Tři billboardy kousek za Ebbingem | Three Billboards Outside Ebbing, Missouri

Martin McDonagh pat­ří k hod­ně zají­ma­vým tvůr­čím osob­nos­tem. Jeho diva­del­ní hry sklí­ze­jí úspěch a jeho občas­né fil­mo­vé poči­ny jakbys­met. Před desí­ti lety se před­ve­dl nekom­pro­mis­ní čer­nou kome­dií V Bruggách, kte­rá dodnes pat­ří k tomu nej­lep­ší­mu, co v tomhle žán­ru vznik­lo, na což navá­zal před 6 lety tro­chu roz­po­ru­pl­ně­ji při­ja­tou, leč nemé­ně kva­lit­ní čer­nou kome­dií Sedm psy­cho­pa­tů. Nyní se s men­ší pau­zou vra­cí zpět do kin s chvá­le­ným dra­ma­tem s prv­ky čer­né kome­die Tři bill­bo­ar­dy kou­sek za Ebbingem, kte­ré bodu­je nejen u pub­li­ka ale i kri­tic­ké obce. Po men­ší okli­ce a čer­s­tvě po vítěz­ství 4 Zlatých gló­bů (scé­nář, nej­lep­ší dra­ma, nej­lep­ší herec ve ved­lej­ší roli, nej­lep­ší hereč­ka - dra­ma) se dostá­vá tahle oso­bi­tá zále­ži­tost i k nám do kin. A vy bys­te roz­hod­ně měli zpo­zor­nět. Tohle totiž roz­hod­ně není vaše tra­dič­ní arto­vé dra­ma.

Martin McDonagh si jako svůj dal­ší pro­jekt vybral poměr­ně zají­ma­vý pří­běh, kte­rý se sice vzda­lu­je jeho pře­de­šlým dvě­ma celo­ve­čer­ním sním­kům, přes­to bude pro fanouš­ky jeho tvor­by důvěr­ně zná­mý a roz­po­zna­tel­ný. I ten úklon k dra­ma­tič­těj­ší tvor­bě totiž nezna­me­ná to, že by se jeho scé­náris­tic­ká oso­bi­tost vytra­ti­la. I když tak Tři bill­bo­ar­dy nejsou pri­már­ně kome­dií, doká­ži zaba­vit více, než kte­rá­ko­liv čer­ná kome­die, kte­rá se v posled­ních měsí­cích dosta­la do kin. A to pře­de­vším díky tomu, že se tu opět hra­je scé­náris­tic­ká extra­li­ga, ve kte­ré McDonagh opět někte­rý­mi momen­ty napros­to exce­lu­je, neboť si nebe­re ser­vít­ky a necho­dí oko­lo hor­ké kaše. Jistě, dalo by se říci, že jeho dra­ma­tic­ká rovi­na ne vždy fun­gu­je úpl­ně pře­svěd­či­vě, pře­de­vším rodin­né tra­ble u hlav­ní hrdin­ky jsou mís­ty tro­chu méně obrat­ně napsa­né a zre­a­li­zo­va­né, stej­ně jako tro­chu zby­teč­ná dél­ka fil­mu, kte­rá mír­ně kazí tem­po a atmo­sfé­ru fil­mu svo­jí nata­ho­va­nos­tí, přes­to jsou Tři bill­bo­ar­dy kou­sek za Ebbingem fil­mem, kte­rý i v zápla­vě letoš­ních adep­tů na oce­ně­ní nej­vyš­ší roz­hod­ně neza­pad­ne. 

Je to z vel­ké čás­ti i díky skvě­le vybra­né­mu obsa­ze­ní, ve kte­rém kro­mě Frances McDormand září také Woody Harrelson, Sam Rockwell nebo i Caleb Landry Jones. I přes nekom­pro­mis­nost někte­rých replik a scén, kte­ré se ve fil­mu obje­ví, nemá divák pro­blém se vcí­tit do pří­bě­hu hlav­ní hrdin­ky i do atmo­sfé­ry malo­měs­ta, kte­ré se poma­lu ale jis­tě obra­cí pro­ti ní. Díky tomu je tak film nekon­čí jako dal­ší dra­ma mat­ky boju­jí­cí pro­ti sys­té­mu, ale jako poměr­ně osvě­žu­jí­cí dvě hodi­ny v kině, kte­ré poba­ví a dojmou, záro­veň však nevě­ší divá­ko­vi bulí­ky na nos. 

Řemeslně se jed­ná o sluš­ně zvlád­nu­tou kla­si­ku, kte­rá vybo­ču­je mís­ty díky prá­ci s kame­rou Bena Davise. Hudební dopro­vod Cartera Breuwella pak dává vzpo­me­nout na fil­my brat­ří Coenů, což se v tomhle pří­pa­dě vylo­že­ně vybí­zí. Tři bill­bo­ar­dy kou­sek za Ebbingem tak i přes oči­vid­né sna­hy zalí­bit se pře­de­vším nároč­něj­ším divá­kům, fun­gu­je jako pocti­vé dra­ma s výraz­ný­mi prv­ky čer­né kome­die, kte­ré­mu nechy­bí oso­bi­tost, nápa­di­tost i humor.           

Pokud tedy zva­žu­je­te, na kte­rý z chvá­le­ných sním­ků, kte­ré býva­jí ozna­čo­vá­ny za hor­ké kan­di­dá­ty na Oscary zajít, pak mini­mál­ně Tři bill­bo­ar­dy kou­sek za Ebbingem jsou povin­nost. Skvěle nato­če­né dra­ma kte­ré vás dojme, poba­ví a donu­tí pře­mýš­let. Martin McDonagh i se svým tře­tím celo­ve­čer­ním fil­mem bodu­je na celé čáře a hned ze začát­ku roku k nám do kin při­ná­ší sní­mek, o kte­rém se v koneč­ném bilan­co­vá­ní za rok 2018 bude ješ­tě roz­hod­ně mlu­vit.