Sherlock Holmes - verze od Guy Ritchieho

Sherlock

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Filmovým prů­mys­lem nej­čas­tě­ji recyklo­va­ná lite­rár­ní posta­va se vra­cí zpát­ky na začá­tek svých dob­ro­druž­ství. Britský guru kri­mi­nál­ní sati­ry Guy Ritchie upouš­tí od ztvár­ně­ní uhla­ze­né­ho gantle­ma­na ve sty­lu Petera Cushinga, a před­sta­vu­je nám Sherlocka Holmese jako extra­va­gant­ní­ho bohé­ma a Tonyho Starka vik­to­ri­án­ské éry.Nový Sherlock Holmes je vel­mi pří­jem­ným pře­kva­pe­ním pře­de­vším pro­to, že není tak „cra­zy“, jak se zdá­lo z jeho trai­le­rů. Viktoriánští Piráti z Karibiku se neko­na­jí, zejmé­na ruko­pis Joela Silvera i tu sebe­men­ší pachuť bruc­khe­i­me­rov­ské epi­ky totiž doko­na­le eli­mi­nu­je (kýč futu­ris­tic­kých udě­lá­tek prů­mys­lo­vé revo­lu­ce tu sice hra­je svou roli, ale drží se v při­ja­tel­ných mezích). Nový Sherlock je mís­to toho pocti­vou bud­dy movie s úder­ný­mi a per­fekt­ně nasá­ze­ný­mi akč­ní­mi scé­na­mi a bri­lant­ním herec­kým zastou­pe­ním, záro­veň však i doce­la pros­tým pří­bě­hem.

Robert Downey Jr. ani ten­to­krát nezkla­mal. Jeho podá­ní nej­slav­něj­ší­ho svě­to­vé­ho detek­ti­va je své­ráz­né tak doko­na­le fun­gu­jí­cím způ­so­bem, že zapí­rá­ní všech zaběh­lých (fil­mo­vých) ste­re­o­ty­pů nebi­je do očí zda­le­ka tolik, jak by se moh­lo zdát. A co je nej­dů­le­ži­těj­ší, pře­de­vším to vůbec neva­dí. Holmes jed­n­a­dva­cá­té­ho sto­le­tí je nespo­le­čen­ský, bez základ­ních hygi­e­nic­kých zásad a svých dedukč­ních schop­nos­tí nej­čas­tě­ji vyu­ží­vá v zápas­nic­kém rin­gu.

Nejpozoruhodnější však zůstá­vá Downeyova che­mie s Judem Lawem, kte­rý ztvár­nil Holmesova neod­mys­li­tel­né­ho sidekic­ka dok­to­ra Watsona. Ústřední dvo­ji­ce táh­ne celý film zna­me­ni­tě a beze­spo­ru by obstá­la i v dal­ších pokra­čo­vá­ních – kte­ré jsou nyní už jen otáz­kou času. To vše ale pou­ze za před­po­kla­du, že by se u kor­mi­d­la udr­žel i reži­sér Guy Ritchie.

Koho lep­ší­ho totiž mohl Hollywood povo­lat, než prů­kop­nic­ké­ho auto­ra syro­vých ang­lic­kých gan­gs­te­rek? V Ritchieově podá­ní je vik­to­ri­án­ský Londýn sku­teč­ně ponu­rý, špi­na­vý, a reži­sé­ro­vy kla­sic­ké vysvět­lo­va­cí rych­lofla­shbac­ky se k dedukč­ním okén­kům nové­ho Holmese per­fekt­ně hodí. Vlastně cel­ko­vě je mno­hem poho­dl­něj­ší a prak­tič­těj­ší, když zde počet zrych­le­ných zábě­rů pře­vlá­dá nad počtem zpo­ma­le­ných, než kdy­by tomu bylo nao­pak.

Ne se vším se ale reži­sér stre­fil takhle hez­ky. Pokud pomi­ne­me vcel­ku zby­teč­nou pří­bě­ho­vou linii s Watsonovými zásnu­ba­mi a odstě­ho­vá­ním od Holmese (proč roz­dě­lo­vat posta­vy, kte­ré, v jis­tém smys­lu, ješ­tě vůbec nezná­me?), film má pře­de­vším jeden zásad­ní fak­tic­ký nedo­sta­tek. Spousta Holmesových pří­pa­dů, a to včet­ně toho v novém fil­mu, je posta­ve­na na pro­ti­kla­du víry a vědy; magie a logic­ké­ho vysvět­le­ní. Pro nad­při­ro­ze­no ale nemá Guy Ritchie cit. Nedává divá­ko­vi mož­nost ale­spoň na chví­li zvá­žit, jest­li zde něja­ké nad­při­ro­ze­né síly svou úlo­hu sku­teč­ně nese­hrá­ly. Naopak jaký­ko­liv neob­vyk­lý jev má na sobě od začát­ku nálep­ku důmy­sl­ně vykon­stru­o­va­né­ho podfu(c)ku, kte­rý jen čeká na roz­ře­še­ní.

Nový Sherlock Holmes je tedy pře­de­vším ukáz­kou toho, do koli­ka mož­ných tva­rů lze poža­dav­ky holly­wo­od­ské­ho bloc­kbus­te­ru zfor­mo­vat pro úče­ly zpra­co­va­né lát­ky. Nemusí to mít cho­re­o­gra­fii zábav­ních atrak­cí v Disneylandu, high-tech dře­vá­ren­ské náči­ní ani vyuměl­ko­va­né kuli­sy. Sherlock Holmes neu­ra­zí. Je sice mož­ná až zby­teč­ně pros­tý, nicmé­ně záro­veň i veli­ce úder­ný a zábav­ný. Mimo jiné úpl­ně stej­ně jako jeho soun­d­track od Hanse Zimmera, v porov­ná­ní s nímž se mega­lo­man­ské cho­rá­ly Hornerova Avataru můžou jít vycpat.