Dámy a pánové, Sam Raimi to dokázal - překročil svůj vlastní stín (a že byl sáhodlouhý) a natočil pokračování, za nějž by se nemusel stydět ani James Cameron křížený se Stevenem Spielbergem. Nehledě na to, provedl ještě něco, co se obzvlášť ve filmovém průmyslu zpravidla nevyplácí - vstoupil podruhé do téže řeky. Spider-Man 2 tak není oproti svému staršímu bratříčkovi příliš odlišný, jen je vypilován tam, kde jeho předchůdce nebyl. Od uvedení prvního dílu uběhly již celé dva roky a stejně tak dlouhá doba uplynula i v životě „podivínského“ Petera Parkera. Vynásobíme-li 365 dní číslem 2, vyjde nám poměrně úctyhodná hodnota, a tak se nemůžeme divit nad tím, kolik se toho od minula změnilo. Jak jsem už avizoval v článku pojednávajícím o zajímavostech z natáčení, vývoj jednotlivých hrdinů urazil patřičně velký kus cesty. Peter Parker již není tím věčně nabiflovaným studentem a jeho schopnost promeškat cokoli kdykoli a kdekoli dosahuje v druhé části samotného vrcholu. Díky toho ztrácí své povolání, neboť rozvoz pizzy je velmi přísně podmíněn určitému časovému řádu, a dost blízko má i k vyhazovu z vysoké školy. Naproti tomu Mary Jane… ta nemá ani pramalý důvod ke zlosti a zatínaní zubů. Jakožto herečka docílila toho, že jsou po městě hojně vylepovány plakáty s její tváří, a k tomu všemu si ještě stihla nabrknout ženicha (a ne ledajakého, rovnou astronauta s hranatou bradou). No a co se týče Harryho, tak ten, byť se zpočátku zdá, že má budoucnost růžově vydlážděnou zelenými bankovkami, pomalu, ale jistě směřuje k nešťastnému údělu svého otce a zároveň nijak neutuchá ve své snaze zakroutit pavoučímu muži krkem.
Protivník, který tentokráte zkříží Spider-Manovi cestu a také vystaví velkou hrozbu pro celé město, je podobně jako Green Goblin mužem z masa a kostí. Dr. Otto Octavius není zprvu žádným šílencem, ale sympatických vědcem, který svou kariéru zasvětil jednomu velkému snu. Bohužel, jak už to tak u megalomanských plánů bývá, i nyní se ukáže, jak nevypočitatelná může být praxe, přesněji premiérové experimenty prováděné v reálu. Z nenápadného a vcelku vtipného chlapíka se tak brzy stane zcela jiná osobnost - po vzoru Normana Osborna podlehne svému druhému já, které v ní probudí porouchaný nervový čip čtyřlístku mechanických paží. To vše, a kdo ví, zdali vůbec, zásluhou špatně provedených výpočtů a snahy získat za každých okolností Nobelovu cenu.
První Spider-Man se stal ihned po svém uvedení mimořádným fenoménem. Nejenže pokořil rekordní tržby v kdejakých možných statistikách, ale především zaujal svou kvalitou, poměrně nezvyklým zpracováním, kladoucím obrovský důraz v oblasti příběhu a vztahů mezi ústředními hrdiny, a nezaměnitelnou komiksovou atmosférou. Sam Raimi tehdy plivnul do tváře všem skeptikům a vyslal světu na obdiv dílo, které se nejeden kritik nezdráhal označit za nejlepší ve svém žánru (byť už zde byly takové tituly jako X-Men, Blade či Batman). Že se do dvou let dočkáme rozvrstvení, o tom nebylo žádných pochyb a tato informace se stala oficiální ihned v den premiéry. I přes zmíněnou kvalitu prvního Spider-Mana se však většina lidí neubránila zřejmě právoplatným předsudkům typu „dvojka nemůže být lepší“ a na základě zkušeností nabytých při projekcích drtivého množství všech možných sequelů vzhlížela k plánovanému pokračování s velkým napětím a se znatelně zatajeným dechem.
A možná i proto, že se druhému Spideymu nepřisuzovaly zas tak jednoznačné ambice, dopadl nejnovější Raimiho počin tak, jak si všichni ve skrytu své duše přáli. Když se režisér kultovní trilogie Evil Dead odhodlal při natáčení prvního dílu k velmi husarskému kousku - to když nedovolil, aby akce pohltila film na úkor příběhu - většina tvůrců pracujících v pozdější době na svých vlastních komiksových adaptacích tento neotřelý tah kvitovala s velkým nadšením. Zároveň se ovšem prokázalo, jak těžké může být zdánlivě jednoduché, a mnohé pokusy vklínit mezi různé přemety a kopy poutavé lidské drama nabyly v celé řadě případů katastrofálních podob (viz Daredevil, Hulk ad.).
Prostřednictvím druhého dílu se Sam Raimi rozhodl ukázat ostatním režisérům, jak že se to vlastně má dělat, aby byl příběh rovnoměrně sladěn s akcí a přitom nepůsobil kýčovitě a stereotypně. Přestože před premiérou nového Spideyho nasvědčovalo všechno tomu, že se řádně přitvrdí v oblasti akce a vzdušných eskapád, výsledek se těmto prognózám vzdálil na šířku celé České republiky. Po prvním zkouknutí si dokonce troufám tvrdit, že druhý díl je spíše o slovech a ustálené hladině adrenalinu, nežli o zaťatých pěstech a dobře vedených kopech. Zásluhu na této podobě mají bezesporu scénáristé, kteří se neunáhlili a tvorbě svého dílka zasvětili dostatečné množství pracovních dní a večerů. Finální koncepce působí po všech stránkách neotřele, byť stěžejní pilíře zůstaly polohopisně nepozměněny, a zároveň byla ponechána i ona kouzelně pohádková atmosféra.
Ačkoliv se druhý Spider-Man drží hodně při zemi, alespoň co se týče akce, tak to rozhodně neznamená, že by se divák mající v zálibě bublinová dobrodružství nudil a co pět minut evidoval polohu ručiček na svých hodinkách. Scénáristé využili slibného potenciálu a nastíněné vztahy z prvního Spideyho dokázaly velmi šikovně a chytře rozvést. Na své si tak přijdou zejména fanoušci předešlého filmu (pochybuji, že by tento titul mohl nějak oslovit diváky, kteří jedničku neviděli), neboť převážná porce napětí vyvěrá na základě úzké spjatosti s dva roky starým originálem. Scéna jako ta, kde se Peter svěřuje své babičce ohledně skutečného úmrtí jejího muže, nebo ta, v níž Spider-Man koná dobro s odkrytým hledím, a tedy bez masky - to všechno jsou sekvence, které nemají v rámci komiksových sequelů obdoby. Ostatně, abyste mě mohli naplno pochopit, tak to musíte vyrazit do kina, obětovat tam stovku a přesvědčit se na vlastní smysly.
I když není ve Spider-Manovi 2 tolik akce, jak by se mohlo podle traileru očekávat, veškeré pasáže, kde se vývoj příběhu prudce zpomalí a kde nastoupí nejmodernější počítačové animace, stojí minimálně za dvojí zhlédnutí. Sam Raimi servíruje divákům neuvěřitelné kousky a zvlášť scéna, kde se Octopus utká se Spider-Manem na střeše městské nadzemky, pohladí po srdci i toho nejnáročnějšího labužníka akčních filmů. Akce má spád, nepostrádá originalitu, napětí, nadsázku a předně pak technické zpracování hodné dvousetmilionového rozpočtu. Jestliže druhý Spidey učinil v určité oblasti velký krok kupředu, pak si myslím, ba jsem si jist, že právě tady.
Samotnou kapitolou je potom postava Dr. Octopa, a možná že ani ne tak ona, jako spíše to, co nosí na svých zádech. Čtveřice kovových chapadel předčí Molinovo herecké nadání ve většině pasáží a nejpřekvapivější je na tom právě to, že to nijak neubírá snímku na jeho kvalitě. Zde však opět platí totéž pravidlo jako v předminulém odstavci. Abyste to všechno pochopili a přijali můj názor za vlastní (???), pak musíte film zhlédnout.
Spider-Man 2 je zkrátka skvělým snímkem a patrně i nejlepší komiksovou adaptací nového tisíciletí. I když ani zde neplatí pravidlo o „absolutní dokonalosti“ a filmu by se daly vytknout určité telenovelistické úlety a místy dotěrná chlapeckost Maguirovy postavy, nemůžu snímku udělit méně než devadesát procent (už kvůli toho kvanta skvělých fórů a nezapomenutelné scéně s výtahem). Budu se opakovat, ale tohle pokračování se povedlo mimořádně a jakékoliv jiné (menší) hodnocení by bylo s přihlédnutím ke konkurenci a k číslici za názvem hodně nespravedlivé. Navíc… pohodovější oddechovku si už opravdu nedokážu představit.
P.S.: U trojky bych prosil původní znění. Díky.
