Spider-Man 3 - Když se z koutů snášejí černé pavučiny…

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Chtěl bych začít stej­ně jako posled­ně (vypliv­nu­tím počtu pro­tiv­ní­ků, kte­ří zkří­ží Parkerovi ces­tu), ale nemo­hu. Noc co noc bych se pro­bou­zel oro­sen potem, stí­ha­ly by mě výčit­ky svě­do­mí, můj orga­nis­mus by výraz­ně osla­bil a já bych pak jis­tě chy­tl něja­ký extrém­ně agre­siv­ní ekzém.Faktem však zůstá­vá, že oněch mož­nos­tí, jak roze­hrát smys­lu­pl­ně se jeví­cí člá­nek ke tře­tí­mu Spideymu, se moc nena­bí­zí. Samova par­tič­ka drží basu stej­ně tak spo­leh­li­vě jako hoši podí­le­jí­cí se na tře­tích Pirátech z Karibiku, a opomineme-li šťav­na­tě sestří­ha­ný (leč přes­to útrž­ko­vi­tý) trai­ler, něko­lik jakž­takž roz­měr­ných obráz­ků a obje­mo­vě štěd­ré pre­view ve for­má­tu *.mov (máte-li sluš­né při­po­je­ní a nedoprošujete-li se polé­vá­ní vodou při pohle­du na 140 MB – klik­ně­te zde), na talí­ři toho pří­liš nezů­sta­ne.

A ono je to mož­ná i dob­ře. Pokud tvůr­ci neke­ca­jí a neba­la­mu­tí naiv­ní­ho divá­ka faleš­nou kam­pa­ní „Tohle je posled­ní díl, kde už půjde o všech­no!“, dočká­me se v květ­nu jízdy, na kte­rou jen tak neza­po­me­ne­me (Zombie, pra­vo­věr­ný pří­z­ni­vec kva­lit­ní, váž­ně a níz­ko­roz­počto­vě sta­vě­né tvor­by, teď urči­tě rotu­je na své otá­či­vé žid­li a kři­čí cosi nehez­ké­ho). Raimi už dru­hým dílem pro­ká­zal, že umí pořád­ně zpes­ko­vat počí­ta­čo­vé ani­má­to­ry, že doká­že poměr­ně nená­sil­ně pro­lí­nat žánro­vě odliš­né polo­hy a že je scho­pen naser­ví­ro­vat sní­mek, kte­rý se bub­kov­sky pře­ná­ší přes hra­ni­ci sto dva­ce­ti minut, aniž by pak zákaz­ník pídil po adre­se fil­ma­řů se seke­rou v ruce. Na dru­hou stra­nu – i dvoj­ka měla své nedu­hy. Čímž mám na mys­li zejmé­na slov­ní výmě­ny mezi Peterem Parkerem a Mary Jane, mají­cí napros­to stej­ný dopad jako vytr­va­lec­ké (a sebe­vra­žed­né) sle­do­vá­ní argen­tin­ských tele­no­vel, kte­ré se pokou­ší do „pou­hých“ dvou set dílů vměst­nat to, co lze říci jed­nou větou (dva se mají rádi, ale nemo­hou spo­lu cho­dit, pro­to­že mají nesrov­na­tel­né spo­le­čen­ské posta­ve­ní).

Ať tak, či onak, dvoj­ka to zalo­mi­la po vzo­ru růžo­vou­č­ky ladě­ných dojáč­ků (cucač­ka na pavu­či­ně, útěk od oltá­ře… chy­bě­lo málo a málem se tam zje­vi­li i okříd­le­ní Amorovi pří­buz­ní, bílí jed­no­rož­ci s hed­váb­nou hří­vou a Láďa Křížek za zpě­vu pís­ně „Mám tě rád…“) a jen blá­zen by mohl oče­ká­vat, že se tře­tí díl napích­ne na stej­nou tra­su. Kdeže… Údajně posled­ní útr­žek bude tem­ný jako noc, drs­ný jako ten nej­lev­něj­ší toa­let­ní papír a Péťa Parkerů bude ješ­tě rád vzpo­mí­nat na časy, kdy se rvá­val s neškod­ným Goblinem a brz­dil roz­je­tou nad­zem­ku pře­rá­že­ním dře­vě­ných praž­ců.

Ve troj­ce půjde do tuhé­ho a znač­nou měrou k tomu při­spě­jí situ­a­ce z kon­ce dru­hé čás­ti. Harry Osborne, dří­ve Peterův nej­lep­ší kámoš, se mar­ně poku­sí strá­vit sku­teč­nou identi­tu pavou­čí­ho muže, a přes­to­že se vze­pře, seč mu po otci nezdě­dě­né geny dovo­lí, nako­nec kapi­tu­lu­je a vydá se na str­mou ces­tu nemi­lo­srd­né pomsty coby omla­ze­ný Goblin 2.0. Samotný Parker bude tou dobou odrá­žet i jiné úto­ky, než­li ty ryze pěst­ní. Na záda se mu nale­pí inves­ti­ga­tiv­ní novi­nář Eddie Brock (Topher Grace), aby zjis­til, copak je na tom nená­pad­ném slušňá­ko­vi zají­ma­vé­ho, že pře­ka­zil zdán­li­vě neo­chvěj­nou svat­bu MJ se synem jeho zaměst­na­va­te­le. Peter se tak rázem ocit­ne ve dvou váleč­ných vřa­vách naráz. Z jed­né stra­ny jej bude zpra­co­vá­vat nemi­le dotí­ra­jí­cí Goblin, ze stra­ny dru­hé nepře­tr­ži­tě nastra­že­ný a všu­de číha­jí­cí foto­a­pa­rát míst­ní­ho plát­ku.

Aby toho neby­lo málo, při­ple­te se do celé šla­mas­ti­ky i jaký­si čer­ný saj­rajt z vesmí­ru (sym­bi­ont), pohl­cu­jí­cí vše, co má na hru­di emblém osmi­no­hé­ho hmy­zu. Petera postih­ne „drob­ná“ kri­ze (zapo­me­ne na zasnou­be­ní s MJ a spus­tí kot­vy ve vodách blon­ďa­té Gwen Stacy) a vůbec – nezná­má lát­ka v něm pro­bu­dí schop­nos­ti, kte­ré, bohu­žel, nezů­sta­nou nevy­u­ži­ty. Jelikož by bylo poměr­ně blbé, kdy­by měla troj­ka čty­ři zápo­rá­ky a žád­nou posta­vu dodr­žu­jí­cí zása­dy pří­ruč­ky mla­dých svišťů (i když…), vše se k dob­ré­mu zavčas obrá­tí, Parker hmo­tu přelstí a poslé­ze ji ze sebe str­há. Bohužel – neu­či­ní tak zrov­na nej­šťast­ně­ji a nej­no­věj­ší model jar­ní kolek­ce „Spidey 2007“ skon­čí v rukou všu­dy­by­la Brocka. A tak je polo­žen základ tomu, aby se zro­dil dal­ší zlo­syn (nebo­li Venom), kte­rý býval hod­nej a jenž se ne vždy zají­mal o to, jak­pak ovlád­nout svět a natrh­nout Spider-Manovi prdel (tj. typic­ký aspekt všech dopo­sud nato­če­ných adap­ta­cí).

Souběžně s těmi­to udá­lost­mi vyklí­čí posled­ní zápor­ná posta­va. Jak se říká, do tře­ti­ce vše­ho dob­ré­ho a zlé­ho (v tom­to pří­pa­dě spíš zlé­ho) a také pro­to, aby si Spidey nestě­žo­val na nedo­sta­teč­ně čou­dí­cí „fajr“ a malou pra­cov­ní vytí­že­nost. Dar nechtě­né­ho posti­že­ní nemi­ne ani čer­s­tvě uprchlé­ho trestan­ce Flinta Marka, kte­rý je při honič­ce s chlu­pa­tý­mi vysta­ven nad­měr­né­mu ozá­ře­ní a z nějž se poz­dě­ji stá­vá obá­va­ný Sandman - napůl člo­věk, napůl píseč­ná stvů­ra schop­ná při­jmout podo­bu čeho­ko­liv a koho­ko­liv.

Obzvlášť posled­ně jme­no­va­ná posta­va nakop­ne rtuť v tep­lo­mě­rech do alar­mu­jí­cích  čty­ři­cít­ko­vých výšin. A to bez nad­sáz­ky. Zatímco Venoma i Goblina lze kla­si­fi­ko­vat coby pro­tiv­ní­ky, kte­ří jsou pora­zi­tel­ní fyzic­kou silou, mršt­nos­tí, popř. chytře utka­nou pavu­či­nou, Sandman nále­ží mezi soky, na něž pla­tí jedi­ně chyt­rost a ris­kant­ní (neřku­li šíle­né) mané­v­ry. Vítězný sou­boj na pěs­ti je tedy nemys­li­tel­ný.

Jak je patr­né z nedáv­no vypuš­tě­né­ho trai­le­ru, Sandman vypa­dá vskut­ku k svě­tu (sami tvůr­ci nešet­ří sebe­chvá­lou a nezdrá­ha­jí se zdů­raz­nit množ­ství času, kte­ré při­padlo na rea­lis­tic­ké ztvár­ně­ní obživlé­ho píseč­né­ho ura­gá­nu), stej­ně jako Venom, jehož úsměv „a lŕ zíva­jí­cí žra­lok“ zaže­ne pod postel i ty divá­ky, kte­ří se prá­vě nešpr­ta­jí nazpa­měť malou náso­bil­ku. Zato Spider-Man, ústřed­ní posta­va celé tri­lo­gie a těžiš­tě všech těžišť, vyka­zu­je ješ­tě stá­le jis­té, okem snad­no zazna­me­na­te­lé nedo­děl­ky (viz plas­te­lí­no­vý povrch pavou­čí­ho kos­tý­mu, někte­ré pře­gu­mo­va­tě­lé pohy­by a zábě­ry, v nichž vzdu­chem pole­tu­jí auto­mo­bi­ly a civil­ně ohák­nu­tý Parker). V tom­to smě­ru je sil­ně prů­kaz­né ono sed­mi­mi­nu­to­vé pre­view a v něm obsa­že­né „rado­ván­ky“ s Goblinem.

Věřme, že se tvůr­ci nene­cha­jí uchlá­cho­lit výteč­ně zpra­co­va­ným Sandmanem a že se poo­hléd­nou po vhod­né zápla­tě. Koneckonců, podob­né­ho vybru­šo­vá­ní se nevy­va­ro­val ani dru­hý díl. Vůbec bych se nezlo­bil, kdy­by se zopa­ko­va­la situ­a­ce z minu­la a kdy­by byly v kině hoř­ko­slad­ké ukáz­ky zapo­me­nu­ty.