Načítám počet zobrazení...
The Lighthouse (Robert Eggers, USA/Kanada) – Drama s hororovými prvky o dvou strážcích majáku (Robert Pattinson a Willem Dafoe), jejichž čtyřtýdenní pobyt na ostrově s majákem, racky a hlučnou sirénou se kvůli silné bouři poněkud protáhne a ponechá oba muže napospas sobě navzájem i jejich šílenství a alkoholovému deliriu. Snímek od režiséra a scenáristy Čarodějnice, odehrávající se na konci 19. století a natočený v černobílém, téměř čtvercovém formátu pomocí dobové filmařské techniky dostupné ve 30. letech století dvacátého, je vizuálně, herecky i řemeslně uhrančivou a neskutečně působivou psychologickou historkou inspirovanou námořnickými povídačkami, dílem Hermana Melvilla a antickou mytologií. Nelze neobdivovat jeho skličující klaustrofobickou atmosféru, propracovanou mizanscénu, neskutečnou kameru, práci se zvukem a s významotvorným svícením i herecké nasazení obou protagonistů, jimž scénář dopřává spravedlivý podíl prostoru (kromě řady výrazných společných scén oba zazáří i ve vlastním dlouhém monologu). Realisticky syrové a nekompromisně autorské dílo, v němž má kupodivu místo i humor, vyniká obrazovou opojností a maximální režijní precizností a oproti Čarodějnici naštěstí již nepůsobí ani trošku těžkopádně, přepjatě, ani nechtěně směšně.
After Midnight (Jeremy Gardner + Christian Stella, USA) – Nenápadně vyhlížející malý filmeček, jenž je ve skutečnosti skvěle napsaným, bravurně zahraným a pevnou rukou režírovaným klenotem. Jeden z režisérů v něm ztvárnil hlavní roli muže, jenž se snaží sám v prázdném domě popasovat s nedávným zmizením své partnerky a také s neznámým monstrem, každou noc škrábajícím na dveře, které může být skutečné, nebo může být i zhmotněním jeho smutku a strachu. Pravidelné střídání dvou vypravěčských poloh, odvíjející se od střídání dnů a nocí, kombinuje romantické drama s výrazným hororovým prvkem, jenž slouží jako metafora pro úzkost z potenciálního konce vztahu, a staví na motivu nejistoty i na realistických, opravdově působících a ze života odkoukaných situacích. Začátek se rozjíždí velmi pozvolna, pak však konzistentně gradující příběh čím dál víc rozvíjí své kvality a uchvacuje dlouhými dialogovými sekvencemi i famózním, emocionálně silným závěrem.
Antrum: The Deadliest Film Ever Made (David Amito + Michael Lacini, USA/Kanada) – Údajně prokletý film z roku 1979, jehož dvě jediná festivalová promítání (v Maďarsku a v Itálii) skončila katastrofou a smrtí několika lidí, a i přeživší diváci zpravidla umírali do 24 hodin, byl nyní zázračně nalezen a doplněn o dokumentární materiál, v němž filmoví teoretici hovoří o tom, jestli film může zabíjet. Podstatnou většinu tohoto mockumentu tudíž zabírá onen smrtící film zvaný Antrum (vyprávějící o dvou sourozencích, kteří táboří v lese a pokoušejí se v něm prokopat do pekla), jehož kvality však nedokáží dostát působivosti atraktivní legendy, kterou kolem něj jeho tvůrci vytvořili. Snímek se s diskutabilní úspěšností pokouší imitovat laciné horory ze sedmdesátých let, je nekonzistentní ve své stylizaci a především neobsahuje nic moc, co by mělo na diváka dostatečně znepokojující efekt (a o strašidelnosti už vůbec nelze mluvit, některé aspekty snímku jsou spíš směšné). Výrazným motivem filmu je síla vlastního přesvědčení a důvodem k jeho zhlédnutí je jednoznačně i zvědavost, avšak ochota věřit v jeho autentičnost a nadpřirozenou moc při jeho samotném sledování zásadně slábne.
It Comes/Kuru(Tecuja Nakašima, Japonsko) – Překvapivě komplexní drama-horor (o novomanželích, jimž se má narodit dítě), který interpretuje strašící démony jako traumata z dětství a z výchovy rodičů a jako něco, co si vymýšlíme, abychom měli na co svádět vlastní chyby. Kromě toho ale obsahuje i reálného démona, který trhá lidi na kusy a dělá z nich krvavé fontány. V rozvětveném příběhu, jehož hlavní hrdinové postupně umírají a otěže po nich přebírají hrdinové vedlejší, se často skáče v čase a mezi několika dějovými rovinami (plus snové pasáže, halucinace a vize ze světa mrtvých), přičemž je kladen důraz na charaktery postav a psychologické důvody jejich činů. Vrcholem je závěr s fantastickou scénou vymítání, jíž se účastní tucet vymítačů, tucet mnichů a půltucet tanečnic, velkou překážkou je nicméně překombinovanost, příliš velké množství motivů a roztěkaný styl vyprávění, který vás nenechá zobrazovaný obsah dostatečně vstřebat.
El Hoyo/The Platform (Galder Gaztelu-Urrutia, Španělsko) – Ledovou archu připomínající thriller o vertikálním vězení, které zároveň slouží jako metafora pro lidskou společnost a její kasty. Spolu s dobrovolně uvězněným hlavním hrdinou postupně objevujeme, podle jakých pravidel funguje vězení, jehož mnohočetná patra tvoří jednotlivé cely, jimiž jednou za den postupně projíždí stůl s jídlem, z něhož vězni mohou sníst cokoli, co na ně zbyde po těch nad nimi. Vězni se každý měsíc přemisťují, takže průběžně přičichneme výrazně odlišným situacím panujícím na různých patrech, a tahle fantastická, tísnivá a zlověstná exkurze vrcholí hrdinovým rozhodnutím pokusit se o něco, o co se ještě nikdo před ním nepokusil. Člověk by se chtěl dozvědět víc, avšak na všechno snímek neodpovídá a navíc si ve svém fikčním světě vytváří vlastní logiku, podle níž je potřeba hrát a příliš ji nerozporovat. Výtečně napsaná, nekompromisní, brutální, úderná, napínavá (a místy dokonce i vtipná) a vtahující alegorie, vnímající lidskou společnost jako sebranku hladových sobců, s chytrými dialogy, výbornými znepokojivými momenty a inovativním prostředím, atraktivním svou odporností i jasným a jednoduchým mechanismem, jímž se řídí. V jednoduchosti je krása – zde to platí určitě.
The Wonderland(Keiiči Hara, Japonsko) – Anime variace na Louskáčka/Letopisy Narnie o středoškolačce, která se coby vyvolená dívka z dávného proroctví musí vypořádat s krizí sužující kouzelný paralelní svět, v tomto případě spočívající v nedostatku vody. Jednoduchý příběh o cestě hrdinů z bodu A do bodu B stojí na vizuálních nápadech, obsahuje i výraznou ekologickou tematiku (malebné vesničky s ovcemi v kontrastu se začouzeným městem a průmyslovou metalurgií) a vrcholem je emocionální závěr opředený originální mytologií. Film jako celek však postrádá dramatičnost i napětí (hrdiny nikdy nic doopravdy neohrozí) a navíc působí poměrně obyčejně, jako obměna již mnohokrát viděných motivů. Příjemná pohádka, vhodná i pro děti, mírně nadprůměrná čistě jen díky obrazové stránce.
Carmilla (Emily Harris, Velká Británie) – Viktoriánské drama se točí kolem dospívající dívky, žijící na rodinném panství podle zajetého režimu a svazujících pravidel, které jí dělají ze života strohou a ubíjející repetitivní rutinu (a stejné pocity jsou prostřednictvím podobně upjatého a úmorného vyprávění přenášeny i na diváka). Trochu vzrušení s sebou přinese až příjezd neznámé krásky hrdinčina věku, která měla opodál nehodu s kočárem a trpí ztrátou paměti. Komorní dobový film, lákající na potenciální zakázanou lesbickou romanci a ďábelské prvky, však zůstává jen u pouhého příslibu a opatrných náznaků a kromě toho už nenabízí nic dalšího, jen ambivalentní rozuzlení s motivy předsudků a strachu z neznámého, které po hodině a půl slaboučkého příběhu o touze vymanit se z okovů asketického prostředí a konečně žít naplno za příliš uspokojivé považovat nelze.
Luz (Juan Diego Escobar Alzate, Kolumbie) – Do prostředí horské uzavřené hospodářské komunity zasazené drama, v němž tři dospělé mladé ženy poslouchají příkazy a kázaní svého otce, falešného proroka, který se je snaží uchránit před Ďáblem a jeho pokušeními. Jde o film obrazově i herecky působivý, leč obsahově silně problematický a zakletý v hromadě metafor a symbolů, které nelze příliš chápat, musejí se pouze interpretovat, a těžko říct, jestli se v nich neztrácí i sám režisér. Jako kritická úvaha o víře, Bohu, Ďáblu a o tom, jaké škody a zlá zvěrstva může náboženská víra napáchat, když se jí člověk příliš poddá, to funguje, nicméně celou dobu to akorát ukazuje variace na jednu a tu samou myšlenku a s velmi pozvolnou gradací to na sebe kupí různé ambivalentní a mnohovýznamové události, zatímco divák s každou další minutou čím dál rozmrzeleji čeká na pointu, která se však nedostaví. Jedna z postav ve filmu říká, že věci, které se týkají Boha, jsou složité. Což je pravda, ale také by mohly být alespoň trochu záživné a mělo by se v nich dát alespoň základně vyznat.
Bodies at Rest (Renny Harlin, Čína/Hong Kong) – Béčkový thriller s výhradně asijskými herci v režii tvůrce Smrtonosné pasti 2 a žraločího thrilleru Útok z hlubin. Příběh o pracovnících ultra-moderní rozsáhlé márnice, kteří se na Štědrý večer potýkají s ozbrojeným přepadením, nedává smysl už v základním námětu a sestává z tuctového akčního pobíhání a zápasení postav po chodbách, kancelářích a mrazicích halách, které je sice natočené příjemně svižně a energicky, leč logiky a věrohodnosti v chování hrdinů a realizaci konkrétních situací příliš nepobralo. Stupidní záporáci, naivně kladní hrdinové, neustále se pokoušející ozbrojené útočníky za každou cenu přelstít, i celkový feeling filmu připomínají leckteré akční thrillery z 90. let. Pokud vypnete mozek, může vám snímek posloužit i jako poměrně zábavně se vyvíjející jednohubka, víc od něj však čekat opravdu nelze.
Mutant Blast(Fernando Alle, Portugalsko/USA) – Portugalský film v produkci studia Troma. Primitivní krvavá kravina, kombinující bez ladu a skladu zombies, supervojáky, radioaktivní mutanty a vzájemnou nevraživost langust a delfínů. Zápletka se záchrannou misí a armádními experimenty slouží jen jako záminka pro sled praktických gore efektů, doplněných o několik absurdních nápadů, z nichž některé jsou tak ujeté a bizarní, že skoro stojí za pozornost (např. dvoumetrová krysa stříkající z bradavek kyselinové mléko). Obecně jde ale o totální filmařskou skládku se sebeparodickými hereckými výkony, rekvizitami dělanými na koleni a stupidními dialogy, skýtajícími více nezáměrného humoru než záměrného. Režisérovi a scenáristovi se nedá upřít určitá míra tvůrčího nadšení a schopnost natočit film s celkem svižným tempem, takže se člověk alespoň nenudí, jedinou další devízou snímku je nicméně to, že se můžete zasmát tomu, jaká je to blbost.
