Shake hands with the devil-Podat ruku ďáblovi-95%

Shake hands with the devil:Failure of huma­ni­ty in Rwanda. Tak se jme­nu­je kni­ha býva­lé­ho gene­rá­la Roméa Dallaira, pod­le kte­ré byl roku 2007 nato­čen film se stej­ným názvem, v čes­kém pře­kla­du Podat ruku ďáblo­vi.

Těm co vidě­li dosud nej­slav­něj­ší adap­ta­ci rwand­ské geno­ci­dy – Hotel Rwanda, asi netře­ba při­po­mí­nat, že to nebu­de film, po kte­rém bude­te zrov­na v radost­ném roz­po­lo­že­ní. Když se vydr­ží­te dívat na ten­to sní­mek až do kon­ce, a pokud nejste z kame­ne, bude­te všech­no, jen ne klid­ní. A je cel­kem jed­no, jest­li o pro­ble­ma­ti­ce ve Rwandě něco víte, nebo ne. Základní poin­tu pocho­pí i cvi­če­ná opi­ce, a když pobě­ží závě­reč­né titul­ky, bude­te mít hoř­kou pachuť v ústech. Budete cítit bez­moc, bude­te naštva­ní, bude­te se ptát, proč. Jak je mož­né, že se v dneš­ním civi­li­zo­va­ném svě­tě, svě­tě úžas­ných tech­no­lo­gií, McDonald´s, KFC a kva­lit­ních pořa­dů typu American Idol, může něco tako­vé­ho při­ho­dit. Proč tako­vé obrov­ské moc­nos­ti jako USA, Velká Británie, Francie, moc­nos­ti, kte­ré ovlá­da­jí tuhle země­kou­li, kte­ré se ple­tou do vše­ho na svě­tě, něco neu­dě­la­ly. Proč neu­dě­lal nikdo nic. Celý svět se zuby neh­ty brá­nil vyslo­ve­ní toho slo­va. Slova, kte­ré má kaž­dý spo­je­ný jen s tím šíle­ným psy­cho­pa­tem Hitlerem a jeho tábo­ry smr­ti. Genocida. Na kon­ci dva­cá­té­ho sto­le­tí? To pře­ce není reál­né. Film vám mimo jiné odkry­je taky to, k čemu vlast­ně slou­ží orga­ni­za­ce typu OSN, Rada bez­peč­nos­ti atd. Napsat to by neza­bra­lo pří­liš času, nicmé­ně není důvod, pokud se na film podí­vá­te, odpo­ví­te si sami.

Ústřední posta­va – gene­rál­po­ru­čík Roméo Dallaire je sku­teč­ný, žijí­cí člo­věk z masa a kos­tí, i když po tom, co doká­zal, bude­te asi na pochy­bách. Film vznik­nul z jeho obrov­ské ini­ci­a­ti­vy, aby hrů­zy, kte­ré se v této malé afric­ké zemič­ce děly, při­blí­žil šir­ší­mu pub­li­ku. Dallaire zůstal ve Rwandě až téměř do úpl­né­ho kon­ce, chtěl zažít a zdo­ku­men­to­vat to, co svět vidět nechtěl. Nejstrašnějším para­do­xem je, že člo­věk, kte­rý doká­zal nemož­né a snad i víc než to, a kte­rý si zaslou­ží pito­mou Nobelovu cenu mili­on­krát víc než všich­ni Obamové dohro­ma­dy, trpí těž­ký­mi psy­chic­ký­mi pro­blémy a výčit­ka­mi, zatím­co lidé, kte­ří měli tu moc rwand­ské­mu masa­k­ru zabrá­nit, nebo jej ale­spoň výraz­ně eli­mi­no­vat usí­na­jí kaž­dý večer klid­ným spán­kem.

O herec­kém výko­nu Kanaďana Roye Dupuise se roze­pi­so­vat nebu­du, nicmé­ně ti, kdo si jej pama­tu­jí ze seri­á­lu Brutální Nikita v roli chlad­né­ho Michaela, se asi nebu­dou sta­čit divit. Zatímco pro zmí­ně­nou roli mu sta­či­lo nacvi­čit jeden výraz, se kte­rým si vysta­čil po celou dobu trvá­ní seri­á­lu, pro roli Roméa Dallaira dozrál jako to nej­kva­lit­něj­ší víno. Jeho výkon je str­hu­jí­cí.

Shake hands with the devil je pro mne doko­na­lým fil­mem. Hudba, sce­né­rie, auten­tič­nost, herec­ké výko­ny, všech­no do sebe zapa­dá. Není tady sna­ha o žád­nou zby­teč­nou pate­tič­nost, dra­ma­ti­za­ci, hero­i­za­ci hlav­ní posta­vy. Není to totiž potře­ba. Jen víc tako­vých fil­mů, jen víc tako­vých lidí jako je pan Dallaire. A i když on si to nemys­lí, on spa­sil Rwandu. On, jedi­ný člo­věk pro­ti nesku­teč­né pře­si­le nepří­te­le i pro­ti těm, kte­ří mu měli pomá­hat. Jedna neo­by­čej­ně humán­ní bytost. Jeden neo­by­čej­ný film. Nezavírejte oči a podí­vej­te se pro­sím.