Spící město – Recenze – 50%

Spicimesto foto1

České rodin­né fil­my a fil­my pro mlá­dež čas­to spa­da­jí do kome­di­ál­ní­ho či dob­ro­druž­né­ho žán­ru. Snímek Spící měs­to od reži­sé­ra a sce­náris­ty Dana Svátka (Úsměvy smut­ných mužů) má však nezvykle podo­bu mys­te­ri­óz­ní­ho thrille­ru, v němž humor zce­la absen­tu­je. Jeho děj vychá­zí ze stej­no­jmen­né­ho prv­ní­ho dílu kniž­ní tri­lo­gie spi­so­va­te­le Martina Vopěnky, jenž vyprá­ví o čtve­ři­ci sou­ro­zen­ců z Českých Budějovic, jejichž rodi­če, stej­ně jako všech­ny dal­ší rodi­če po celém svě­tě, jed­no­ho dne sko­lí taju­pl­ná spa­vá nemoc. Následkem této pan­de­mie se svět, v němž zůsta­li vzhů­ru pou­ze děti a bezdět­ní dospě­lí, pro­pad­ne do cha­o­su, kdy o mlad­ší děti se s obtí­že­mi sna­ží posta­rat stát­ní insti­tu­ce, zatím­co nác­ti­le­tí se v zane­řá­dě­ných uli­cích potý­ka­jí s van­da­ly a lupi­či a neda­ří se jim u niko­ho nalézt zastá­ní. Tato dysto­pic­ká vize však na fil­mu není tím hlav­ním – ve sku­teč­nos­ti slou­ží jen jako jakési sym­bo­lic­ké poza­dí pro záplet­ku věno­va­nou úno­sům dětí.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Klíčovým momen­tem je totiž scé­na, v níž je nemlad­ší ze čtve­ři­ce dětí, osmi­le­tý Samuel, ostat­ní­mi sou­ro­zen­ci svě­řen do péče pode­zře­lé­ho soci­ál­ní­ho pra­cov­ní­ka, z nějž se poslé­ze vyklu­be mafi­án a obchod­ník s dět­mi. Od té chví­le film začne pře­pí­nat mezi dvě­ma sou­běž­ný­mi lini­e­mi – v jed­né sle­du­je­me Samuelovy násled­né chmur­né osu­dy, zatím­co v dru­hé se zby­lá tro­ji­ce vydá­vá na ces­tu s cílem své­ho une­se­né­ho brat­říč­ka za kaž­dou cenu najít a při­vézt zpět domů. Během své­ho stras­tipl­né­ho puto­vá­ní napříč repub­li­kou se při­tom setká­va­jí nejen s nápo­moc­ný­mi spo­jen­ci, ale i s nej­růz­něj­ší­mi podi­ví­ny, zlo­čin­ci a pod­vod­ní­ky, kon­spi­rač­ní­mi teo­re­ti­ky a s dal­ší­mi nebez­peč­ně vyhlí­že­jí­cí­mi jedin­ci (včet­ně před­sta­vi­te­lů církve), a i Samuel pře­chá­zí z rukou kru­tých věz­ni­te­lů do péče vyši­nu­té náhrad­ní mat­ky prak­tic­ky z blá­ta do lou­že, v čemž Spící měs­to výraz­ně při­po­mí­ná Nabarvené ptá­če v umír­ně­něj­ší a pro mlá­dež vhod­né ver­zi. 

Na roz­díl od Václava Marhoula a jeho epo­su si však musel Dan Svátek patr­ně vysta­čit s mno­hem štědřej­ším roz­poč­tem, jenž ze Spícího měs­ta dělá poně­kud laci­ně vyhlí­že­jí­cí zále­ži­tost, jíž by více slu­še­lo uve­de­ní na obra­zov­kách České tele­vi­ze. V prv­ní čtvr­ti­ně ješ­tě zajiš­ťu­je pat­řič­nou post-apokalyptickou atmo­sfé­ru pad­lé­ho vel­ko­měs­ta ale­spoň jed­na nebo dvě zpus­to­še­né uli­ce, občas­né rabo­vá­ní, jed­no hoří­cí auto a tro­cha těž­ké tech­ni­ky. Pak ale sní­mek uhne do oby­čej­něj­ších pří­rod­ních a ves­nic­kých loka­cí, otáz­ky týka­jí­cí se naklá­dá­ní s pan­de­mic­kou situ­a­cí pone­chá dale­ko za sebou (co se tře­ba sta­lo s těhot­ný­mi žena­mi?) a násled­né papí­ro­vě nároč­něj­ší věci, jako je např. pasáž s „hrad­ní hudeb­ní slav­nos­tí“, odbu­de šes­ti­cí mla­dí­ků sedí­cích u ohně s kyta­rou.

Do dvou ze čtyř hlav­ních rolí obsa­dil Dan Svátek své dva syny, při­čemž zatím­co i ostat­ní před­sta­vi­te­le dět­ských hrdi­nů zřej­mě vedl spí­še k tlu­me­něj­ším a při­ro­ze­ným pro­je­vům, tak vět­ši­na dospě­lých her­ců a here­ček (např. Pavla Tomicová nebo Lenka Vychodilová) před­vá­dí nao­pak (v sou­la­du s natu­re­lem svých postav) výraz­ně oká­za­lej­ší a zásad­ně sty­li­zo­va­né výko­ny, což vytvá­ří poměr­ně zvlášt­ní kon­trast. Z pře­vlá­da­jí­cí při­ro­ze­nos­ti a rea­lis­tic­ké­ho zpra­co­vá­ní někte­rých sil­ných scén (bre­čí­cí dítě vyho­ze­né z auta a pone­cha­né napo­spas osu­du) občas vypad­ne i Svátkova režie, jenž tu a tam uhne ke zby­teč­né­mu maný­ris­mu (viz úče­lo­vým zpo­ma­le­ním umě­le zpo­e­ti­zo­va­ná scé­na vypouš­tě­ní koní ze stá­je). 

Silnou strán­kou je nao­pak dia­lo­go­vá slož­ka fil­mu a také kame­ra, o kte­rou se posta­ral Svátkův dvor­ní kame­ra­man Jakub Šimůnek. Ke cti sním­ku slou­ží i jeho výchov­ná rovi­na, na níž mohou rodi­če svým dětem demon­stro­vat, že nema­jí za žád­ných okol­nos­tí nastu­po­vat do auta k cizím lidem, a kte­rá dělá ze Spícího měs­ta tak tro­chu mate­ri­ál vhod­ný i na pro­mí­tá­ní pro ško­ly. I díky škol­ním výpra­vám by se ostat­ně film mohl dočkat úspě­chu, na němž závi­sí vznik dal­ších, v závě­ru avi­zo­va­ných pokra­čo­vá­ní – odpo­vě­di na to, jak ke spa­vé náka­ze vlast­ně došlo a co za ní sto­jí, se totiž divá­ci dozví až v nich (a pocho­pi­tel­ně i v jejich kniž­ních před­lo­hách).