Spálené stodoly / Les Granges brûlées

„Vy z měs­ta jste div­ní.“

V zasně­že­ných horách v blíz­kos­ti Pontarlier je jed­né zim­ní noci nale­ze­no tělo bru­tál­ně zavraž­dě­né ženy. Případ při­jíž­dí vyšet­řo­vat soud­ce Larcher, kte­rý od počát­ku upne svou pozor­nost i pode­zře­ní na oby­va­te­le stat­ku Spálené stodo­ly, kte­rý sto­jí neda­le­ko mís­ta činu. Hospodaří na něm mat­ka Rosa, sil­ná žena pev­ných zásad, spo­lu s man­že­lem Pierrem, syny Louisem a Paulem, jejich man­žel­ka­mi Lucile a Monique a dce­rou Françoi­se. Vyšetřování se záhy změ­ní v psy­cho­lo­gic­ký sou­boj dvou sil­ných osob­nos­tí – mat­ky Rosy, nekom­pro­mis­ně hájí­cí svou rodi­nu, a soud­ce Larchera, odhod­la­né­ho odha­lit vra­ha za kaž­dou cenu.

Alain Delon a Simone Signoret se po dvou letech od Vdovy opět setka­li před kame­rou. Zatímco Delonova posta­va sto­jí v tom­to pří­pa­dě na stra­ně záko­na, Signoret před­sta­vu­je ženu, ne nepo­dob­nou vdo­vě Coudercové. Matka Rosa řídí vel­ké hos­po­dář­ství, a ač obklo­pe­na počet­nou rodi­nou, je vlast­ně sama. Sama se roz­ho­du­je, sama jed­ná a sama je při­pra­ve­na nést násled­ky obo­jí­ho. „Když vidím mat­ku Rosu, zdá se mi tak sil­ná, že by byla schop­na krýt pokles­ky svých dětí, a tak pří­má, že to zas není mož­né,“ svě­řu­je se soud­ce své­mu nad­ří­ze­né­mu v prů­bě­hu vyšet­řo­vá­ní. V zása­dě má ale jas­no: do vraž­dy je zaple­ten někdo ze stat­ku Spálené stodo­ly. Díky jeho úsi­lí však vypla­ve na povrch mno­hem víc – pře­de­vším prav­da o jed­not­li­vých čle­nech na pohled spo­řá­da­né rodi­ny.

V pří­bě­hu pro­ti sobě nesto­jí jen posta­vy Larchera a Rosy, ale i dva roz­díl­né svě­ty, kte­ré zastu­pu­jí. Soudce při­jíž­dí z měs­ta a ven­kov je pro něj nepro­bá­da­nou oblas­tí. Obyvatele měs­teč­ka i stat­ku si drží od těla, ale záro­veň je fas­ci­no­ván jejich sty­lem živo­ta i uva­žo­vá­ní. „Tam naho­ře nema­jí domy vůbec oke­ni­ce. A v noci jsou dve­ře ote­vře­né, kdy­by někdo zablou­dil,“ vyprá­ví star­ší­mu soud­ci. „Jsou to váž­ně obdi­vu­hod­ní lidé,“ odvě­tí on, „člo­věk má dojem, že pro ně ješ­tě jis­tá slo­va neztra­ti­la význam.“ Obdivuhodná je ale spíš jen mat­ka Rosa. Ostatní ves­ni­ča­né jsou oby­čej­ní, čas­to neo­te­sa­ní lidé, kte­ří v soud­ci vidí pře­de­vším vetřel­ce, kte­rý se míchá do jejich zále­ži­tos­tí. A on sám se k těm, co se mu sna­ží při­blí­žit, sta­ví chlad­ně a odta­ži­tě. „Vy z měs­ta jste div­ní,“ podotkne k němu mat­ka Rosa a v kon­tex­tu pří­bě­hu má prav­du.

Snímek ovšem život na ven­ko­vě ani jeho oby­va­te­le nijak nei­de­a­li­zu­je. Rodina mat­ky Rosy má sta­tek v nájmu a musí tvr­dě dřít, aby se udr­že­la. Není divu, že všich­ni – kro­mě mat­ky Rosy – se sna­ží od rea­li­ty něja­kým způ­so­bem utéct. Její man­žel ve vol­ném čase spra­vu­je hodi­no­vé stroj­ky, syno­vé se tou­ží osa­mo­stat­nit, dce­ra Françoise se chys­tá odjet za mužem svých snů do Tunisu a Monique pra­cu­je jako pokoj­ská v hote­lu, aby unik­la špi­na­vé prá­ci na far­mě i své tchýni. Jediná posta­va, kte­rá sto­jí noha­ma na zemi a hle­dí rea­li­tě pří­mo do tvá­ře, je mat­ka Rosa. Své sny už dáv­no ože­le­la a s hes­lem „člo­věk si musí zvyk­nout na všech­no“ nekom­pro­mis­ně řeší pro­hřeš­ky svých nej­bliž­ších, a záro­veň je hájí před celým svě­tem. Jediná oso­ba z rodi­ny, kte­rá se její­mu vli­vu vymy­ká, je nešťast­ná Monique, kte­rá se neta­jí zkla­má­ním z man­žel­ství se sla­boš­ským Paulem, odpo­rem k ven­ko­vu a tou­hou ode­jít do měs­ta, kte­ré v jejích očích sym­bo­li­zu­je civi­li­za­ci, vyš­ší úro­veň i kva­li­tu živo­ta. Zatímco ostat­ní posta­vy se upro­střed zimy oblé­ka­jí do vše­ho, co ale­spoň tro­chu hře­je, Monique cho­dí i na stat­ku v mini­suk­ni, kozač­kách na pod­pat­cích a s nala­ko­va­ný­mi neh­ty. Ani ona však není nevin­nou obě­tí této šacho­vé par­tie.

Jak jsem se na více mís­tech dočet­la, natá­če­ní fil­mu bylo mimo­řád­ně fyzic­ky i psy­chic­ky nároč­né. Kromě kru­té zimy jej kom­pli­ko­va­ly vyostře­né vzta­hy mezi mír­ným reži­sé­rem Jeanem Chapotem a dvě­ma domi­nant­ní­mi herec­ký­mi hvězda­mi. Přesto však se nako­nec zro­dil pozo­ru­hod­ný sní­mek s výbor­ně vybu­do­va­nou atmo­sfé­rou a sil­ný­mi výko­ny všech pro­ta­go­nis­tů. Film by se dal cha­rak­te­ri­zo­vat jedi­ným slo­vem: mra­zi­vý. Zasněžené hory, váni­ce, zamrz­lá okna, chlad­no­krev­ná vraž­da a ledo­vé oči soud­ce Larchera.

Simone Signoret a Alain Delon jsou ve svých par­tech skvě­lí. Roli man­že­la mat­ky Rosy ztvár­nil můj oblí­be­ný před­sta­vi­tel pla­chých sekun­dan­tů Delonových hrdi­nů, Paul Crauchet, v roli křeh­ké Monique debu­to­va­la teh­dy tři­a­dva­ce­ti­le­tá Miou – Miou, dce­ru mat­ky Rosy si zahrá­la sku­teč­ná dce­ra Simone Signoret, Catherine Allégret, v malé roli hote­li­é­ra se obje­vil ital­ský herec Renato Salvatori. V epi­zod­ní rolič­ce se jako man­žel­ka soud­ce Larchera mih­la Florence Moncorgé, dce­ra Jeana Gabina, kte­rá při natá­če­ní děla­la skript­ku. Kromě herec­kých výko­nů sto­jí za zmín­ku i půso­bi­vý soun­d­track Jean-Michela Jarreho, na svou dobu a ten­to žánr vel­mi nety­pic­ký.

Spálené stodo­ly nejsou kla­sic­kým pří­bě­hem o sou­bo­ji dob­ra a zla, ale spíš vyprá­vě­ním o stře­tu dvou roz­díl­ných svě­tů, snů a rea­li­ty a dvou lidí, kte­ří jed­na­jí pod­le své­ho nej­lep­ší­ho vědo­mí a svě­do­mí a v duchu toho­to dove­dou být veli­ce tvr­dí.

---

Drama/Thriller

Francie/Itálie 1973

Režie: Jean Chapot

Hudba: Jean-Michel Jarre

Hrají: Simone Signoret, Alain Delon, Paul Crauchet, Bernard Le Coq, Miou – Miou, Jean Bouise, Renato Salvatori, Catherine Allégret, Pierre Rousseau, Béatrice Costantini

---