námitkám, že jeho rekonstrukce působí zaujatě, černobíle, exploatačně nebo nevímjak ještě. Z dostupných svědectví přitom nic nevylučuje, že se razie takhle odehrát mohla (!) a k falšování důkazů (Molotovovy koktejly, jejichž nálezem měla být razie ospravedlněna, nastražil ve škole přímo jeden z policistů.) dokonce existují doznání. Sami tvůrci čerpali z výpovědí a soudních záznamů odvolacího soudu, před nímž vedle „zasahujících“ policistů stanuli i dozorci z kasáren Bolzaneto, kde byli zatčení z Diazu vystaveni „nelidskému a ponižujícímu chování“ (italský trestní zákon nezná pojem týrání). I když zdrcující dopad, který snímek nesporně má, chceme tvrdošíjně odmítat, protože chováme nějaké blíže neurčené politické předsudky, díky nimž umíme zůstat cyničtí, smysl Vicariho rekonstrukce lze spatřit aspoň v tom, že nás vede k obecnému zamyšlení nad povahou násilí. Podle filosofky Hannah Arendtové „násilí není schopno řeči.“ Demonstranty, kteří do Janova přijeli, aby byl u příležitosti summitu slyšet jejich hlas, umlčela policie smrští úderů. Tváří v tvář násilí jejich protest ztratil na hlase. Ocitli se napospas lidem, jejichž nejspíš jedinou kvalifikací pro práci policisty je neohlížející se surovost.
Jen v několika momentech se Vicari mohl mírnit při zdůrazňování bestiálnosti policistů a zachovat svému filmu punc neprvoplánově šokujícího thrilleru. Vzpomínám si na americký film z roku 2007, který běžel v českých kinech pod názvem Vzpoura v Seattlu. Jeho režisér Stuart Townsend se pokusil rekonstruovat antiglobalizační protesty proti zasedání Světové obchodní organizace (WTO) v roce 1999 v Seattlu a zachytit tak počátek celosvětového antiglobalizačního hnutí. Také vtahoval do děje mnoho postav, ale na rozdíl od Diazu odsunul násilí jako vedlejší motiv a natočil přinejlepším dobré vztahové drama završené titulkovanou obžalobou WTO jako viníka mnoha ekologických krizí. Při sledování Diazu zůstává smysl autorova počínání jasný i bez protestního dovětku.
Po účasti na projekci Diazu loni na festivalu v Karlových Varech už nemám důvod k obavám z filmů inspirovaných takzvanými „skutečnými událostmi“. Nahradila je obava z toho, že jednoho dne můžu ležet ve spacáku mezi hodnými, neučesanými a tři dny nemytými Rychlými šípy, kteří budou zničehonic masakrováni zlými, sadistickými Vonty v uniformách. Byť je to vize černobílá jak filmy Sergeje Ejzenštejna…
