Jiří Hájíček, autor literární předlohy

Narozen 11. září 1967 v Českých Budějovicích. Dětství pro­žil ve ves­nič­ce Purkarec (poblíž Hluboké nad Vltavou), poté žil v Týně nad Vltavou a nyní byd­lí a pra­cu­je v Českých Budějovicích. Vystudoval gym­ná­zi­um v Týně nad Vltavou a čes­ko­bu­dě­jo­vic­kou fakul­tu Vysoké ško­ly země­děl­ské. Pracoval tři roky na ven­ko­vě v země­děl­ství, od roku 1993 je zaměst­nán jako ban­kov­ní úřed­ník.

Začínal v polo­vi­ně 80. let s bás­ně­mi v pořa­du mla­dé poezie Hledám tě v tom­to měs­tě, kte­rý v Českých Budějovicích teh­dy vedl Mirek Kovářík. Knižně debu­to­val už jako pro­za­ik v roce 1998 sbír­kou poví­dek Snídaně na refý­ži, v roce 2001 vyšel román Zloději zele­ných koní. Druhý román Dobrodruzi hlav­ní­ho prou­du byl vydán roku 2002. Na povíd­ko­vou tvor­bu navá­zal roku 2004 sou­bo­rem dva­nác­ti krat­ších próz Dřevěný nůž. Dosud posled­ním romá­nem je Selský baro­ko z roku 2005. Na pod­zim 2007 vyšla samo­stat­ně povíd­ka Fotbalové dení­ky. Texty pub­li­ko­val také v lite­rár­ních časo­pi­sech Host, Revolver revue, Weles, Tvar a Pandora. Jiří Hájíček pat­ří k rea­lis­tic­ké­mu prou­du v sou­čas­né čes­ké lite­ra­tu­ře. Ve svých prózách čer­pá pře­de­vším z pro­stře­dí jiho­čes­ké­ho ven­ko­va a malé­ho měs­ta. Je kme­no­vým auto­rem brněn­ské­ho nakla­da­tel­ství Host.

Román Zloději zele­ných koní vyšel v roce 2001. Změnil se  nebo posu­nul od té doby pohled na feno­mén  ile­gál­ních hle­da­čů vlta­ví­nů?

Já jsem psal ten ruko­pis už v roce 1997, vyšel o čty­ři roky poz­dě­ji. Poznal jsem tro­chu to pro­stře­dí někdy v polo­vi­ně osm­de­sá­tých let, byl jsem pak v kon­tak­tu s někte­rý­mi lid­mi ješ­tě na začát­ku deva­de­sá­tých. Můj román se tedy ode­hrá­vá na pře­lo­mu 80. a 90. let. Od té doby to moc nesle­du­ju. Občas se v regi­o­nál­ním tis­ku obje­vo­va­ly zprá­vy, že nele­gál­ní těža­ři se dosta­li k sou­du, tak­že jsem věděl, že ile­gál­ní těž­ba jede pořád dál.  Myslím, že za časů, kdy mně bylo sedm­náct, tedy před same­to­vou revo­lu­cí, a kdy jsem občas vyrá­žel kopat s tako­vou jed­nou míst­ní par­tou hle­da­čů, tak to byla hod­ně zále­ži­tost sbě­ra­te­lů, mine­ra­lo­gů, pros­tě lidí, kte­ré to zají­ma­lo hlav­ně sbě­ra­tel­sky. Ale že se dají kopá­ním vlta­ví­nů vydě­lat pení­ze, to jsem od těch klu­ků už teh­dy věděl a sly­šel jsem o jed­nom mla­dým chláp­ko­vi, kte­rej na to dojel. Kopal po nocích a pro­dá­val, šli po něm samo­zřej­mě poli­caj­ti, les­ní­ci, maji­te­lé pozem­ků. Rozpadlo se mu man­žel­ství a vůbec skon­čil dost špat­ně. Určitě nebyl sám s tako­vým osu­dem. Opravdu nevím, jak je to dneska, jest­li už v tom pře­va­žu­je byz­nys. Já jsem si až po letech vzpo­mí­nal na růz­né zážit­ky a hlav­ně na všech­ny ty his­tor­ky, kte­ré jsem kdy­si od hle­da­čů vlta­ví­nů zasle­chl. Je to urči­tě hod­ně lokál­ní a vlast­ně dost bizar­ní zále­ži­tost. A samo­zřej­mě dob­ré téma na román.

Jak jste se sta­věl k nápa­du Dana Wlodarczyka nato­čit film na tohle téma v sou­čas­né době?

Původně jsem mys­lel, že to bude oprav­du retro pří­běh z kon­ce osm­de­sá­tých let a těs­ně po revo­lu­ci. Když mi pak Dan řekl, že ten pří­běh trans­po­no­va­li do sou­čas­nos­ti, řekl jsem  – dob­ře, ale to už je váš pro­jekt, můj román zachy­cu­je jinou dobu. Loni na pod­zim v sou­vis­los­ti s při­pra­vo­va­ným fil­mem vyda­lo nakla­da­tel­ství Host ten román po pat­nác­ti letech zno­vu, ostat­ně čte­nář­ky a čte­ná­ři si o něj už dlou­ho psa­li. Ta kníž­ka vyšla popr­vé v nákla­du asi tisíc kusů a byla dáv­no roze­bra­ná, sehnat se to dalo jen v antikva­ri­á­tech nebo půj­čit v knihov­ně. A s tím dru­hým vydá­ním a s tím, jak v tis­ku a v tele­vi­zi pro­běh­ly zprá­vy o natá­če­ní fil­mu, se mi ozva­lo pár lidí, kte­ří si kníž­ku pře­čet­li, a kte­ří mi psa­li, že kopou vlta­ví­ny. A že jim ten pří­běh při­pa­dá rea­lis­tic­ký. Takže to je pro mě potvr­ze­ní, že tenhle feno­mén pořád žije a že je to nako­nec asi jed­no, že se film na roz­díl od romá­nu ode­hrá­vá v sou­čas­nos­ti. Dokonce jsem si u jed­no­ho sou­čas­né­ho hle­da­če ově­řil, že fun­gu­jí pořád stej­ně tako­vé ty zla­to­ko­pec­ké noč­ní můry. Pamatuju si, že se mi teh­dy pořád zdá­ly sny o vlta­ví­nech, člo­vě­ka to pohl­tí a nezba­ví se toho ani v noci. Sny o tom, jak se z píseč­né stě­ny sypou vlta­ví­ny a ty se pak změ­ní na bez­cen­né zele­né láhvo­vé stře­py – to si pama­tu­ju dodnes, ten hroz­ný pocit zkla­má­ní a mar­nos­ti z tako­vých snů. A ten kluk, co se mi ozval, říká, že se mu zdá o vlta­ví­nech sko­ro kaž­dou noc.

Dal jste sce­náris­tům (D. a. H. Wlodarczykovým a P. Jarchovskému) úpl­nou svo­bo­du při zpra­co­vá­ní vaše­ho romá­nu, nebo jste  si vymí­nil  posled­ní slo­vo k výsled­né ver­zi scé­ná­ře?

Já jsem scé­nář psát nechtěl, jed­nak z časo­vých důvo­dů a taky pro­to, že jsem nechtěl pře­pi­so­vat zno­vu svůj už jed­nou napsa­ný pří­běh. Raději vždyc­ky píšu něco nové­ho. Takže jsem dal tvůr­cům vol­nou ruku, jen ke kon­ci pro­běh­lo urči­té při­po­mín­ko­vá­ní z mé stra­ny. Ale změ­ny se týka­ly jen detai­lů, do cel­ko­vé­ho kon­cep­tu už jsem neza­sa­ho­val.

Když jste popr­vé viděl fil­mo­vou podo­bu své­ho díla na plát­ně,  jaké poci­ty pře­va­žo­va­ly?

Samozřejmě že hod­ně věcí se ve scé­ná­ři změ­ni­lo, týka­lo se to i cha­rak­te­ru někte­rých postav. Byl jsem tro­chu pře­kva­pe­ný, že je to vlast­ně akč­ní film, můj román je poma­lej­ší a tako­vý spíš bala­dic­ký. Při prv­ní pro­jek­ci jsem se sna­žil sám před sebou před­stí­rat, že kníž­ku neznám, a nechat se pohl­tit tím pří­bě­hem fil­mo­vým. Musím říct, že na mě to zafun­go­va­lo, vtáh­lo mě to, že jsem ani neměl moc pomyš­le­ní na to, porov­ná­vat film a román. Ostatně už ze scé­ná­ře jsem věděl a smí­řil se s tím, že Zloději zele­ných koní od teď žijou dvo­jí život. Ve fil­mu a v kníž­ce.  Jsou to pros­tě dva odliš­né pro­jek­ty.

 Příběh Zlodějů zele­ných koní vyprá­ví o muž­ské tou­ze po dob­ro­druž­ství a „zla­to­ko­pec­ké váš­ni“, kte­rá bývá v pří­mém roz­po­ru s žen­skou tou­hou po bez­peč­ném a klid­ném hnízdě. Ani „civi­li­zač­ní mimi­kry“ na tom mno­ho nezmě­ni­ly.  Je to pod­le vás hlav­ní téma pří­bě­hu?  

Je to urči­tě jed­ním z hlav­ních témat. Ta tou­ha žít jinak, po svém, jako pod­le romá­nů Jacka Londona. Což v moder­ní spo­leč­nos­ti upro­střed Evropy dost dob­ře nejde. V tom je ten roz­por hlav­ní­ho hrdi­ny Pavla, nechce při­jmout svět kolem, se vší komer­cí a ste­re­o­ty­pem. A samo­zřej­mě jeho žena Karolína s ním má trá­pe­ní. Není snad­né  žít s dob­ro­dru­hem. Myslím, že Wabi Daněk o tom kdy­si nazpí­val krás­nou pís­nič­ku, o tom, co dělá muže mužem a o ženě, kte­rá čeká, až se její dob­ro­druh vrá­tí z lodi jmé­nem Fram.

Celou svou dosa­vad­ní tvor­bou jste spjat s pro­stře­dím jiho­čes­ké­ho ven­ko­va a malo­měs­ta. Stále tam vidí­te dosta­tek inspi­ra­ce pro svou budou­cí lite­rár­ní prá­ci?

Já si pros­tě nemůžu pomoct a píšu o pro­stře­dí, kte­ré znám a ze kte­ré­ho jsem vze­šel. Na ves­ni­ci jsem vyrůs­tal, a i když už léta žiju v Českých Budějovicích, mám to na ven­kov pořád blíz­ko. Navíc cítím, že autor by měl být s mís­tem spja­tý, aspoň auto­ři, kte­ré já rád čtu, to tak měli –  tře­ba Ota Pavel nebo jižan­ští auto­ři z Ameriky. Mě láká ta lokál­nost, míst­ní pří­běhy ovliv­ně­né kra­ji­nou a regi­o­nál­ní his­to­rií. Asi nikdy nena­píšu něja­ký uni­ver­zál­ní „euro­ro­mán“ sro­zu­mi­tel­ný všu­de. Jsem čes­ký spi­so­va­tel, Jihočech a patri­ot, ne výrob­ce euro­pa­let…