Zkouškové období je neklidný film o mladých lidech, kteří řeší lásky, rodinu i vlastní budoucnost právě ve chvíli, kdy se mění dějiny. Jeho největší síla nespočívá v dokonale vystavěném příběhu, ale v pocitu, že se na plátně zachytil čas ještě horký a nejistý. Intimní drama se tu střetává se studentskou vzpourou a výsledkem je směs nesourodá, místy neohrabaná, přesto zvláštně přitažlivá. Troškova režie občas ztrácí směr, kamera však dokáže vykouzlit syrový obraz zimního roku 1989. Film tak zůstává spíš dobovým otiskem než přesvědčivě uzavřenou výpovědí.
Student Petr Soukup se pohybuje mezi kolejními pokoji, vztahy a protesty, aniž by se mu dařilo najít pevný bod. Scénář na něj vrství nevěru, generační konflikt, otázky sexuality i politické napětí, ale jednotlivé motivy spolu často hovoří jen z dálky. Když se film soustředí na každodenní nejistoty mladých lidí, má přirozenou živost a místy i nečekaný humor. Jakmile se pokusí z osobních příběhů vyvodit velké společenské závěry, začne působit těžkopádně. Listopadové události do vyprávění vstupují s důležitostí, kterou jejich nedostatečné rozpracování nedokáže unést.
Herecké výkony jsou nevyrovnané a některé scény připomínají spíš nedotaženou televizní inscenaci než sevřené filmové drama. Petr Strejček v hlavní roli působí místy strnule, takže Petr zůstává spíše středem dění než jeho skutečně přesvědčivým průvodcem. Vedle něj dokáže zaujmout Lucie Bílá, která své postavě samoživitelky dodává výraznější energii a konkrétnost. Jana Krausová přináší do vztahových scén potřebnou jistotu, zatímco Yvetta Blanarovičová zůstává součástí snímku, jehož erotické momenty občas zastíní jeho vážnější ambice. Film se navíc dotýká homosexuality v době, kdy se o ní v české kinematografii mluvilo jen zřídka, byť její zpracování dnes může působit zjednodušeně.
Zdeňku Troškovi se daří víc zachycovat prostředí než držet pohromadě všechny dějové linky. Koleje, chodby, nádraží i venkovní scény získávají díky kameře Jaroslava Brabce osobitou naléhavost; její pohyblivost dodává některým obrazům nečekanou eleganci. Studené večery a pocit, že nikdo neví, co přijde zítra, patří k nejpřesvědčivějším složkám filmu. Hudební motiv z Beethovenova čtvrtého klavírního koncertu do této nálady vnáší melancholii, aniž by ji úplně rozpouštěl v sentimentu. Atmosféra tak často předčí samotné vyprávění a právě v tom spočívá zvláštní hodnota snímku.
Zkouškové období není ani uhlazenou historickou rekonstrukcí, ani plně přesvědčivým intimním dramatem. Jeho roztříštěnost je znát od začátku do konce, přesto v ní zůstávají chvíle opravdovosti a obrazy, které působí jako záznam událostí zachycených bez dlouhého odstupu. Film připomíná, že revoluce se neodehrává jen na náměstích, ale také v pokojích, rodinách a nejistých rozhodnutích jednotlivců. Jeho nedokončenost může být frustrující, zároveň však odráží prudkou změnu doby, do níž byl projekt vtahován. Nejlépe funguje jako kuriózní, občas působivá sonda do československého přelomu, nikoli jako bezchybný filmový celek.
Doporučit ho lze především divákům, které zajímají méně známé filmy o roce 1989, dobová atmosféra a neobvyklé odbočky v kariéře známých režisérů. Milovníci akce tu napínavý děj nenajdou a příznivci romantiky mohou postrádat propracovanější vztahy. Rodinným divákům bych ho vzhledem k erotickým motivům a dospělým tématům vybíral uvážlivě. Kdo však přijme nedostatky scénáře i hereckou nevyrovnanost, může objevit zajímavý časový dokument a několik silných obrazů nejistého okamžiku.













