Samotáři - Nejlepší film Davida Ondříčka!

Sedm mla­dých lidí pro­ží­vá v prů­bě­hu něko­li­ka dní udá­los­ti, kte­ré radi­kál­ně ovliv­ní jejich budou­cí život. Rozhlasový mode­rá­tor malé­ho praž­ské­ho rádia Petr (Saša Rašilov) se roz­chá­zí se svou dlou­ho­le­tou pří­tel­ky­ní Hankou (Jitka Schneiderová). Tu chce zís­kat pro sebe neu­ro­tic­ký dok­tor Ondřej (Ivan Trojan), kte­rý dív­ku už léta pro­ná­sle­du­je svou vtí­ra­vou pozor­nos­tí. Ondřejova man­žel­ka Lenka (Dana Sedláková) si však odmí­tá při­pus­tit, že by otec jejích dětí mohl zra­dit jejich úhled­ný malo­měš­ťác­ký život. Do osu­dů obou dvo­jic zasáh­nou i křeh­ká make­don­ská bar­man­ka Vesna (Labina Mitevska) hle­da­jí­cí v Čechách ztra­ce­né­ho otce, cynic­ký mani­pu­lá­tor Robert (Mikuláš Křen) a odda­ný milov­ník mari­hu­a­ny Jakub (Jiří Macháček). Kontrast k osudům osa­mě­lých mla­dých lidí, kte­ří se více či méně úspěš­ně pokou­še­jí vyznat sami v sobě, tvo­ří Hančini used­lí rodi­če a sku­pin­ka japon­ských turis­tů tou­ží­cích poznat „typic­kou“ čes­kou rodi­nu.

Samotáři reži­sé­ra Davida Ondříčka a sce­náris­ty Petra Zelenky čer­s­tvě sla­ví 20 let. Tento film je poté spo­leč­ně tře­ba s Kouřem, Koljou, Vratnými láhve­mi, Hořícím keřem, Kobrami a užov­ka­mi nebo Vlastníky jed­ním z nej­za­jí­ma­věj­ších a nej­lep­ších zástup­ců čes­ké­ho fil­mu po roce 1989. Samotáři sice roz­hod­ně nejsou doko­na­lým fil­mem a scé­nář obsa­hu­je někte­ré vylo­že­ně pře­hna­né momen­ty (scé­na s japon­ci sle­du­jí­cí­mi či rov­nou natá­če­jí­cí­mi si kla­sic­kou čes­kou veče­ři nebo až pře­hna­ně zpra­co­va­ná posed­lost posta­vy Ivana Trojana posta­vou Jitky Schneiderové), přes­to jde ale oprav­du o jed­no­ho z nej­lep­ších zástup­ců čes­ké­ho fil­mu posled­ních 30 let.

Samotáři jsou fil­mem o život­ní kři­žo­vat­ce. Každá z postav se najed­nou oci­tá na sku­teč­né kři­žo­vat­ce živo­ta a pro­ží­vá růz­né pro­blémy: Rozchod po dlou­ho­do­bém vzta­hu či pří­liš­ná závis­lost na trá­vě, lás­ka na úrov­ni posed­los­ti. Se sed­mi hlav­ní­mi posta­va­mi nemu­sí­te sym­pa­ti­zo­vat (je to vlast­ně ve finá­le pří­liš obtíž­né), přes­to je ale divák může snad­no pocho­pit, pro­to­že se stej­ně jako on prav­dě­po­dob­ně jed­nou obje­ví na prá­vě té zásad­ní život­ní kři­žo­vat­ce. Je také ve finá­le jed­no jest­li vás sere jed­ná­ní postav, pro­to­že má ten­to film jed­nu zásad­ní kli­ku a to v bra­vur­ních herec­kých výko­nech.

U tako­vé­ho Jiřího Macháčka je těž­ko říct jest­li sku­teč­ně roli zahrál nej­líp jak mohl nebo mu k tomu znač­ně pomohl pokyn reži­sé­ra Davida Ondříčka a vět­ši­nu natá­če­ní strá­vil pod vli­vem, nut­no ale uznat, že Jiří Macháček je v téhle roli skvě­lý a prá­vem si za svůj výkon došel pro Českého lva (v době kdy se tato cena oprav­du dala brát za více­mé­ně pres­tiž­ní). Ivan Trojan se poté nedr­ží zkrát­ka a Samotáři se dají brát jako jeho prů­lo­mo­vá role, kte­rou si postup­ně vykrá­čel ces­tu k sta­tu­su jed­no­ho z nej­schop­něj­ších čes­kých her­ců sou­čas­nos­ti. Ani zby­tek cas­tingu jako Saša Rašilov, Jitka Schneiderová či Labina Mitevska ale není vůbec mar­ný a mini­mál­ně kaž­dý z hlav­ní­ho obsa­ze­ní (a vět­ši­nou i někdo z ved­lej­ších rolích jako Hana Macuichová či František Němec) dosta­nou mož­nost zazá­řit.

Samotáři nikdy neby­li fil­mem, jehož pří­běh by byl kdo­ví­jak sil­ný a zají­ma­vý. Jde sku­teč­ně jen o prů­let napříč lid­ský­mi osu­dy, kte­rý má pro­blém v tom, že je vět­ši­na hlav­ních hrdi­nů jed­no­du­še na úrov­ni lofa­sa. Přesto jsou Samotáři fil­mem neje­nom zábav­ným ale v někte­rých ohle­dech i sku­teč­ně zají­ma­vým. Zelenkův scé­nář zde dopro­vá­zí pře­de­vším pove­de­ná vol­ba soun­d­trac­ku Jana P. Muchowa a kame­ra Richarda Řeřichy, kte­rá by sice asi nevy­hrá­la v sou­tě­ži vizu­ál­ně nej­za­jí­ma­věj­ších čes­kých fil­mů a neu­mís­ti­la by se ani na tako­vé čest­né pozi­ci, přes­to ale i obra­zo­vá kom­po­zi­ce a někte­ré zábě­ry obsa­hu­jí dal­ší plu­so­vé body co se týče kva­lit toho­to fil­mu. A pře­de­vším když se spo­jí zfe­to­va­ný a naha­tý Jiří Macháček a bill­bo­ard Mattoni tak vznik­ne asi nej­lep­ší mož­ný pro­duct pla­ce­ment všech dob.

Samotáři jsou sice pře­de­vším kome­die, záro­veň jsou ale dra­ma­tem. Obsahuje emoč­ně vyhro­ce­né momen­ty, kte­ré občas vyjdou i dokon­ce v momen­tech, kdy­bys­te je neče­ka­li (napří­klad bych jí sku­teč­ně neče­kal zrov­na ve scé­ně s japon­ský­mi turis­ty a přes­to mož­ná i prá­vě pro­to jde v tako­vém hoj­ném kolek­ti­vu o tak sil­ný moment) a pře­de­vším fun­gu­jí i přes­to, kdy­bys­te k hrdi­nům nemě­li kdo­ví­jak sil­ný vztah. Když vám totiž ve finá­le vychá­zí nej­líp věč­ně zhu­le­ný Jiří Macháček, co dost mož­ná zapo­me­ne (nebo už zapo­mněl) své vlast­ní jmé­no tak je něco špat­ně. A ve finá­le mě vlast­ně na Samotářích mrzí fakt, že si na kon­ci divák může uvě­do­mit, že se dost mož­ná hlav­ní hrdi­no­vé nikam sku­teč­ně nepo­su­nu­li. Minimálně tako­vý mám já dojem ze závě­reč­ných scén a i když mi vět­ši­nou žád­ný vývoj u postav u fil­mu vadí, tak zrov­na tady je ono to pro­ve­de­ní život­ních osu­dů tak zmák­nu­té, že mi ve finá­le vlast­ně neva­dí, že si sto­jím za tím, že jsou hlav­ní hrdi­no­vé spí­še hova­da a sym­pa­ti­zo­va­lo se mi s nimi těž­ko. Přesto i tak se ale dá v Samotářích něco najít a dá se vlast­ně pocho­pit, proč hrdi­no­vé nechtě­jí vycou­vat ze své bez­peč­né zóny. Většina z nás to totiž ve sku­teč­nos­ti nechce. Nechceme zásad­ní život­ní změ­ny. A i když bychom moh­li dělat něco sami se sebou, tak to vlast­ně dělat nechce­me. Hlavní hrdi­no­vé Samotářů vám tak ve finá­le sku­teč­ně nemuse­jí při­jít sym­pa­tic­ké, ve sku­teč­nos­ti ale dost mož­ná mají prv­ky, kte­ré máte i vy v sobě. Možná hlu­bo­ce zako­ře­ně­né, ale máte. Z divác­ké­ho pohle­du jde o hod­ně těž­ký kon­flikt, kte­rý se mi asi neda­ří roz­sek­nout a ve finá­le tak jen kvů­li tomu hlav­ní hrdi­ny Samotářů neod­su­zu­ji tako­vé jací jsou. Dost mož­ná totiž ve mně oprav­du je něco z postav Ivana Trojana nebo Saši Rašilova.

Samotáři jsou prá­vem více­mé­ně čes­kou kul­tov­ní kla­si­kou, kte­rá má i po letech šan­ci zaujmout a po svém říct o čem mož­ná ten život je. Závěr fil­mu mož­ná tro­chu může pře­kva­pit v pod­sta­tě nulo­vým vývo­jem hlav­ních hrdi­nů, z lid­ské­ho pohle­du jde ale o hod­ně rea­lis­tic­ké před­ve­de­ní fak­tu, že se lidé mění jen hod­ně těž­ko. Po vizu­ál­ní strán­ce jsou Samotáři solid­ní čes­ký nad­prů­měr, jinak jde ale neje­nom o pove­de­nou kome­dii ale také vel­mi zají­ma­vý pokus o stu­dii lid­ské duše na život­ní kři­žo­vat­ce. Samotný scé­nář Petra Zelenky bych mož­ná neo­zna­čil za veskr­ze geni­ál­ní, přes­to v sobě ale má pove­de­ně napsa­né posta­vy a pove­de­ně pro­po­je­né život­ní osu­dy sed­mi růz­ných postav, kte­rým rozu­mí­te i když je snad­né je nesná­šet. Skutečně jeden z nej­pa­měti­hod­něj­ších a nej­lep­ších zástup­ců čes­ké­ho pore­vo­luč­ní­ho fil­mu, kte­rý nestár­ne tak jak by se moh­lo zdát....

Trailer:

Verdikt: 4 z 5

---

Photo © 2000 Lucky Man Film

---