Lichožrouti – 70%

Punkoví vs. mafi­án­ští ponož­ko­žrou­ti

Lichožrouti byli odha­le­ni, popsá­ní a zachy­ce­ni na fil­mo­vé plát­no! A o koho že jde? Kdo četl tri­lo­gii Pavla Šruta, už ví, že se jed­ná o malé tvo­reč­ky, živí­cí se ponož­ka­mi – ale pozor, jen těmi lichý­mi. Sudé nechá­va­jí lidem, aby se s nimi spra­ved­li­vě děli­li. Jinými slo­vy, film (a kni­ha) jsou o tom, na koho máte hodit vinu, až vám bude part­ner tvr­dit, že vám ale urči­tě dával(a) na vyprá­ní ponož­ky dvě.

Knižní ver­ze se od fil­mo­vé liší, napří­klad v méně detail­ním popi­su a množ­ství postav. Děj fil­mu je méně sple­ti­tý, méně zábav­ný a více spo­lé­há na vizu­ál­ní akci.

Hlavním hrdi­nou zůstá­vá mla­dý licho­žrout Hihlík, kte­rý po smr­ti dědeč­ka odchá­zí za zbyt­kem rodi­ny, strýč­kem Padrem, vůd­cem mafi­án­ské­ho gan­gu, a jeho syny-dvojčaty Ramsesem a Tulamorem. Od strý­co­va gan­gu se však odtrh­ne drs­ný hoch Kudla Dederon, kte­rý už nechce ctít základ­ní pra­vi­dlo Padreho týmu, čili „Nikdy nevez­meš celý pár“. Vytvoří nebez­peč­něj­ší tým pun­ko­vě vypa­da­jí­cích posko­ků jmé­nem Kojoti, kte­ří mají číra a zaví­ra­cí špend­lí­ky v uších a kte­ří se sna­ží pře­brat Padreho impé­ri­um, k čemuž jim má dopo­mo­ci únos Tulamora.

Samotná ani­ma­ce Lichožroutů má pár nedo­stat­ků, ne však zásad­ních. Příprava výtvar­né čás­ti zača­la už před čtyř­mi lety a pokra­čo­va­la až do letoš­ní­ho roku, přes­to není doko­na­lá. Postavičky licho­žrou­tů jsou zda­ři­lé – stvo­ře­ní, jež se sklá­da­jí z tex­ti­lií, mají jas­ně vidi­tel­né úple­ty a dodr­žu­jí i fyzi­kál­ní záko­ny s lát­kou spo­je­né. Lichožrout se dá ždí­mat a umí plout vzdu­chem.

Animace objek­tů je však hor­ší. Pražská náplav­ka a oko­lí jsou napo­do­be­ny věro­hod­ně, ako­rát vzhled vody je vel­mi nezda­ři­lý, půso­bí až nemo­der­ně vzhle­dem k sou­čas­ným tech­ni­kám ani­ma­ce. Podobný pří­pad je i scé­na při pohle­du na Prahu – nepo­ve­de­ný pře­chod mezi vymo­de­lo­va­nou čás­tí měs­ta v popře­dí a v poza­dí pou­ze vlo­že­nou pano­ra­ma­tic­kou foto­gra­fií pozná i laik.

I přes něko­lik klišé, jako jsou humor­né situ­a­ce posta­ve­né na praš­tě­ní něko­ho dveř­mi nebo tvr­dě půso­bí­cí sleč­na (v tom­to pří­pa­dě Kojotka Žiletka), z níž se nako­nec vyklu­be v pod­sta­tě něž­ná duše s měk­kým mís­teč­kem v srd­ci pro nepří­te­le, se jed­ná o pěk­ný rodin­ný film s ori­gi­nál­ním námě­tem a ryze čes­kou pro­duk­cí.