Proč neučím, byť mě práce s dětmi baví, mám potřebné vzdělání, zakončené zkouškami na státní vysoké škole, oplývám kreativním myšlením, energií a chutí dát českému školství ze sebe to nejlepší? Je to prosté – tvrdě jsem narazila na školský systém a hlavně praxi.
O moderním školství se totiž v současnosti může většině českých učitelů jen zdát. V českých školách, na všech stupních, je stále za dobrého učitele považován ten, který „nalije“ do hlaviček nebohých žáků co nejvíce informací, pro život často absolutně nepoužitelných, nežli ten, který žákům vysvětlí principy, ozřejmí možnosti a naučí samostatnosti, co se týče hledání informací a jejich praktického využití v životě. Na všech stupních vysokých škol stále (více než čtvrtstoletí po revoluci) převládá frontální výuka – vykládající učitel a sedící, zapisující si žák. Princip výuky na mnoha gymnáziích se za sto let prakticky nezměnil a nebere v potaz měnící se společnost a její potřeby. Přesto jsou gymnázia stále považována za nejlepší české střední školy… Učitel sice ví, co učit, ale neví, jak to učit. Stěžujeme si na nevychované žáky, studenty, nerespektující autority, děti s nezájmem o cokoli, ale už neřešíme, jak v nich zájem probudit. Příprava nových učitelů na vysokých školách má katastrofální úroveň, s pojmem didaktika se často setkají jen okrajově, vyučují ji většinou pedagogové, pro něž je sama okrajovým oborem a kteří aktivní výukové metody nikdy nezažili v praxi. Učebnice didaktiky, které mají k dispozici, pocházejí často ještě z doby předrevoluční, opěvují frontální způsob výuky a jsou doslova černou můrou české didaktiky. Probuzení z ní by měla zajistit kniha Roberta Čapka Moderní didaktika, která nyní vychází v řadě Pedagogika v nakladatelství Grada.
Robert Čapek je autor z oboru – během své pedagogické kariéry pracoval postupně jako pomocný vychovatel a vychovatel, pomocný učitel ve zvláštní škole, učil na základních a středních školách tělesnou výchovu, zeměpis, rodinnou výchovu a další předměty. Absolvoval doktorská studia na předních pedagogických fakultách českých vysokých škol, věnoval se pedagogické psychologii, učitelství rodinné výchovy, výchovnému poradenství a školnímu managementu. Od roku 2000 působí na Univerzitě v Hradci Králové, nejprve na Pedagogické fakultě, Katedře pedagogiky a psychologie, kde se věnoval teorii výchovy, didaktice, dramatické výchově a dalším pedagogickým oborům. V současnosti realizuje výuku psychologických předmětů na Fakultě informatiky a managementu, Katedře managementu. Mezi jeho další činnosti také patří vzdělávání učitelů. Jako lektor působí v různých školicích organizacích i přímo ve sborovnách s tématy, jako jsou suportivní a alternativní výukové metody, odměny a tresty ve školní praxi, hodnocení a sebehodnocení žáků, řízení třídní schůzky a rozhovor s rodiči a další. Pro nakladatelství Grada Publishing napsal publikace Odměny a tresty ve školní praxi (2008), kterou přepracoval pro druhé vydání (2014), Třídní klima a školní klima (2010) a Učitel a rodič: spolupráce, třídní schůzka, komunikace (2013).
Čapkova pedagogická zkušenost ho proto opravňuje stát se katem současné české didaktiky a nemilosrdně soudit zcela nevyhovující metody výuky na většině českých škol. Kdo je obeznámen se školním klimatem, ví, že Čapek rozhodně nepřehání, když tvrdí, že „české školy, podobně jako i jiné instituce, nepřekročily nové tisíciletí v dobrém stavu… Učitelé neumějí příliš dobře učit, hodnotit, komunikovat, a právě to je hlavní příčina zvětšujícího se počtu apatických, nepracujících, studijně slabých a neukázněných žáků.“ Je realistou, když píše, že „sami učitelé se rádi klamou v tom, jaká výuka je kvalitní a jaká ne. Kvalitní je ta jejich, samozřejmě, jenom jim to kazí ti ‚stále hloupější žáci´.“ Robert Čapek vyvrací řadu klamných mýtů, jimiž se často utěšují učitelé a ředitelé škol, například že na alternativní metody není čas nebo že jiný model vyučování než diktující učitel – poslušně si zapisující žák je pouze jakési hraní na vyučování, nepřinášející žádný užitek. Přitom tito učitelé ochuzují jak žáky tak sami sebe – koho by bavilo učit stejně pět, deset, dvacet let?
Robert Čapek nabízí učitelům přehled desítek a desítek vyučovacích metod včetně návodu k jejich užití. Jsou to metody, o nichž praktikující učitelé snad alespoň něco slyšeli (například brainstorming, delfská metoda, daltonské výukové metody), ale i metody, jež pro ně zřejmě budou nové, jako například Metoda 635, HOBO metoda nebo Diamant. Seznamuje čtenáře také s didaktickými prostředky a opět dává návod k jejich užití v hodinách. Důležitou kapitolou publikace je Hodnocení – jak žáků učitelem tak učitele žáky, sebehodnocení nebo hodnocení žáků navzájem.
Přála bych si, aby se Moderní didaktika Roberta Čapka stala povinnou literaturou při přípravě učitelů nejen pedagogických škol, aby se objevila ve sborovnách a kabinetech a ještě lépe – stala se osobní biblí českých učitelů škol jakékoli úrovně. Zda se tak stane, je otázkou. Mám obavy ze zčeření hladiny českého školského rybníčka, jehož se Čapek „dopustil“, když v knize napsal to, co je sice obecně známé, ale o čem je žinantní mluvit, a to, že některé didaktické publikace renomovaných kapacit jsou pro studium didaktiky zcela nevyhovující (například Školní didaktika Obstova a Kalhousova nebo Hodnocení žáků od autorské dvojice Kolář – Šikulová), jiné jsou obsahově naprosto scestné (třeba kolektivní práce pod vedením J. Maňáka Alternativní metody a postupy, publikace L. Zormanové nebo J. Skalkové. Odpověď na otázku, zda Čapkem po právu „sepsutí“ nedoporučovaní autoři didaktické literatury – pedagogové vysokých škol – procitnou a začnou budoucí učitele učit jinak, je těm, kteří vzdělávacím systémem pedagogických vysokých škol prošli nedávno nebo nyní procházejí, úplně jasná.
Autor: Robert Čapek
Žánr: naučná literatura
Nakladatelství: Grada Publishing, a.s.
Rok vydání: 2015
Počet stran: 604
Hodnocení: 100 %
Kniha ke koupi na Grada.cz.
Nejnovější komentáře