Dárce | The Giver [45%]

Včerejším dnem vstoupila do kin dlouho dobu připravovaná adaptace knihy Loise Lowreyové Dárce, kterou se Jeff Bridges snažil do kin dostat už pěkných pár let. Ovšem až nyní se mu ji podařilo zrealizovat. Jím produkované dobrodružství, ve kterém si střihl také titulní roli, právě tím, že o několik let zaspalo svoji dobu trpí nejvíce. Více už v samotném článku. 

Lidstvo v budoucnosti žije v nenaplněné utopii. Vše, co nás jako lidi odlišovalo, rozdělovalo, či vymezovalo, bylo pro dobro komunity odstraněno. Lidé jsou zbavování těch jednotlivých rozdílností a rozdělováni do předem přiřazených rolí, které mají za úkol udržet celý koloběh uměle řízeného života neustále v pohybu. Jeden z generace je však vždy vybrán pro nelehký úkol – být tzv. příjemcem informací, člověkem, který jako jediný ponese informace dávno minulé a zapovězené. A právě tento úkol je nyní na na Jonasovi (Brenton Thwaites), který byl vybrán na tento post, aby nahradil Dárce (Jeff Bridges). Jak se ovšem čím dál tím více seznamuje s tím, co je lidstvu odebíráno vládnoucí vrstvou a jak zbytek lidí v komunitě žije v nevědomosti, rozhodne se podniknout kroky k tomu, aby tento koloběh dělající z lidí poslušné loutky narušil. 

Je docela obtížné, najít bod kde vlastně začít. Onen problém, jenž jsem naznačil v úvodu je totiž fakt, že Dárce přišel zkrátka příliš pozdě. V dnešní době, kde podobný koncept nenaplněné utopie či dystopie zkoumá hned několik populárních filmů a filmových sérií pro mladé (stačí se podívat na Divergenci nebo Hunger Games), přijde podobná látka trochu vyšeptalá. Ono i podobné téma kontroly společnosti či kontroly lidský emocí skrze vládnoucí vrstvu už zkoumala i řada filmů v nedávné minulosti, kde se na mysli vybavují například filmy jako nedoceněné Equilibrium. A to nás právě přivádí k situaci, jaké čelil nedávno blockbuster John Carter. I když se totiž jedná o adaptaci látky, která všem konkurenčním filmům předchází, její filmová adaptace přišla natolik pozdě, že právě konkurence, jenž čerpá z originálu inspiraci, film ve většině ohledů zastiňuje. 

Naneštěstí to ovšem není jediný problém, kterým Dárce trpí. Tím co mě osobně vadilo zdaleka nejvíce, bylo vcelku mrzké zpracování. Celý motiv kontrastu barevného světa a černobílého sice nebyl úplně naškodu (i když jej daleko efektivněji zpracoval například Gary Ross v Městečku Pleasantville), vše ostatní ale trochu pokulhávalo. Některé scenérie v závěru sice byly velmi příjemné, však ledabylou výpravu a lacině vyhlížející vizuály jen tak něco nenapraví.   

A v tom je problém, neboť lacině nevypadá jen vizuální stránka filmu, která je podpořena místy docela hodně rušivou kamerou, ale také herecké výkony. Ono, když ve filmu máte dva herce honosící se oceněním Oscar za herecký výkon, člověk by tak nějak čekal herecké výkony na úrovni, nicméně onen nekonzistentní výkon u většiny zúčastněných je právě díky tomu dvojitá škoda. Faktem je že za to může z velké části nevyvážený a nepříliš umně vystavěný scénář, avšak nepotěší to i tak. Obzvláště otravná je Katie Holmes a popravdě jsem měl i problém s tím, protrpět tam podivně vyjukanou Meryl Streep, která jindy se zahráním podobného charakteru nemá nejmenší problémy. Naopak vyloženou pochvalu si zaslouží Odeya Rush, která na rozdíl od ostatních ani na moment nevystoupí z vymezených hranic jejího charakteru a v jejich rámci se pohybuje neskutečně obratně a je příjemné sledovat, jak právě ona se vypořádává s emocionální bouří, co v ní vyvolává postupné nabývání lidskosti skrze hlavního hrdinu.

Nejvýraznější průser je ovšem bezesporu režie Phillipa Noyceho. Ten totiž těžce nezvládá udržovat atmosféru, kterou naznačuje, a napětí mu také není zrovna vlastní. O pochybném hereckém vedení a podivně nasnímaných dialozích ani nemluvě. Naopak značnou část filmu zachraňuje opět špičkový hudební doprovod, o který se postaral Marco Beltrami. Je fakt, že jeho příjemně strukturovaná atmosferická kompozice většinu času nahrazuje to, co film sám nezvládá a i v závěru (který je snad tím nejvýstavnějším příkladem konceptu deus ex machina za poslední dobu) přidává oné emocionálnosti na závažnosti. Navíc hlavní motiv, jenž sehrává svoji roli i v samotném příběhu, je více než líbivý a do puntíku padnoucí. 

Ve výsledku je tak Dárce poměrně podivným snímkem. Dá se předpokládat, že si svoje publikum najde, které na jeho adresu bude pět slova chvály. Pokud ovšem máte nakoukáno několik podobných snímků, či prohlédnete onu slupku silně emocionálního utopického dramatu, kterou se film snaží divákům nastavit, zbude vám jen docela prázdný snímek těžící z populárních témat. Nic víc. Těch pár pozitiv a zakonzervovaných emocí je sice docela příjemných (onen náhled na lidstvo v jeho světlé i stinné stránce  kupříkladu, který by se ovšem dal ukázat v daleko větším a exaktnějším kontrastu), nicméně ne natolik, aby vytáhlo film z hlubin průměru. Na druhou stranu je to pořád lepší, než když se vás o emocích a o tom jak jsou důležité snaží učit jinačí populární teen materiály posledních let.