Slunovrat (Midsommar) – Recenze – 70%

Slunovrat je dru­hým fil­mem talen­to­va­né­ho ame­ric­ké­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty Ariho Astera, jenž debu­to­val loni se sním­kem Děsivé dědic­tví. A stej­ně jako u Děsivého dědic­tví i zde pla­tí, že ačko­li je Slunovrat pro­pa­go­ván jako horor, tak jde mno­hem víc o psy­cho­thriller s horo­ro­vý­mi prv­ky než vylo­že­ně o horor. Především v něm není nic nad­při­ro­ze­né­ho a také v něm kupo­di­vu téměř není tma, obvyk­lý pro­stře­dek, jenž horo­ry vyu­ží­va­jí k budo­vá­ní stra­chu. Dojde sice na pár scén obsa­hu­jí­cích bru­tál­ní nási­lí či zmr­za­če­ná těla a na dvě mír­né lekač­ky, nicmé­ně pokud na Slunovrat vyra­zí do kina něja­cí horo­ro­ví fanouš­ci v oče­ká­vá­ní čeho­ko­li podob­né­ho Annabelle 3 nebo V zaje­tí démo­nů 2, zůsta­nou jejich oče­ká­vá­ní nena­pl­ně­na. Navíc je film vzhle­dem ke své­mu  louda­vé­mu tem­pu vyprá­vě­ní a rela­tiv­ní divác­ké nároč­nos­ti prav­dě­po­dob­ně ani nebu­de bavit a nanej­výš je jen pár­krát zasko­čí občas­ným vizu­ál­ně expli­cit­ním krva­vým výje­vem.

Pozoruhodné je, že Ari Aster nato­čil Slunovratjako reak­ci na emo­ci­o­nál­ní trau­ma, kte­ré v něm zane­chal roz­chod po tří­le­tém vzta­hu, a své bolest­né poci­ty ve fil­mu vtis­kl mla­dé hlav­ní hrdin­ce jmé­nem Dani (Florence Pugh), jejíž vztah s part­ne­rem Christianem (Jack Reynor) se zře­tel­ně hrou­tí. Děsivé dědic­tví zase vznik­lo na zákla­dě Asterova pro­ží­vá­ní zármut­ku ze ztrá­ty, což ostat­ně pro­sáklo i do Slunovratu – Dani je totiž hned na začát­ku posti­že­na rodin­nou tragé­dií, s níž se po celý zby­tek fil­mu sna­ží vyrov­nat. Slunovrat tudíž opět vyprá­ví hod­ně o truch­le­ní, trau­ma­tech i o roz­pa­da­jí­cích se vzta­zích (rodin­ných, part­ner­ských i kama­rád­ských), záro­veň je ale i hod­ně o dro­gách, antro­po­lo­gii, pohan­ských ritu­á­lech, runo­vé sym­bo­li­ce a kul­tic­kém folklo­ru.

Většina pří­bě­hu se ode­hrá­vá kde­si na švéd­ském ven­ko­vě, kde slun­ce sko­ro neza­pa­dá, a kam se Dani s Christianem a s jeho tře­mi spo­lu­žá­ky vydá­va­jí na stu­dij­ní pobyt, aby zde strá­vi­li něko­lik dní v sevře­né skan­di­náv­ské komu­ni­tě a moh­li ji pozo­ro­vat při vyko­ná­vá­ní tra­dič­ních slu­no­vra­to­vých obřa­dů na při­ví­tá­ní léta, požeh­ná­ní úro­dy a vyjá­d­ře­ní díků za dosa­vad­ní hoj­nost. A pocho­pi­tel­ně se to ošk­li­vě zvrt­ne dale­ko za hra­ni­ci toho, co se může šoko­va­ným Američanům běž­ně při­ho­dit při sezna­mo­vá­ní s cizí kul­tu­rou.

Z růz­ných smě­rů zazní­vá, že Slunovratpřed­sta­vu­je něco oje­di­ně­lé­ho, co tu ješ­tě nikdy k vidě­ní neby­lo. Přitom ale sní­mek v lec­čem až nápad­ně při­po­mí­ná RituálRobina Hardyho z roku 1973, v němž byl hlav­ní hrdi­na též kon­fron­to­ván s tra­di­ce­mi ven­kov­ské­ho pohan­ské­ho kul­tu. Z nedáv­něj­ší tvor­by nelze nevzpo­me­nout tře­ba na sní­mek ApostleGaretha Evanse, jenž měl pre­mi­é­ru loni na Netflixu, a jehož hrdi­na se pro změ­nu sna­žil před spá­ry podob­né­ho kul­tu zachrá­nit vlast­ní sest­ru. Asterův pří­stup k explo­a­ta­ci nási­lí, halu­ci­no­gen­ní­mu surre­a­lis­mu a budo­vá­ní divác­ké nejis­to­ty a drá­sa­vé­ho oče­ká­vá­ní nej­hor­ší­ho může evo­ko­vat někte­ré star­ší fil­my Davida Cronenberga či Rosemary má děťát­ko od Romana Polanského. Vztahy mezi posta­va­mi zas upo­mí­na­jí na nej­růz­něj­ší vzta­ho­vá dra­ma­ta, své mís­to tu má ale i čer­ný humor a zleh­ču­jí­cí kome­di­ál­ní prv­ky (ty obsta­rá­vá zejmé­na komic­ká posta­va Willa Poultera). Ostatně kaž­dý z pěti hrdi­nů má v ději urči­tý význam a vět­ši­na z nich zastá­vá navíc i sym­bo­lic­kou funk­ci.

Režie Ariho Astera je kaž­do­pád­ně skvě­lá. Fantasticky vede her­ce (zejmé­na Florence Pugh je v hlav­ní roli výteč­ná) a zruč­ně pra­cu­je na znejiš­ťu­jí­cí atmo­sfé­ře a na vykres­le­ní výtvar­ně půso­bi­vé­ho pro­stře­dí řídí­cí­ho se bizar­ní­mi pra­vi­dly a zvy­ky. Každou scé­nu (a sko­ro i kaž­dý záběr) rea­li­zu­je nápa­di­tě a se sebe­vě­do­mou pre­ciz­nos­tí, kdy přes­ně ví, kde pou­žít výraz­ný střih, kde nao­pak nechat kame­ru (napros­to str­hu­jí­cí, mimo­cho­dem) radě­ji plí­ži­vým tem­pem roz­krý­vat jed­not­li­vé loka­ce, a kde si dovo­lit strá­vit na něja­kém zábě­ru del­ší časo­vý úsek, aniž by jej tím pou­ze umě­le nata­ho­val. Potud super.

Na dru­hou stra­nu se Ari Aster roz­ho­dl ve svém sty­lu vyprá­vě­ní zdů­raz­nit urči­tou nara­tiv­ní stra­te­gii, kte­rá vyzní­vá mís­ty až otrav­ně, a bylo by lep­ší, kdy­by tak výrazná neby­la. Onou stra­te­gií je „fore­sha­dowing“, tedy vytvá­ře­ní urči­tých před­zvěs­tí, jež dopře­du nazna­ču­jí vývoj budou­cích udá­los­tí. Ari Aster toto hoj­ně vyu­ží­val už v Děsivém dědic­tví – např. když jed­na z jeho hrdi­nek stří­ha­la zví­řát­kům hla­vič­ky, což fun­go­va­lo jako před­zvěst násled­né­ho zvra­tu. Pointa je v tom, že ty názna­ky by měly být dosta­teč­ně jem­né na to, aby divá­ko­vi došly spíš až zpět­ně a zby­teč­ně tak nevy­zra­zo­va­ly, co se bude dít dál. No a ve Slunovratuje tako­vých před­zvěs­tí bohu­žel hod­ně a vět­ši­na z nich je straš­li­vě doslov­ná.

Film kvů­li tomu nemá šan­ci pří­liš šoko­vat, napí­nat či pře­kva­pit, pro­to­že na sebe všech­ny ty ritu­ál­ní podiv­nos­ti, k nimž v jeho prů­bě­hu dojde, vyzra­dí pře­dem. Zmíněná své­rázná komu­ni­ta je div­ná už od prv­ní­ho pohle­du a film záměr­ně a neu­stá­le vytvá­ří v divá­ko­vi sil­né oče­ká­vá­ní, že se sta­ne něco straš­li­vé­ho, něja­ká poma­te­ná šíle­nost či bru­tál­ní zvrá­ce­nost. A jis­tě tako­vé věci nako­nec nasta­nou, leč film jejich obsah obvykle vyzra­dí dřív, než k nim reál­ně dojde. Některé z těch ritu­á­lů jsou např. návod­ně nakres­le­ny na zdech budov, jiné jsou vyši­té do pro­stě­ra­del, o jiných se jen v názna­cích mlu­ví – a vzhle­dem k ono­mu špo­no­vá­ní oče­ká­vá­ní něja­kých hrůz či per­verz­nos­tí není důvod se domní­vat, že by k nim nako­nec nedo­šlo.

Ve sku­teč­nos­ti je ve fil­mu těch zvrh­lých ritu­á­lů a mor­bid­ních scén ješ­tě doce­la málo, nema­jí moc kam gra­do­vat, mís­ty se dokon­ce až pře­kva­pi­vě drží zpát­ky a jejich efekt je navíc výraz­ně tlu­men tím, že na ně doslo­va čeká­te, mís­to toho, aby vás zasko­či­ly jako bles­ky z čiré­ho nebe. Podstatně víc se Slunovrat sou­stře­dí na posta­vy, jejich psy­cho­lo­gii a jejich inter­ak­ci s pro­stře­dím, ope­ru­jí­cím pod­le nezná­mých zvyk­los­tí, jimiž se coby nezna­lí cizin­ci mohou nechat snad­no semlít. Akorát vám tedy nesmí vadit, s jakou lhos­tej­nos­tí hrdi­no­vé fil­mu poží­va­jí nabí­ze­né nápo­je pode­zře­lé z pří­tom­nos­ti halu­ci­no­gen­ních látek, a že klíšťa­ta či téma diplom­ky je tíží víc než to, že jejich kama­rá­di postup­ně záhad­ně mizí.

Slunovrat je zruč­ně nato­če­ným psy­chod­ra­ma­tem o zpra­co­vá­vá­ní smut­ku ze ztrá­ty, ze smr­ti i z bolest­né­ho roz­cho­du, o odpou­tá­vá­ní se od vlast­ní minu­los­ti a nale­ze­ní opo­ry v empa­tic­ké spo­leč­nos­ti, kte­rá vaše utr­pe­ní chá­pe, sdí­lí ho s vámi a pomů­že vám ho zpra­co­vat, byť to může být spo­leč­nost dosti hra­nič­ní a neotře­lá. Hororové a uje­té výje­vy v něm slou­ží spíš jako zpes­t­řu­jí­cí prv­ky, umoc­ňu­jí­cí dojem nepa­t­řič­nos­ti a úzkos­ti, a jako ukáz­ka toho, jak také může vypa­dat film zro­ze­ný z reži­sé­ro­vy sna­hy reflek­to­vat vlast­ní nega­tiv­ní emo­ci­o­nál­ní zku­še­nost. Jde o nesmír­ně pozo­ru­hod­ný, ambi­ci­óz­ní a nevšed­ní počin, jemuž bohu­žel pří­liš­ná doslov­nost a před­ví­da­tel­nost znač­ně podrá­ží nohy, nehle­dě na to, že mohl klid­ně být ješ­tě odváž­něj­ší, ostřej­ší, dusi­věj­ší a kru­těj­ší.