Recenze: Diaz: Neuklízej tu krev – 75%

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Když se řek­ne film pod­le sku­teč­ných udá­los­tí, obvykle se mi vyba­ví dva růz­né pohle­dy na věc. První odpo­ví­dá ten­den­ci pro­du­ko­vat pří­běhy, kte­ré při­po­mí­na­jí jakousi „soft ver­zi“ toho, co se sta­lo ve sku­teč­nos­ti, při­čemž důraz na poza­dí „sku­teč­ných udá­los­tí“ má slou­žit jako reklam­ní tahák. Druhý se vyzna­ču­je úmys­lem akce­le­ro­vat dra­ma­tič­nost ve sku­teč­nos­ti pod­stat­ně méně dra­ma­tic­kých udá­los­tí a pre­zen­ta­ce fil­mu inspi­ro­va­né­ho těmi­to udá­lost­mi je opět sou­čás­tí jeho PR. To není vyčer­pá­va­jí­cí výčet mož­nos­tí, jak pra­co­vat s his­to­ric­ký­mi pří­běhy, ale mini­mál­ně dva recep­ty, jimiž se někte­ří tvůr­ci pokou­ší davům zpřístup­nit svo­ji tvor­bu, jež byla dosud pře­váž­ně sérií „nud­ných fik­cí“. Osobně dávám před­nost sle­do­vá­ní tak­zva­ných „his­to­ric­kých rekon­struk­cí“, u kte­rých se dá před­po­klá­dat, že má jejich tvůr­ce k reflek­to­va­né­mu his­to­ric­ké­mu téma­tu něja­ký bliž­ší vztah a že se nesna­ží při­táh­nout divá­ky jenom vyprá­vě­ním dal­ší­ho „sku­teč­né­ho“ pří­bě­hu o tom, jak někdo utí­ká před nacis­ty nebo jak něko­ho v horách zasy­pe lavi­na.

Mezi auto­ry „his­to­ric­ké rekon­struk­ce“ nade vší pochyb­nost pat­ří reži­sé­ři jako Paul Greengrass, Ari Folman a nově i Ital Daniele Vicari, jehož film Diaz: Neuklízej tu krev tema­ti­zu­je koč­ko­vá­ní mezi poli­cis­ty a akti­vis­ty během sum­mi­tu zemí G8, kte­rý hos­ti­lo ital­ské měs­to Janov. V čer­ven­ci 2001 se tam sešlo rekord­ně na 175 tisíc demon­stran­tů a ten­to počet byl v his­to­rii sum­mi­tů G8 pře­ko­nán jen jed­nou (v roce 2005 v Gleneagles pro­tes­to­va­lo na 225 tisíc demon­stran­tů). Příběh Diazu začí­ná šíře­ním zprá­vy o zabi­tí akti­vis­ty Carla Giulianiho během demon­stra­ce. Do Janova se kvů­li tomu vypra­vu­je ital­ský novi­nář celo­stát­ní­ho dení­ku a sho­dou okol­nos­tí se ve měs­tě během napja­tých dní oci­tá ješ­tě mezi­ná­rod­ní obchod­ník a zatou­la­ný důchod­ce. Každý z nich tu trá­ví čas z jiných pohnu­tek, ale kro­ky všech tří vedou do ško­ly Armanda Diaze, hlav­ní­ho síd­la akti­vis­tů z Genoa social forum, kde musí strá­vit noc, pro­to­že všech­ny janov­ské hote­ly mají z pocho­pi­tel­ných důvo­dů plno. Vicari zapo­ju­je do vyprá­vě­ní ješ­tě mno­ho ved­lej­ších postav, vší­má si jak mno­ho­ná­rod­nost­ní­ho sesku­pe­ní akti­vis­tů včet­ně nežá­dou­cích radi­ká­lů anar­chis­tic­ké sku­pi­ny zva­né „Black Bloc“, tak pří­pra­vy násil­né poli­cej­ní razie v Diazu. Na to, že se jed­ná o film bez hlav­ní posta­vy a vel­ké­ho pří­bě­hu, půso­bí všech­no kupo­di­vu soudrž­ně, pře­hled­ně a pou­ta­vě.

Nyní už pro­zra­dím, že nejdě­si­věj­ší je film v sek­ven­ci zob­ra­zu­jí­cí nerov­ný střet mezi ozbro­je­ný­mi těž­ko­o­děn­ci a nic netu­ší­cí mlá­de­ží obý­va­jí­cí budo­vu Diazu. Výsledkem razie, kte­rá byla zamýš­le­na jako zátah pro­ti anar­chis­tům z „Black Blocu“, bylo nemi­lo­srd­né zmlá­ce­ní kaž­dé­ho, na koho tým těž­ko­o­děn­ců v budo­vě nara­zil (vyjá­d­ře­no čís­ly: 87 zra­ně­ných, 93 zatče­ných). S kaž­dou ránou obuš­ku se Vicari vysta­vu­je námitkám, že jeho rekon­struk­ce půso­bí zau­ja­tě, čer­no­bí­le, explo­a­tač­ně nebo nevímjak ješ­tě. Z dostup­ných svě­dec­tví při­tom nic nevy­lu­ču­je, že se razie takhle ode­hrát moh­la (!) a k fal­šo­vá­ní důka­zů (Molotovovy koktej­ly, jejichž nále­zem měla být razie ospra­ve­dl­ně­na, nastra­žil ve ško­le pří­mo jeden z poli­cis­tů.) dokon­ce exis­tu­jí dozná­ní. Sami tvůr­ci čer­pa­li z výpo­vě­dí a soud­ních zázna­mů odvo­la­cí­ho sou­du, před nímž ved­le „zasa­hu­jí­cích“ poli­cis­tů sta­nu­li i dozor­ci z kasá­ren Bolzaneto, kde byli zatče­ní z Diazu vysta­ve­ni „nelid­ské­mu a poni­žu­jí­cí­mu cho­vá­ní“ (ital­ský trest­ní zákon nezná pojem týrá­ní). I když zdr­cu­jí­cí dopad, kte­rý sní­mek nespor­ně má, chce­me tvr­do­šíj­ně odmí­tat, pro­to­že cho­vá­me něja­ké blí­že neu­r­če­né poli­tic­ké před­sud­ky, díky nimž umí­me zůstat cynič­tí, smy­sl Vicariho rekon­struk­ce lze spat­řit aspoň v tom, že nás vede k obec­né­mu zamyš­le­ní nad pova­hou nási­lí. Podle filo­so­f­ky Hannah Arendtové „nási­lí není schop­no řeči.“ Demonstranty, kte­ří do Janova při­je­li, aby byl u pří­le­ži­tos­ti sum­mi­tu sly­šet jejich hlas, uml­če­la poli­cie smrští úde­rů. Tváří v tvář nási­lí jejich pro­test ztra­til na hla­se. Ocitli se napo­spas lidem, jejichž nej­spíš jedi­nou kva­li­fi­ka­cí pro prá­ci poli­cis­ty je neo­hlí­že­jí­cí se suro­vost.

Jen v něko­li­ka momen­tech se Vicari mohl mír­nit při zdů­raz­ňo­vá­ní bes­ti­ál­nos­ti poli­cis­tů a zacho­vat své­mu fil­mu punc nepr­vo­plá­no­vě šoku­jí­cí­ho thrille­ru. Vzpomínám si na ame­ric­ký film z roku 2007, kte­rý běžel v čes­kých kinech pod názvem Vzpoura v Seattlu. Jeho reži­sér Stuart Townsend se poku­sil rekon­stru­o­vat anti­glo­ba­li­zač­ní pro­tes­ty pro­ti zase­dá­ní Světové obchod­ní orga­ni­za­ce (WTO) v roce 1999 v Seattlu a zachy­tit tak počá­tek celo­svě­to­vé­ho anti­glo­ba­li­zač­ní­ho hnu­tí. Také vta­ho­val do děje mno­ho postav, ale na roz­díl od Diazu odsu­nul nási­lí jako ved­lej­ší motiv a nato­čil při­nej­lep­ším dob­ré vzta­ho­vé dra­ma zavr­še­né titul­ko­va­nou obža­lo­bou WTO jako viní­ka mno­ha eko­lo­gic­kých kri­zí. Při sle­do­vá­ní Diazu zůstá­vá smy­sl auto­ro­va počí­ná­ní jas­ný i bez pro­test­ní­ho dovět­ku.

Po účas­ti na pro­jek­ci Diazu loni na fes­ti­va­lu v Karlových Varech už nemám důvod k oba­vám z fil­mů inspi­ro­va­ných tak­zva­ný­mi „sku­teč­ný­mi udá­lost­mi“. Nahradila je oba­va z toho, že jed­no­ho dne můžu ležet ve spa­cá­ku mezi hod­ný­mi, neu­če­sa­ný­mi a tři dny nemy­tý­mi Rychlými šípy, kte­ří budou zni­če­ho­nic masa­kro­vá­ni zlý­mi, sadis­tic­ký­mi Vonty v uni­for­mách. Byť je to vize čer­no­bí­lá jak fil­my Sergeje Ejzenštejna…