Před padesáti lety se zrodil Rocky. Teď přichází příběh o tom, jak se zrodil Stallone. Než se Sylvester Stallone (Anthony Ippolito) stal jednou z největších hollywoodských hvězd, byl mladým hercem s obrovským snem a příběhem, kterému věřil víc než čemukoli jinému. Během několika dní napsal scénář o Rockym Balboovi – obyčejném boxerovi z Filadelfie, který dostane životní šanci postavit se šampionovi a ukázat, co v něm skutečně je. Aniž to tehdy mohl tušit, právě napsal příběh, který změnil nejen jeho vlastní život, ale také přepsal dějiny filmu. Hollywood si scénáře všiml a Stallonemu se začaly otevírat dveře, o kterých do té doby jen snil. On má ale jasno v jedné věci: Rockyho chce také hrát. V postavě outsidera totiž poznává sám sebe a věří, že právě on jí dokáže dát srdce, tvář i nezaměnitelnou energii. Začíná tak neuvěřitelná cesta od několika stránek scénáře přes filmový plac až k okamžiku, kdy se z jednoho velkého snu stane skutečnost...
Příběhy ze zákulisí natáčení některých filmů bývají natolik fascinující, že samy o sobě obstojí jako námět na další film. Tim Burton v roce 1994 natočil snímek Ed Wood s Johnnym Deppem o titulním králi špatných filmů, James Franco si ve filmu The Disaster Artist posvítil na svérázného Tommyho Wiseaua a zákulisí natáčení jeho kultovního The Room. David Fincher zase před pár lety realizoval svůj vysněný projekt Mank, který pojednává o okolnostech vzniku uznávaného Občana Kanea. Nyní přichází na řadu také Já, Rocky, jenž přibližuje pozadí vzniku oscarové klasiky Rocky.
Poté, co Anthony Ippolito ztvárnil Ala Pacina v seriálu Nabídka, který pojednával o natáčení Kmotra, si zahrál dalšího herce italského původu. Režie se chopil Peter Farrelly, jehož kariéra prošla zajímavým vývojem. Od tvůrce komedií jako Blbý a blbější nebo Něco na té Mary je se postupně propracoval k prestižnějším projektům a v roce 2019 si dokonce odnesl Oscara za scénář ke své Zelené knize, která zároveň zvítězila v kategorii nejlepší film. Zajímavé zákulisní příběhy mohou být vděčným základem pro poutavé filmové zpracování. A přesně takovým počinem Já, Rocky bezesporu je. Naštěstí ovšem není pouze zajímavý, ale také vyloženě dobrý.
Sérii Rocky nejspíše není nutné dvakrát představovat. Za 50 let její existence přece jen vzniklo celkem devět filmů (při započítání dosavadní trilogie Creed), přičemž sám Sylvester Stallone se jako Rocky Balboa objevil v osmi z nich. Jde o roli, která ho provází prakticky celou kariéru a s níž si ho filmoví diváci budou nejspíše i nadále nejvíce spojovat. Jeho cesta za úspěchem přitom rozhodně nebyla jednoduchá. Než se Stallone stal jednou z největších hollywoodských hvězd, potýkal se s vážnými finančními problémy, nějakou dobu dokonce přespával na autobusovém nádraží a zoufalá situace ho v roce 1970 dohnala až k účasti v softcore erotickém snímku. Jeho cesta k Rockymu Balboovi tak měla k hollywoodské pohádce pořádně daleko. Já, Rocky přesto nabízí vyprávění s jistým pohádkovým nádechem. A sympatickým projektem nemusí být pouze pro ty, kteří mají Rockyho ve svém srdci na speciálním místě.
Jde o velkou poctu původnímu Rockymu i samotnému Stallonemu, dost možná také o dílo, které dokáže do jisté míry pozměnit pohled na klasiku, jež letos slaví 50 let. Vnímání Sylvestera Stallonea se dnes může různit. Přestože jde o jednu z nejvýraznějších osobností Hollywoodu, jeho kariéru i veřejný obraz provázely také méně pozitivní momenty. Já, Rocky, na jehož vzniku se Stallone nijak nepodílel (byť jeho realizaci požehnal), jej nicméně dokáže vykreslit jako sympatického outsidera, který si tvrdě šel za svým. A to i v časech, kdy by se kdokoli jiný v podobné situaci mohl snadno nechat zlomit.
To nejdůležitější je, že Stallone ve filmu nepůsobí jako karikatura. Ippolito si prošel výraznou fyzickou proměnou, ale dokáže trefně vystihnout také jeho osobnost a skutečně vyvolat pocit, že člověk sleduje mladší verzi slavného herce. Platí to především v momentech, kdy Farrelly do nejmenších detailů rekonstruuje záběry z původního Rockyho. Pozornost věnovaná detailům je fascinující, největší ozdobou je ovšem samotný Ippolito. V roli Stalloneho působí neuvěřitelně přirozeně. Přestože jeho výkon stojí na ztvárnění jednoho z nejsnáze rozpoznatelných herců Hollywoodu, nepůsobí jako pouhá kopie. Jeho hrubý hlas, grimasy a další detaily, které jsou již se Stallonem neodmyslitelně spjaté, dokáže přetavit ve vlastní pojetí postavy. Skutečný Stallone již měl možnost Já, Rockyho vidět a prohlásil následující: „Není to tak, že by jen napodoboval mě. Je to úplně jiná postava a on ji dokázal vybudovat od základů.“ Po zhlédnutí se s tím nedá nesouhlasit.
Rocky je do velké míry paralelou ke Stalloneovu osobnímu životu a odrazem jeho tehdejší životní situace, v níž psal scénář k původnímu snímku. Já, Rocky tuto skutečnost reflektuje prostřednictvím jeho nejbližších. První manželka Sasha Czack v podání AnnySophia Robb a otec Frank Stallone v podání Matta Dillona totiž představují zajímavé paralely k postavám Adrian a Mickeyho z původního Rockyho. Když se režie chopí John G. Avildsen v podání Jaye Duplasse, prohlásí, že Rocky nebude snímkem o boxu, ale charakterovou studií. Byl to právě on, kdo ve scénáři rozpoznal potenciál pro vyprávění mnohem univerzálnějšího lidského příběhu o outsiderovi, který dostane životní příležitost a chce dokázat, že za něco stojí. Sly je vykreslen jako srdcař, který je občas schopen i zoufalých rozhodnutí. Jednou z emocionálních katarzí je ostatně jeho vztah se psem Butkusem.
Prostor dostávají také další známé tváře z filmové série Rocky, především Stephan James jako Carl Weathers, představitel Apolla Creeda. Ve výsledku ovšem nedostávají tolik prostoru jako ústřední postavy, i Jamesův prostor je tu ve výsledku minimální (přesto je v roli Weatherse fenomenální). Kromě Stallonea a Avildsena se vyprávění zaměřuje hlavně na producenty Irvina Winklera v podání P. J. Byrnea a Roberta Chartoffa v podání Tobyho Kebbella. Oba mají ve Stalloneho vizi důvěru a jsou ochotni zajít dál, než by si nejspíše troufla většina producentů.
Chartoff tu plní jakousi roli hodného policisty, respektive producenta, zatímco Winkler toho zlého, přičemž jde vzhledem k pozdějším sporům Stallonea a Winklera o práva na značku Rocky o poměrně ironické vykreslení jejich tehdejšího vztahu. Oba producenty navíc trápí nástrahy ze strany vyšších míst v podobě Sandyho Maddoxe (exkluzivní filmová postava vytvořená na základě několika vedoucích pracovníků studia United Artists). Tracy Letts sice v roli nadřízeného nedostává tolik prostoru k zazáření jako v roli Henryho Forda ve snímku Le Mans ’66, přesto potvrzuje, jak skvěle je tahle podívaná obsazená. Prakticky každý tu totiž dostává příležitost zazářit.
Já, Rocky skvěle funguje také po stránce retro atmosféry. Úsměv na tváři vyvolá především u těch, kteří se více zajímají o filmovou historii a mají pro éru prvního Rockyho (70. léta) specifickou slabost. Člověk se tak může usmívat nad momenty, kdy tu konkurence kritizuje úspěch studia Paramount s filmem Kmotr nebo kdy všichni žijí v přesvědčení, že muzikál New York, New York od Martina Scorseseho bude obrovským komerčním úspěchem. Nejde přitom jen o různá pomrkávání na filmové fanoušky, ale o situace, které mají i svou smysluplnou úlohu v ději. Sasha Slyovi říká, že Orson Welles je důkazem, že si herci mohou psát vlastní scénáře. Sly ovšem poukazuje na fakt, že Welles je na rozdíl od něj talentované dítě. Stallone totiž vychází také jako oběť nepříliš podporujícího otce, což se podepsalo na jeho nepříliš velkém sebevědomí.
Farrellyho režie navíc působí hravě, především v momentech, kdy pracuje s kontrasty mezi Rockym a skutečným Stallonem (Stallone si po vzoru Rockyho leduje ruce, nikoliv ovšem kvůli boxu, ale kvůli namožené ruce po psaní). Stallone to tehdy neměl vůbec jednoduché a riskoval způsobem, který se jen málokomu mohl vyplatit. Historie ovšem mluví sama za sebe a snímek podle skutečných událostí tak přináší poselství o tom, že si člověk občas musí stát za svým. Teprve tehdy může ostatním, ale především sám sobě, dokázat, že na to má.
Já, Rocky je také vyprávěním o kráse víry v něčí vizi. Hravě pojatá kamera místy plynule přechází ze zákulisí do scén rekonstruujících původní dílo. Díky tomu dokáže připomenout samotnou filmovou magii. Takovou, během níž může mistrovské dílo vzniknout i navzdory náročným podmínkám samotného natáčení. I díky tomu bude mít divák pravděpodobně ještě větší chuť strávit s tímto vyobrazením Slyova života více času... a doufat, že se z něj stane takový hit, který teoreticky odstartuje celou další franšízu.
Něco takového je samozřejmě spíše nepravděpodobné, nic to ovšem nemění na tom, že Já, Rocky představuje bravurní poctu nejen oscarovému Rockymu, ale také samotnému Sylvesteru Stalloneovi. Snímek není dokonalý, občas se na něm projeví jistá zkratkovitost a místy také absence širšího (a přitom rozhodně zajímavého) kontextu. Těžko ovšem říct, zda šlo něco takového vůbec natočit lépe. Já, Rocky je nejen potenciálním černým koněm oscarové sezóny, ale také jedním z nejzábavnějších a zároveň nejkouzelnějších počinů letošního roku.
Já, Rocky je strhující a mimořádně sympatickou poctou Sylvesteru Stalloneovi i jeho nejslavnější filmové postavě. Anthony Ippolito podává fantastický výkon, Peter Farrelly prokazuje cit pro vyprávění a okolnosti vzniku jedné z největších filmových klasik nabízejí dostatek emocí, humoru i inspirace. Přestože snímek není bez drobných nedostatků a místy by mu slušel větší kontext, jde o jednu z nejkouzelnějších filmových poct letošního roku. Rocky letos slaví 50. výročí a Já, Rocky dokazuje, že příběh jeho vzniku je stejně inspirativní jako samotný film...
