Dvanáct let. Tak dlouho byl John McClane na dovolené. Tak dlouho jsme čekali. Pravda, nečekali jsme všichni. Po prvních mediálních klapkách to zavánělo pořádným průserem a definitivním zostuzením kultu breptajícího policisty (první nástin příběhu, Willisův věk a složení realizačního týmu). Co je však nakonec nejdůležitější - někdo nahoře byl zatraceně milostivý. A nejen k divákům, ale i k samotnému Bruceovi a tolikrát proklínanému Wisemanovi, chlápkovi, který to „měl přece projet“, protože natočil dva Underworldy. Ano. Dort se povedl. Willis může obtelefonovat kamarády z branže, zorganizovat scuka v Planet Hollywood a otupit se několika vítěznými pivky. A není důvod, proč se šetřit. Smrtonosné pasti se jednoduše daří. Kritiky baví, diváky jakbysmet a v kině obstojně vydělává. Jen blázen by shledal Johnův návrat zbytečným. Relativně skromné náklady (na dnešní dobu vskutku přízemních 110 milionů) se pokryjí hned několikanásobně.
A co se za těch dvanáct let vlastně změnilo? Skoro nic. McClane je stále chodící továrnou na vtipné poznámky a stále se mu v peněžence blýská policejní placka. V tomto směru zůstala tráva nepřistřižena. Stejně jako další náležitosti Willisova světa. Nebe je pořád modré, voda mokrá, manželství rozhárané a někde venku číhá Satan Klaus, který plánuje pořádnou „výprodej“.
Něco málo se přesto změnilo. Svět je přetechnizovanější, McClaneova dcerka dospělejší a teroristé o něco vychytralejší. Psát se rok 1988, vystačil by si newyorský polda s jednou pistolí a s hasičskou hadicí. Dnes však ne. Na současné hypertechnické teroristy platí zcela odlišné fígle. Samozřejmě; většina z těch fíglů zatraceně bolí, ale to je už – jak to jen říci - takový úděl všech lidí, kteří si namísto cíga a kávičky dopřávají kličkování mezi projektily, bolestivou asijskou masáž a pády z nejrůznějších výšek. Krvavé a propocené tričko patří k McClaneovi dobrých dvacet let. Nechtějte to měnit.
A co si budeme povídat – pořádně střískanej hrdina chyběl akčnímu žánru jako sůl.
Ano, jsem nadšen. Jsem natolik nadšen, že nemohu vzniklý stav ani minimálně uzemnit a spíchnout tak obsahově nabušenější recenzi. Nostalgie má holt pořádný štít. Je mi skoro třiadvacet a zase se cítím jako malé dítě. Jako ten kluk, který sotva sfoukl dvanáct svíček a jenž konečně spatřil tu tolikrát odpíranou a zakazovanou kazetu z temného zákoutí vysoko umístěné skříně. Kazetu s chlápkem v tílku, jenž pobíhá bos po věžáku, omacává plakáty s prsatkama a shání vhodně velikou obuv. Chtělo by se říci „Jó, to byly časy“ a posléze zatlačit na povrch se deroucí slzu, ale když se nad tím pořádně zamyslím, nenapadá mě jediný kloudný důvod, proč tak učinit. Vždyť „ony časy“ stále trvají. A žádné „ne že ne“! John se vrátil. John se prostě vrátil a těžko mohl překročit práh s lepším tajmingem. Ačkoliv uběhlo předlouhých (nebo snad přerychlých) dvanáct let, detektiv McClane neztratil nic ze svého důvtipu, nic ze své vynalézavosti a nic ze schopnosti být ve špatný čas na špatném místě. Ubylo vlasů (radikálně), přibylo prekérních situací a počet rozkopání hodných prdelí. Což o to, že nejsou Vánoce. John se opět probudil do bezvadného dne, opět je festovně strhanej a jeho košile - dámy a pánové - kdybyste ji na konci toho všeho vykroutili, měly by nemocnice dostatek náhradní krve na další dvě desetiletí. Zdánlivě definitivní suspendace se na McClaneovi nikterak nepodepsala. Stále je to ten sympatický chlápek odvedle, z něhož jsou všichni škůdci světa „jahodoví“. Střílí, skáče, rozdává rány a občas dostává i do těla, aby to jeho soci předem nevzdali a vycítili jakous takous naději na úspěch. John jede, likviduje helikoptéry, stíhačky, kamióny a do toho všeho – jako by se nechumelilo – hláškuje a vtipkuje jak na běžícím páse…
A nutno zdůraznit - hláškují snad všichni (od teroristy s nejkratší čárou života až po prozíravě obsazeného Justina Longa a potatěnou McClaneovu dceru). Nejen proto, abychom se tu a tam zasmáli, ale hlavně proto, abychom si uvědomili, že dnes už nekoukáme na žádnou Smrtonosnou past z roku 1988, ale na Smrtonosnou past z roku 2007. Wisemanova pocta je totiž nejenom zatraceně hluboká (ano, mrakodrap hadra), ale i patřičně přitažená za vlasy – tak jak se sluší na počítačem umocňované tisíciletí. Její hrdina není dávno tím McClaneem, jenž pohřbíval teroristy na proklatě malém prostoru a ve stísněných podmínkách stravitelné filmové reality. McClane 4.0 je jiný. Výrazně. Nemáte o něj strach, protože moc dobře víte, že se mu nic nestane. Ani tehdy, když vzduchem lítají auta, F-35-ky a kusy odštěpených betonů. Tentokrát už nelze hovořit o z-prdele-klice. McClane je ve čtyřce jakýmsi polobohem, který se ze všeho vylíže s několika škrábanci a s lehce kulhavou chůzí. Což je na jednu stranu celkem fajn (akční patálie získávají na neotřelosti a efektnosti), kdežto na druhou ani ne. Kouzlo prvních dvou dílu se definitivně vypařilo a koncepce čtyřky se o to víc váže ke trojce, která se prvně oprostila od dokonale izolovaného bitevního pole a v níž se taktéž prováděly antifyzikální psí kusy.
Ale což. S touto ideologickou rekvalifikací (dost možná nezbytnou) jsem se smířil již v roce 1995. Čtyřka tento krok jen potvrdila. Avšak potvrdila i pokořila zároveň. Zatímco trojka oscilovala poněkud nešťastně mezi „myslíme to vážně“ a „nemyslíme“, nejnovější Past se ubírá výhradně druhým směrem. Neváhá a má v tom tzv. jasno. Nepohledáte v ní žádnou scénu, kterou byste nedoprovodili chápavým úsměvem a kterou byste z fleku označili za „jako by vystřiženou z reality“. Akce je prioritnější než kdykoliv předtím. Má švih, nápaditý průběh a celá jest podávána líbivým způsobem (střihač řádil, rejža taky a chlápci od CGI se sakra činili). A o tom to celé je. Willisovo neustále pomrkávání nesmíte pouze registrovat, měli byste se s ním předně smířit a přijmout jej jako neoddělitelnou součást notně odlehčené podívané, kde je příběh stejně děravý jako Johnův pracovní ohoz. Pokud tak učiníte (vnímejte to jako rozkaz), budete spokojeně opouštět kino a přát si, aby zas a znova zafungovaly principy hollywoodské mašinérie a do dvou let přifrčel přídavek.
A světe div se, vůbec bych se nezlobil, kdyby si to opět ošéfoval Len Wiseman. Dejte tomu chlápkovi prachy, slušný scénář a zázraky se přece jenom budou dít. Ale rychle. Strejda Willis je už slušně zkrášlený vráskami, a i když stále rozsévá spravedlnost pouhopouhým úšklebkem, ne všechno šikovná postprodukce ututlá.
