War Machine [50%]

Po něja­ké době tu máme dal­ší ori­gi­nál­ní tvor­bu plat­for­my Netflix, kte­rá ten­to­krát vyvo­lá­va­la vlny ješ­tě před svým uve­de­ním na této služ­bě. První sní­mek tako­vých­to roz­mě­rů, kte­rý Netflix vypro­du­ko­val, se může chlu­bit poměr­ně zají­ma­vou před­lo­hou, Bradem Pittem v hlav­ní roli a nápa­di­tým tvůr­čím týmem. Přesto se něco na ces­tě poka­zi­lo a ze sním­ku War Machine, kte­rý roze­bí­rá dodnes aktu­ál­ní téma, je spí­še důkaz vlast­ní­ho neú­spě­chu, spí­še než coko­liv jiné­ho.  

Generál Glen McMahon (Brad Pitt) pla­tí za exper­ta co se týče vojen­ské stra­te­gie, kte­rý doká­že zachrá­nit jakou­ko­liv bez­vý­chod­nou vojen­skou situ­a­ci. Jeho nej­no­věj­ším úko­lem je ovšem zachrá­nit vojen­ské sna­že­ní spo­je­ných stá­tů na úze­mí Afghánistánu a ukon­čit tak něko­lik let trva­jí­cí vojen­ský kon­flikt odstar­to­va­ný tero­ris­tic­ký­mi úto­ky 11. září na World Trade Center. I když je ovšem důvěr­ně zná­mým velí­cím důstoj­ní­kem, nebu­de to mít leh­ké. Zvláště když postrá­dá pod­po­ru z míst, kde by ji měl dostat auto­ma­tic­ky...

Je cel­kem ško­da vidět, jak prv­ní vel­ká pro­duk­ce téhle plat­for­my ve výsled­ku dopadla. Potenciál tu totiž byl ohrom­ný a onen nad­sáz­ko­vý pří­stup a humor by pro podob­ně zpro­fa­no­va­né a neu­stá­le pro­bí­ra­né téma jako je vál­ka s tero­ris­mem mohl pozved­nout na tro­chu jinou úro­veň. Snímek War Machine jako­by se ale zase­kl na půli ces­ty a ve výsled­ku nevě­děl moc čím chce vlast­ně být. Na kome­dii či sati­ru totiž nijak zvláš­tě vtip­ný není a na něja­kou výpo­věď k téma­tu se mož­ná až pří­liš vzda­lu­je od rea­li­ty. Především ale po vět­ši­nu času půso­bí spí­še jako ne zrov­na pove­de­ný nácvik ves­nic­ké­ho ochot­nic­ké­ho diva­dla. I přes účast poměr­ně osvěd­če­ných tvá­ří jsem se totiž něko­li­krát při­sti­hl nad dumá­ním, zda-li to má být myš­le­no váž­ně, nebo prá­vě sle­du­ji skeč na úrov­ni pro­duk­ce pořa­du Staruday Nigh Live a jemu podob­ných. 

Především je ovšem War Machine zby­teč­ně dlou­hou a nepří­liš zají­ma­vou podí­va­nou. Režisér David Michôd se mís­ty mož­ná až pří­liš poza­sta­vu­je nad někte­rý­mi díl­čí­mi momen­ty, o něco slab­ší je pak ješ­tě střih Petera Sciberrase, kte­rý by si hned v něko­li­ka momen­tech zaslou­žil pod­stat­ně vět­ší péči. Hudebně film těží z dal­ší­ho sluš­né­ho hudeb­ní­ho dopro­vo­du Michôdových věr­ných spo­lu­pra­cov­ní­ků Nicka Cavea a Warrena Ellise, byť ve výsled­ku nic, co by vám zůsta­lo na del­ší dobu v hla­vě. 

Zkrátka, tady je to tro­chu těž­ký ortel. To, co totiž mělo být vcel­ku zají­ma­vou, nápa­di­tou a zábav­nou son­dou pod povrch ame­ric­ké armá­dy a její­ho boje s tero­rizmem, je polo­vi­ča­tým poku­sem o něco, co vlast­ně ani ve výsled­ku nepři­jde. Nevyrovnané herec­ké výko­ny, nepří­liš vypi­lo­va­ný scé­nář a dvě hodi­ny ve spo­leč­nos­ti něče­ho, co pří­liš neba­ví. Pár zají­ma­vých nápa­dů a úsměv­ných momen­tů se zde sice najde, na to aby to zachrá­ni­lo 125 minut dlou­hý film to ale ani zda­le­ka nesta­čí.