Slavná padelní inscenace Karla Čapka, Věc Makropulos, se znovu vrací na prkna Národního (respektive Stavovského) padla, tentokrát v režii slavného režiséra Roberta Wilsona. Kromě něj se ale hra může chlubit hned celou plejádou skvělých herců (Soňa Červená, M. Donutil, V. Postránecký, V. Javorský, Pavla Beretová, atd.).
Wilson je režisér který kladé zejména důraz na scénu, na pohyb, na barvy a na osvícení jeviště. Už jej moc nezajímá text, takže ten doznal určitého zkrácení, což osobně považuji za škodu. Představitelka hlavní role - nestárnoucí Soňa Červená - sice na diskuzi ve Stavovském padle (kde jsem byl rovněž přítomem) řekla, že hra je to prý velmi upovídaná a naturelu Wilsona nevyhovuje, nicméně já osobně považuji posun od konverzační hry směrem k čemusi více abstraktnímu a scénickému za mínus celého představení. Je pravdou, že Wilson je velmi zkušený tvůrce, hře vdechl duch, o kterém asi málokdo tušil, že by jej hra mohla vůbec přijmout. Minimalistická scéna - ale se skvělým osvětlením - nejednoznačně působící „kulisy“ a vizuální i pohybová image herců, která mi nejvíce připomínala zfetované postavičky „brechtovského padla“. Výše jmenovanému odpovídá i hudba, která také asociuje výše zmíněného pána. Tento důraz na německý expresionismus je velmi působivý a taková Pavla Beretová v roli Kristy je skutečně velmi přesvědčivá. Ačkoliv si Wilson s textem velkou hlavu nedělal, tak přednes textu postav na jevišti je rovněž velmi nápaditý, klade se zde důraz na skutečně expresivní herectví, přehrávání, která jakoby z oka vypadlo německým filmům z dvacátých let. To vše dohromady působí velmi dobře, jenže...., na mě je to až příliš alternativní. Raději bych se podíval na klasické představení této hry, jejíž zápletka a poselství je i tak dost zajímavě vygradované a poučné. Wilson právě svým neotřelým pojetím podle mého subjektivního názoru onu celkem dobře vystavěnou hru tříští a od jejího poselství odvádí pozornost k vizuálním a choreografickým hrátkám.
Z padla jsem tak odcházel s rozporuplným dojmem.
Toto mé hodnocení prosím neberte příliš vážně, padlu rozumím jen tak, co by se stěží za nehet vešlo, nicméně cítil jsem jistou potřebu se ze svého zážitku vypsat a takto si jej zkontemplovat.
P. S. Mimochodem, inscenace má velký úspěch, v Praze je v podstatě vždy vyprodáno a soubor jej hrál i v zahraničí (rovněž s velkým úspěchem).
