Orwellův román 1984 - psychologie moci a zničení člověka

Svět ven­ku vypa­dal i přes zavře­né okno stu­de­ně. Na uli­ci vítr vířil prach a

útržky papíru, a třebaže svíti­lo slun­ko a oblo­ha byla ostře modrá, zdálo se, jako by

nic nemě­lo bar­vu kro­mě těch všudypřítomných plakátů. Tvář s černým knírem

shlížela ze všech nároží, kam oko dohlédlo. Jeden visel na průčelí domu hned

napro­ti. Velký bra­tr tě sle­du­je, hlá­sal nápis a tma­vé oči hle­dě­ly upře­ně do

Winstonových. Dole na uli­ci se ve vět­ru kře­čo­vi­tě tře­po­tal další plakát, na jed­nom

rohu roz­tržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slo­vo Angsoc. Daleko odtud

se sne­sl mezi stře­chy vrtu­l­ník, chvil­ku se vznášel jako mou­cha masařka a oblou­kem

zase odle­těl. Byla to poli­cej­ní hlíd­ka, co str­ká lidem nos do oken. Ale hlíd­ky neby­ly

důležité. Důležitá byla jedině Ideopolicie.

1984 jako přesmyčka 1948

George Orwell psal román 1984 v letech 1946 až 1848. Román byl hoto­vý na kon­ci roku 1948, kdy jej dopsal, a kniž­ně vyšel v červ­nu 1949. Mezi his­to­ri­ky se tra­du­je, že román se měl původ­ně jme­no­vat Poslední člo­věk v Evropě, ale nako­nec se autor roz­ho­dl pro název 1984, což údaj­ně vznik­lo pře­smyč­kou posled­ních dvou čís­lic, z roku 1948 vznik­lo 1984

Knihu psal Orwell v těž­kých pod­mín­kách na odlehlém skot­ském ost­ro­vě Jura, kde bojo­val s pokro­či­lou tuber­ku­ló­zou. Po smr­ti ženy Eileen byl osa­mo­ce­ný vdo­vec, těž­ce nemoc­ný, izo­lo­va­ný na opuš­tě­ném skot­ském ost­ro­vě. Doslova fyzic­ky umí­ral a věděl to. Kolem něj zuři­la stu­de­ná vál­ka a on měl pocit, že svět smě­řu­je k tota­li­tě. Necelý rok po vydá­ní kni­hy této nemo­ci pod­lehl.

1984 se mi jeví ješ­tě varov­něj­ší a tím zásad­něj­ší, než auto­ro­va ale­go­ric­ká baj­ka Farma zví­řat. Dodnes jsou pou­ží­vá­ny kon­krét­ní pojmy z jeho kni­hy, a to: novo­řeč, double­think, ide­o­po­li­cie, vapo­ri­za­ce a dal­ší. Nejslavnější antiu­to­pie je stá­le aktu­ál­ní, nezá­vis­le na jed­nom kon­krét­ním poli­tic­kém reži­mu. Míří ke gene­ra­ci, kte­rá už komu­nis­tic­ký útlak neza­ži­la, avšak mani­pu­lač­ní tech­ni­ky jsou pou­ží­vá­ny jak v komu­nis­tic­kém, nacis­tic­kém či jiném tota­lit­ním reži­mu, rov­něž v malých mocen­ských struk­tu­rách – sku­pi­nách, „kolek­ti­vech“ jako jsou ško­ly, zájmo­vé či nábo­žen­ské sku­pi­ny nebo i rodi­ny. Kniha 1948 uka­zu­je s pro­rockou jas­no­zři­vos­tí zhoub­né nebez­pe­čí ide­o­lo­gie zaš­ti­ťu­jí­cí se vše­o­bec­ným dob­rem. Manipulátoři, mocich­ti­ví oli­gar­cho­vé a fana­ti­ci stá­le číha­jí na svou pří­le­ži­tost. Stačí, když na chví­li pře­sta­ne­me dávat pozor.

O čem 1948 pojednává?

Orwell ve své kni­ze popi­su­je psy­cho­lo­gii moci, recept na abso­lut­ní moc skr­ze mani­pu­la­ci s lid­skou mys­lí. Strana nechce pou­ze při­mět člo­vě­ka, aby něco dělal. Chce vlast­nit jeho rea­li­tu.

 Kdo ovlá­dá minu­lost, ovlá­dá budouc­nost.

Kdo ovlá­dá pří­tom­nost, ovlá­dá minu­lost.

Tyto věty jsou klí­čo­vým hes­lem tota­lit­ní Strany, kte­rá skr­ze neu­stá­lé pře­pi­so­vá­ní his­to­rie a pří­tom­né moci mani­pu­lu­je s rea­li­tou i lid­ským vní­má­ním. Přepisováním minu­los­ti v pří­tom­nos­ti tak Strana zajiš­ťu­je svou abso­lut­ní moc a kon­t­ro­lu nad myš­le­ním lidí do budouc­na.

Představte si, že máte abso­lut­ní moc jako vlád­nou­cí Strana, a pro­to­že vám nikdo nemů­že odpo­ro­vat, může­te si s his­to­rií dělat, co chce­te. Pokud Strana vče­ra tvr­di­la, že život­ní úro­veň stoup­ne o 10 %, ale ona kles­la, vy vyhle­dá­te sta­ré novi­ny a pře­pí­še­te před­po­věď na pokles o 20 %. Strana pak tvr­dí „Podívejte se do archi­vů, plán jsme pře­kro­či­li!“. Minulost tedy exis­tu­je jen v tako­vé podo­bě, v jaké ji moc­ní v pří­tom­nos­ti necha­jí pře­žít. Zde se asi Orwell inspi­ro­val svou vlast­ní zku­še­nos­tí s pra­cí pro teh­dej­ší BBC.

Doublethink (dvo­ji­té myš­le­ní) zna­me­ná schop­nost udr­žet v mys­li sou­čas­ně dvě napros­to pro­ti­chůd­ná tvr­ze­ní a obě­ma z nich věřit. V tota­lit­ním reži­mu 1984 nejde o to, že by lidé jen lha­li. Režim lidi vytré­no­val tak, aby vte­ři­nu poté, co se dozví novou „prav­du“, zapo­mně­li, že před­tím pla­ti­lo něco jiné­ho. Člověk pro­vá­dě­jí­cí double­think vědo­mě lže, ale záro­veň je vnitř­ně pře­svěd­čen, že říká čis­tou prav­du. Například zazní zce­la roz­po­ru­pl­ná hes­la Strany: „Válka je mír“, „Svoboda je otroc­tví“, „Nevědomost je síla“ a lidé věří obě­ma pro­ti­kla­dům naráz. Doublethink nava­zu­je na citát o ovlá­dá­ní minu­los­ti výše. Aby mohl člo­věk věřit pře­psa­né his­to­rii, musí pomo­cí double­thin­ku vyma­zat z hla­vy svou vlast­ní sku­teč­nou vzpo­mín­ku. Člověk ví, že prav­du mani­pu­lu­je, ale sou­čas­ně tuto mani­pu­la­ci vytěs­ní nato­lik, že jí věří.

Newspeak (novo­řeč) je pak umě­lý jazyk, kte­rý ome­zu­je roz­sah myš­le­ní. Jde o fik­tiv­ní jazyk, vyzna­ču­jí­cí se zjed­no­du­še­nou gra­ma­ti­kou a prud­ce zúže­nou slov­ní záso­bou. Cílem toho­to umě­lé­ho jazy­ka bylo zne­mož­nit lidem svo­bod­ně mys­let a vyjá­d­řit jaký­ko­liv nesou­hlas s vlád­nou­cí stra­nou tím, že ztra­tí potřeb­ná slo­va k for­mu­la­ci svo­bod­ných myš­le­nek.

Úkolem ide­o­po­li­cie (taj­ná služ­ba Strany) je odha­lo­vat a trestat „ideo­z­lo­či­ny“, tedy myš­len­ky, názo­ry nebo citá­ty odpo­ru­jí­cí vlád­nou­cí stra­ně. V pře­ne­se­ném slo­va smys­lu se toto ozna­če­ní pou­ží­vá pro potla­čo­vá­ní svo­bo­dy slo­va nebo kon­t­ro­lu názo­rů.

Vaporizace (vypa­ře­ní) je pro­ces, při němž jsou nepo­ho­dl­ní lidé odstra­ně­ni, a to jak fyzic­ky, tak i z his­to­rie. Vaporizaci v romá­nu pou­ží­vá tota­lit­ní stra­na Angsoc, vyko­na­va­te­lem je Ideopolicie. Je to nej­vyš­ší nástroj likvi­da­ce v této době pou­ži­tel­ný. Spočívá v tom, že dotyč­ná oso­ba je fyzic­ky zlik­vi­do­vá­na; násled­ně jsou však odstra­ně­ny všech­ny důka­zy o její exis­ten­ci (pře­psá­ny kni­hy a časo­pi­sy, upra­ve­ny foto­gra­fie). Daný člo­věk pak již ofi­ci­ál­ně nee­xis­tu­je a nikdy nee­xis­to­val. V pří­pa­dě, že nebyl pro­ces odstra­ně­ní všech zmí­nek dokon­čen úspěš­ně, o odstra­ně­ném se jed­na­lo jako o neo­so­bě (unper­son). V sku­teč­ném svě­tě sice vapo­ri­za­ce není dolo­že­na, avšak exis­tu­je mno­ho pří­pa­dů, kdy se někte­rá vlád­nou­cí sku­pi­na pokou­še­la zba­vit kon­krét­ních osob a odstra­ňo­va­la je i z foto­gra­fií (SSSR, 30. léta). Rovněž i v soci­a­lis­tic­kém Československu se upra­vo­va­ly foto­gra­fie (také i tele­viz­ní zázna­my). Jmenovitě v SSSR, pře­de­vším za vlá­dy Stalina, se čas­to ztrá­ce­li nepo­ho­dl­ní lidé, kte­ří byli popra­vo­vá­ni nebo svá­že­ni do gulagů (kon­cen­t­rač­ní a pra­cov­ní tábo­ry).

Room 101 (Pokoj 101) je v 1984 pře­de­vším mís­to, kde je člo­věk kon­fron­to­ván se svým nej­hlub­ším indi­vi­du­ál­ním stra­chem. O’Brien tam Winstona dove­de k jeho nej­zaz­ší hra­ni­ci. Ale Room 101 není pou­ze kon­krét­ní míst­nost, mučír­na – meta­fo­ric­ky jej lidé uží­va­jí v nad­sáz­ce „Toto byl můj osob­ní pokoj 101“ po zhléd­nu­tí horo­ru či k pojme­no­vá­ní stra­chu. Lze jej však inter­pre­to­vat jako oplo­ce­ný stát, svět, v němž už není žád­ný kolek­tiv, za kte­rý se člo­věk může scho­vat. „Voilá, jsi jedi­ným člo­vě­kem na svě­tě – a teď strach.“

Big bro­ther (Velký bra­tr) není kon­krét­ní člo­věk. Jeho obli­čej je všu­de: VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE. Jeho obraz je na pla­ká­tech, obra­zov­kách a min­cích. Velký bra­tr je pro­to spíš per­so­ni­fi­ka­cí abso­lut­ní moci – antro­po­mor­fi­zo­va­ná hla­va draka, tedy obraz, tvář, per­so­na kolek­tiv­ní moci.

Obsah

Orwell v kni­ze roz­dě­lil teh­dej­ší fik­tiv­ní svět na Oceánii, Eurasii a Eastasii. Hlavní hrdi­na, Winston Smith, žije v Oceánii, kte­rá vál­čí s Eurasií a je spo­jen­cem Eastasie. Manipulace s lid­skou mys­lí se pro­je­vu­je kupří­kla­du tak, že upro­střed veřej­né­ho pro­je­vu se spo­je­nec­tví oto­čí – řeč­ník bez pře­ru­še­ní věty začne tvr­dit, že Oceánie vál­čí s Eastasií a s Eurasií byla vždy v míru. Dav oka­mži­tě uvě­ří, že to tak bylo odjak­ži­va.

Winston Smith pra­cu­je jako úřed­ník lon­dýn­ské­ho Ministerstva prav­dy, kde se retu­šu­jí, fal­šu­jí či pří­mo likvi­du­jí his­to­ric­ké zázna­my. V dub­nu 1984 pro­ve­dl něco nepří­pust­né­ho. Ve váleč­ných pod­mín­kách Oceánie drce­né kru­to­vlá­dou jed­né Strany si začal psát deník, kte­ré­mu svě­řu­je pochy­by, jež ho už léta trá­pí. Avšak nyní ve svých zápis­cích obtíž­ně hle­dá srov­ná­ní s dří­věj­ší­mi nor­mál­ní­mi časy, jejichž útrž­ky dolu­je ze zasu­tých vzpo­mí­nek, den­no­den­ně ata­ko­va­ných pří­va­lem pro­pa­gan­dis­tic­kých žvás­tů. Je snad jedi­ný, kdo si v téhle zemi zacho­val zdra­vý rozum a paměť? Opravdu kdy­si zahlé­dl něco, co před­sta­vu­je zásad­ní trh­li­nu ve fazo­ně Velkého bra­t­ra, z jehož vše­ob­jí­ma­jí­cí náru­če není úni­ku? Ve zrůd­ném, avšak svým způ­so­bem doko­na­lém tota­lit­ním reži­mu je Winstonova tou­ha po špet­ce nezá­vis­los­ti mož­ná pře­dem odsou­ze­na ke zma­ru.

Po zra­dě je Winston Smith zatčen a pro­bí­há jeho vymý­vá­ní moz­ku z hla­vy a násled­ně i muče­ní na Ministerstvu lás­ky. V míst­nos­ti 101 (Room 101) na Ministerstvu lás­ky dělal režim tu nej­hrůz­něj­ší věc, jakou si lze před­sta­vit – kon­fron­to­val člo­vě­ka s jeho nej­vět­ším stra­chem a fobií. Nebylo to oby­čej­né fyzic­ké muče­ní, kte­ré Winston do té doby sná­šel v podo­bě bití a elek­tro­ši­ků. Byla to psy­cho­lo­gic­ká zbraň upra­ve­ná na míru pro kaž­dé­ho jed­not­liv­ce. Trýznitel Winstonovi vysvět­lil, že pro něko­ho jsou to potka­ni, pro jiné­ho pohřbe­ní zaži­va, popá­le­ní nebo popra­va. Cílem neby­lo Winstona zabít, ale donu­tit ho ke změ­ně – do té doby věřil, že milu­je svou part­ner­ku Julii a Stranu nená­vi­dí – to byla jeho posled­ní lid­ská pev­nost. Winston vykři­kl osu­do­vou větu: „Udělejte to s Julií! S Julií! Mně ne! Udělejte to s Julií! Odkousněte jí obli­čej, ohlo­dej­te ji až na kost! Mně ne! Julii!“ Tím Strana dosáh­la své­ho – zra­dil člo­vě­ka, pře­stal být člo­vě­kem, ztra­til sebe­úctu i morál­ní inte­gri­tu a byl bez emo­cí.

Boj byl u kon­ce. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bra­t­ra.

Motiv vzniku knihy

Nabízejí se dvě zásad­ní otáz­ky: „Proč Orwell tak dob­ře rozu­měl tero­ru?“ a dru­há: „Cítil se on sám být oním Posledním člo­vě­kem v Evropě?“

Nejprve k prv­ní otáz­ce – ano, Orwell byl šika­no­ván. Sám zažil psy­chic­ký i fyzic­ký teror už jako malé dítě na elit­ní brit­ské inter­nát­ní ško­le St Cyprian’s od auto­rit. Ředitel ško­ly i uči­te­lé děti neu­stá­le poni­žo­va­li, bili, tresta­li za pomo­čo­vá­ní a pěs­to­va­li v nich pocit méně­cen­nos­ti a per­ma­nent­ní viny. Tyto své vzpo­mín­ky zazna­me­nal v ese­ji Such, Such Were the Joys (To byly paneč­ku rados­ti), kde vzpo­mí­ná, jak jej ško­la nau­či­la, že moc­ní mají vždy prav­du, i když lžou, a že sla­bý člo­věk nemá šan­ci se obhá­jit. Tehdy popr­vé zažil pocit, že auto­ri­ta doká­že ovlád­nout vaši mysl a donu­tit vás věřit, že jste špat­ný. To mi při­po­mí­ná, že i naše čes­ké škol­ství je snad lep­ší, i přes všech­ny výhra­dy, a vzhle­dem k mno­hým zážit­kům brit­ských auto­rů, kte­ří popi­su­jí tyto nelid­ské způ­so­by zachá­ze­ní s dět­mi.

Druhým fak­to­rem, kte­rý ovliv­nil Orwellovu tvor­bu, byla zku­še­nost z brit­ských kolo­nií. Pracoval jako poli­cis­ta v Barmě, viz jeho kni­ha Barmské dny, kde pro změ­nu viděl mani­pu­la­ci z té dru­hé strán­ky – jak brit­ské impé­ri­um sys­te­ma­tic­ky potla­ču­je identi­tu domo­rod­ců.

Orwell tedy zažil mecha­nis­mus tota­lit­ní moci a poní­že­ní člo­vě­ka na vlast­ní kůži v „doko­na­lé“ brit­ské spo­leč­nos­ti.

Nyní k dru­hé otáz­ce – Orwell se cítil být jed­ním z posled­ních, kdo si ješ­tě pama­tu­jí, co zna­me­ná svo­bo­da, huma­nis­mus a kri­tic­ké myš­le­ní. Tyto ten­den­ce pro­mí­tl do posta­vy Winstona jako „posled­ní­ho člo­vě­ka“. V kni­ze je scé­na, kde hlav­ní­mu hrdi­no­vi Winstonovi během muče­ní jeho trýzni­tel O’Brian řek­ne: „Jestli jsi člo­věk, Winstone, tak jsi posled­ní člo­věk. Tvůj druh vyhy­nul.“ Winston tak v pří­bě­hu před­sta­vu­je „posled­ní­ho stráž­ce lid­skosti“ ve svě­tě dehu­ma­ni­za­ce, něko­ho, kdo ješ­tě doká­že milo­vat, mys­let a držet se prav­dy ve svě­tě, kde už všich­ni ostat­ní rezig­no­va­li, pro­to­že si ucho­vá­vá: vzpo­mín­ku, lás­ku, pochyb­nost, to, co Strana nedo­ká­za­la zce­la ovlád­nout.

Tento motiv není oje­di­ně­lý – kaž­dý hrdi­na je „posled­ní člo­věk“. I v mýtech a pohád­kách je hrdi­na čas­to ten posled­ní, kdo zbyl, kdo se nevzdal, nebo kdo musí pro­jít tem­no­tou úpl­ně sám, komu nikdo nevě­ří. Rozdíl u Orwella je v tom, že v pohád­kách ten posled­ní člo­věk nako­nec zví­tě­zí a obno­ví svět. Ale v 1984 je konec tra­gic­ký – Strana Winstona zlo­mí pomo­cí jeho nej­vět­ší­ho stra­chu (krys) a pomo­cí double­thin­ku. Na posled­ní strán­ce kni­hy už Winston není „posled­ním člo­vě­kem“, pro­to­že režim zví­tě­zil a sys­tém ho pře­dě­lal k obra­zu své­mu.

Motiv hrdi­ny, posled­ní­ho člo­vě­ka, mi při­po­mí­ná upír­ské pří­běhy, kde mocen­ský pre­dá­tor je vlast­ně psy­cho­lo­gic­ký upír. On nechce moc, aby mohl něco vytvo­řit, vysta­vět nové měs­to, zlep­šit říši. Ne. On chce moc, aby mohl mít moc nad člo­vě­kem. A pro­to jeho koneč­ným cílem není posluš­nost, ale zlo­me­ní dru­hé­ho člo­vě­ka. Autor v kni­ze píše, že moc je vyví­je­na půso­be­ním boles­ti člo­vě­ku, skr­ze půso­be­ní utr­pe­ní. Upír nepo­tře­bu­je krev pro­to, aby něče­ho dosá­hl, krev samot­ná je pro něj zdro­jem síly. Upíra lze chá­pat jako obraz psy­chic­ké moci a mani­pu­la­ce prá­vě pro­to, že jeho základ­ní motiv není „zabí­jí lidi“, ale exis­ten­ce z jejich život­ní ener­gie, z jejich krve, kte­rou jim saje. I upír po vypi­tí krve ros­te, zvět­šu­je se, sílí – kon­flikt ho živí. Také upír není sil­ný pro­to, že má vlast­ní sílu; jeho síla je vypůj­če­ná z krve dru­hých. Psychologicky lze říci, že pre­dá­tor neu­mí čer­pat ze své­ho nit­ra, a pro­to se zmoc­ňu­je ener­gie dru­hé­ho – nejde tedy jen o „zlo“, ale o para­zi­tic­ký vztah k živo­tu. Nejstrašnější upír nemu­sí být ten, kte­rý saje krev, ale člo­věk, kte­rý potře­bu­je, aby kolem něj krev tek­la. A nako­nec upír své­ho člo­vě­ka dosta­ne, aby se z něj stal také upír – tak jako z Winstona se stal také „jeden z nich“.

Postavy

Winston Smith není kla­sic­ký hrdi­na. Není fyzic­ky sil­ný, není odváž­ný revo­lu­ci­o­nář, nemá plán, jak režim svrh­nout. Je mu devě­ta­tři­cet, pra­cu­je na Ministerstvu prav­dy a jeho úko­lem je pře­pi­so­vat minu­lost tak, aby odpo­ví­da­la sou­čas­ným tvr­ze­ním Strany. Jeho prv­ní sku­teč­ný akt odpo­ru je téměř směš­ně malý: začne si psát deník. Ale prá­vě tím vzni­ká jeho „já“. Píše si: „Dolů Velkého bra­t­ra.“ A ví, že už samot­ná myš­len­ka je zlo­či­nem. Jeho nej­vět­ší tou­hou není původ­ně poli­tic­ká revo­lu­ce. Touží vědět, co je sku­teč­né. Chce si ově­řit, zda jeho vzpo­mín­ky odpo­ví­da­jí sku­teč­nos­ti.

Julia je mla­dá, atrak­tiv­ní a pra­cu­je v Oddělení lite­ra­tu­ry. Navenek je téměř vzor­nou člen­kou Strany. Nosí čer­ve­nou šer­pu Mládežnické ligy pro­ti sexu, účast­ní se kolek­tiv­ních akcí a půso­bí fana­tic­ky. Ve sku­teč­nos­ti je vel­mi prak­tic­ká rebel­ka. Její vztah s Winstonem je důle­ži­tý, pro­to­že sex je pro Stranu poli­tic­ký pro­blém. Strana chce kon­t­ro­lo­vat nejen myš­le­ní, ale i lid­ské pudy a inti­mi­tu.

O’Brien je čle­nem Vnitřní stra­ny a Winston má pocit, že také pochy­bu­je o reži­mu. O’Brien dokon­ce půso­bí, jako by Winstonovi rozu­měl. A prá­vě pro­to je tak nebez­peč­ný. Není to tupý násil­ník. Je inte­li­gent­ní, kul­ti­vo­va­ný, klid­ný a pře­svěd­či­vý. A postup­ně se uká­že, že pro něj moc není pro­stře­dek. Je cílem. O’Brien Winstonovi vysvět­lí jed­nu z nejdě­si­věj­ších myš­le­nek romá­nu: Strana nechce moc pro­to, aby něco vytvo­ři­la. Chce ji pro­to, aby ji měla. O’Brien se mocí živí. Čím více doká­že dru­hé­ho člo­vě­ka zlo­mit, tím vět­ší je jeho moc. Proto je jeho vztah k Winstonovi téměř pre­dá­tor­ský. O’Brien chce Winstona vlast­nit psy­chic­ky a to je hra­ni­ce mezi nási­lím a abso­lut­ní psy­chic­kou mocí.

Mr. Charrington je maji­tel obcho­du se sta­ro­žit­nost­mi, u něhož si Winston pro­najme pokoj. Charrington půso­bí jako las­ka­vý sta­rý muž, kte­rý ješ­tě pama­tu­je sta­rý Londýn. Winston u něj nachá­zí před­mě­ty minu­los­ti — skle­nít­ko, sta­ro­žit­nos­ti, obraz staré­ho Londýna. A hlav­ně pokoj bez telescre­e­nu. Winston má pocit, že zde nale­zl kou­sek minu­los­ti a sou­kro­mí. Jenže Charrington je ve sku­teč­nos­ti čle­nem Ideopolicie. A pokoj je past.

Symbolická interpretace

• Winston – člo­věk hle­da­jí­cí prav­du a vlast­ní Já
• Julia – tělo, éros, život, při­ro­ze­nost
• O’Brien – inte­li­gent­ní pre­dá­tor moci
• Velký bra­tr – per­so­ni­fi­ko­va­ná abso­lut­ní moc
• Charrington – faleš­ný prů­vod­ce / past
• Syme – člo­věk, kte­rý pomá­há ničit vlast­ní jazyk
• Parsons – člo­věk, kte­rý se zto­tož­nil s mocí
• Winstonova mat­ka – ztra­ce­ná minu­lost a při­ro­ze­ná lid­skost

Žánr

1984 lze zařa­dit jako antiu­to­pic­ký (dysto­pic­ký) román s výraz­nou poli­tic­kou, psy­cho­lo­gic­kou a filo­zo­fic­kou rovi­nou.

• Dystopie / antiu­to­pie – fik­tiv­ní spo­leč­nost, kte­rá se tvá­ří jako uspo­řá­da­ný a bez­peč­ný svět, ale ve sku­teč­nos­ti je zalo­že­na na abso­lut­ní kon­t­ro­le, potla­če­ní indi­vi­du­a­li­ty a mani­pu­la­ci člo­vě­ka.
• Politický román – Orwell zkou­má mecha­nismy tota­lit­ní moci, pro­pa­gan­dy, cen­zu­ry, pře­pi­so­vá­ní his­to­rie a ide­o­lo­gic­ké kon­t­ro­ly.
• Psychologický román – těžiš­tě není pou­ze ve fun­go­vá­ní reži­mu, ale v tom, co režim udě­lá s lid­skou psy­chi­kou. Winstonova ces­ta vede od pochyb­nos­ti přes odpor až k psy­chic­ké­mu zlo­me­ní.
• Filozofický román – kni­ha kla­de otáz­ky typu: Co je prav­da? Existuje minu­lost, pokud ji nikdo nemů­že doká­zat? Je rea­li­ta tím, co člo­věk vní­má, nebo tím, co mu při­ká­že auto­ri­ta? A může být člo­věk svo­bod­ný, pokud mu někdo ovlád­ne myš­le­ní?

Téma

Zatímco jeho Farma zví­řat je ale­go­rií tota­lit­ní­ho reži­mu, komu­nis­mu, 1984 tema­ti­zu­je abso­lut­ní moc a její schop­nost psy­cho­lo­gic­ky ovlád­nout člo­vě­ka.

Styl a jazyk

Působí jed­no­du­še, stro­ze a téměř nepo­e­tic­ky, ale při­tom je psy­cho­lo­gic­ký a sty­lis­tic­ky vel­mi přes­ně vysta­vě­ný. Namísto este­ti­za­ce při­chá­zí: špí­na, zápach, roz­pad­lé domy, šedé poča­sí, těles­ný hlad, bolest a úna­va. Využívá opa­ko­vá­ní slov, for­mu­lí a myš­le­nek, neboť pro­pa­gan­da fun­gu­je prá­vě opa­ko­vá­ním jako nástro­jem mani­pu­la­ce: „Válka je mír“, „Svoboda je otroc­tví“, „Nevědomost je síla“.

Přednosti a zápory

Příběh je vysta­věn na dehu­ma­ni­za­ci, mocen­ské aro­gan­ci, stra­chu a sys­te­ma­tic­kém potla­čo­vá­ní indi­vi­du­a­li­ty. Mezi jeho hlav­ní před­nos­ti pat­ří mimo­řád­ná sro­zu­mi­tel­nost, jazy­ko­vá stříd­most a kon­cen­t­ra­ce význa­mu. Orwell doká­že jed­no­du­chým, věc­ným jazy­kem vyjá­d­řit slo­ži­té poli­tic­ké a psy­cho­lo­gic­ké mecha­nismy moci, aniž by ztra­til čte­nář­skou pří­stup­nost. Výraznou před­nos­tí je také uni­ver­zál­nost: román není pou­ze kri­ti­kou kon­krét­ní his­to­ric­ké zku­še­nos­ti, ale vytvá­ří obec­ný model spo­leč­nos­ti, v níž moc usi­lu­je nejen o kon­t­ro­lu lid­ské­ho jed­ná­ní, ale i o kon­t­ro­lu myš­le­ní, pamě­ti a samot­né­ho význa­mu slov. Silná je rov­něž sym­bo­lic­ká rovi­na – napří­klad motiv Velkého bra­t­ra, novo­ře­či, pře­pi­so­vá­ní minu­los­ti či míst­nos­ti 101 se stá­va­jí obec­ně sro­zu­mi­tel­ný­mi obra­zy mecha­nis­mů tota­lit­ní moci.

Za urči­tou sla­bi­nu lze pova­žo­vat úče­lo­vou sche­ma­tič­nost někte­rých postav. Některé z nich jsou kon­stru­o­vá­ny pře­de­vším jako nosi­te­lé urči­té­ho posto­je či prin­ci­pu a nedo­stá­va­jí tolik pro­sto­ru pro psy­cho­lo­gic­kou mno­hoznač­nost jako posta­vy rea­lis­tic­ké­ho romá­nu. Právě to je záro­veň jed­ním z pro­střed­ků, jimiž Orwell půso­bi­vost své­ho téma­tu vytvá­ří.

Pro koho dílo je vhodné?

Kniha 1984 by moh­la být vhod­ná pro čte­ná­ře poli­tic­kých dra­mat, kte­ří hle­da­jí hlub­ší smy­sl, pro fanouš­ky kla­sic­ké lite­ra­tu­ry, pro milov­ní­ky dysto­pic­kých pří­bě­hů a Orwellových děl, kte­ří oce­ní auto­ro­vy myš­len­ky. Dále pro oso­by hle­da­jí­cí hlub­ší zamyš­le­ní nad spo­leč­nos­tí a stu­den­ty his­to­rie a tota­li­ta­ris­mu. 1984 může číst dítě, stu­dent, děl­ník, uči­tel i pro­fe­sor - nejen pro­to, že jde o povin­nou kla­si­ku, ale pro­to, že pojme­no­vá­vá ana­to­mii mani­pu­la­ce, psy­cho­lo­gii moci – mecha­nismy lid­ské­ho cho­vá­ní, kte­ré jsou nad­ča­so­vé.

Doporučila bych knihu k maturitě?

Ano, kni­hu bych jed­no­znač­ně k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť pří­běh pat­ří mezi jiná vel­ká díla svě­to­vých auto­rů.

Odkaz

Kromě tele­viz­ní adap­ta­ce 1984 (1954), kte­rá je dnes spí­še his­to­ric­kou kuri­o­zi­tou, ale byla význam­ná tím, že román pře­ved­la na obra­zov­ku jen něko­lik let po vydá­ní, vznik­la celo­ve­čer­ní fil­mo­vá adap­ta­ce v režii Michaela Andersona. Nejslavnější fil­mo­vá ver­ze, režie Michael Radford, s Johnem Hurtem jako Winstonem Smithem a Richardem Burtonem jako O’Brienem je pova­žo­vá­na za vel­mi věr­nou adap­ta­ci romá­nu. Existuje ješ­tě pod­stat­něj­ší odkaz romá­nu 1984 v podo­bě poj­mů: Big bro­ther (Velký bra­tr), newspe­ak (novo­řeč), double­think (dvo­jí myš­le­ní), thou­ght­cri­me (ideo­z­lo­čin), 2 + 2 = 5, Room 101 (Pokoj 101).

Závěr

Struktura, kte­rou George Orwell popi­su­je, je mno­hem star­ší – Big bro­ther byl již dří­ve zpo­dob­ňo­ván posta­vou draka či jiné­ho mon­stra jako sym­bol kolek­tiv­ní, pohl­cu­jí­cí nebo cha­o­tic­ké moci. Dříve měl drak tři hla­vy, poz­dě­ji sedm, dnes může mít mili­ar­dy. Orwellův jed­not­li­vec, „posled­ní člo­věk“ je arche­ty­pál­ní hrdi­na, kte­rý se pro­ti této kolek­tiv­ní moci posta­ví. Moc je již dří­ve sym­bo­li­zo­vá­na para­zi­tic­kým vzta­hem. Room 101 je „laby­rint svě­ta“. Slavné „Et tu, Brute?“, kte­ré pro­sla­vil pře­de­vším William Shakespeare v tragé­dii Julius Caesar, by zde moh­lo nést podo­bu „I ty, Charringtone?“ Výrok „Já jsem ti tak věřil“ ze Sluhy dvou pánů by vyja­d­řo­val tragé­dii Winstona Smithe v tom smě­ru, že jej zra­zu­je člo­věk, kte­ré­ho pova­žo­val za své­ho. Charringtonova antikva­ri­át­ní pro­dej­na, sta­ré před­mě­ty, sta­rý svět a jeho zdán­li­vá lid­skost vytvá­ře­jí ilu­zi, že Winston našel člo­vě­ka mimo sys­tém.

Orwellova geni­a­li­ta spo­čí­vá spíš v tom, že tyto vel­mi sta­ré struk­tu­ry pře­lo­žil do jazy­ka moder­ní­ho stá­tu, psy­cho­lo­gie, pro­pa­gan­dy, médií a poli­tic­ké moci. Je vizi­o­nář­ský tím, že roz­po­znal, jak mohou sta­ré mecha­nismy ovlá­dá­ní (panov­ník, cír­kev) dostat nové tech­no­lo­gic­ké a poli­tic­ké pro­střed­ky.

George Orwell (1903 – 1950)

George Orwell, vlast­ním jmé­nem Eric Arthur Blair, se naro­dil v Motihari v Indii v rodi­ně kolo­ni­ál­ní­ho úřed­ní­ka, v typic­ké ang­lic­ké „middle-class“. Vyrůstal v Anglii v Oxfordshiru, kde ply­ne také říč­ka Orwell, pod­le níž si Blair zvo­lil svůj pseu­do­nym. Vystudoval sou­kro­mou střed­ní ško­lu (pro­ti nim poslé­ze veli­ce bro­jil) a pres­tiž­ní Eton. Poté do svých 25 let slou­žil v Indické impe­ri­ál­ní poli­cii v Barmě (poz­dě­ji v kni­ze Barmské dny). V roce 1927 se vra­cí do Anglie a začí­ná se živit jako novi­nář a ese­jis­ta. Nějakou dobu žije také jako tulák v těch nej­chud­ších vrst­vách v Paříži a Londýně (zpra­co­vá­no v kni­ze Na dně v Paříži a Londýně). Intenzivní poli­tic­ké a soci­ál­ní vře­ní, kte­ré smý­ká Evropou, ho vta­hu­je a tak se stá­vá Georgem Orwellem, váš­ni­vým soci­a­lis­tou, odpůr­cem fašis­mu a zastán­cem rov­nos­ti.

A také spi­so­va­te­lem – v 30. létech napsal jak něko­lik romá­nů – Farářova dce­ra, Bože chraň aspi­dis­t­ru, Nadechnout se, tak „non-fiction“ – např. Cesta k wigan­ské­mu molu. Není divu, že se zapo­ju­je jako dob­ro­vol­ník do špa­něl­ské občan­ské vál­ky, kde boju­je v legi­ích POUM – špa­něl­ské­ho soci­a­lis­tic­ké­ho hnu­tí. O svých zážit­cích píše v kni­ze Hold Katalánsku. V době dru­hé svě­to­vé vál­ky byl již napros­to pev­ně pře­svěd­čen, že stá­va­jí­cí kapi­ta­lis­tic­ký sys­tém nemá šan­ci na pře­ži­tí. To se odrá­že­lo zejmé­na v jeho novi­nář­ské a ese­jis­tic­ké tvor­bě (Úpadek ang­lic­ké vraž­dy, V bři­še velry­by, pojed­ná­va­jí­cí zejmé­na o jiném veli­ce zají­ma­vém auto­ro­vi, Henrym Millerovi a jeho kon­tro­verz­ní kni­ze Obratník raka, atd.). Orwellovy ese­je se týka­jí nejen poli­ti­ky, lite­ra­tu­ry či kul­tu­ry obec­ně, ale komen­tu­jí život své doby v celé jeho pes­t­ros­ti. Všeobecně je pova­žo­ván za jed­no­ho z nej­lep­ších ang­lic­kých ese­jis­tů vůbec. Kompletní sbír­ka esejů vyšla ang­lic­ky ve čtyřech svaz­cích Sebrané ese­je, novi­no­vé člán­ky a kore­spon­den­ce.

Války se neú­čast­ní kvů­li vlek­lé tuber­ku­lóze, ale spo­lu­pra­cu­je s BBC (v kni­ze The War Commentaries), také pil­ně při­spí­vá do před­ních ang­lic­kých novin a časo­pi­sů (Tribune, Observer), prá­vě v lis­tu Tribune měl vyhra­ze­ný slou­pek s názvem: „As I ple­a­se“ (Jak mně se líbí). De fac­to těs­ně před svou smr­tí (umí­rá v Londýně) píše dvě svá nej­zná­měj­ší díla: Farmu zví­řat a 1984. Obě tyto kni­hy jsou kri­ti­kou tota­lit­ních sys­té­mů.

Současníci

Mezi Orwellovy význam­né sou­čas­ní­ky a dal­ší vizi­o­nář­ské auto­ry prv­ní polo­vi­ny 20. sto­le­tí pat­ři­li Aldous Huxley (1894 – 1963), autor dysto­pic­ké­ho romá­nu Konec civi­li­za­ce, a Karel Čapek (1890 – 1938), jehož díla R.U.R., Bílá nemoc či Válka s mlo­ky rov­něž varo­va­la před nebez­pe­čí­mi moder­ní civi­li­za­ce, tota­lit­ních ide­o­lo­gií a zne­u­ži­tí moci. Čapek byl o gene­ra­ci star­ší než Orwell a zemřel dva­náct let před ním, ale jejich tvůr­čí obdo­bí se pře­krý­va­la. Proto lze Čapka ozna­čit za Orwellova sou­čas­ní­ka, i když ne za jeho gene­rač­ní­ho vrs­tev­ní­ka. Ačkoliv mezi Čapkovými mlo­ky a Orwellovými ovce­mi exis­tu­je urči­tá sym­bo­lic­ká pří­buz­nost, přes­to nejsou totož­ní.

Další autorova díla

• Barmské dny – popi­su­je svůj život a zážit­ky v Barmě. Motivy rasis­mu a impe­ri­a­lis­mu, kde jako pří­sluš­ník kolo­ni­zá­to­rů sym­pa­ti­zu­je s tam­ní­mi oby­čej­ný­mi lid­mi – domo­rod­ci.
• Na dně v Paříži a Londýně – o jeho živo­ře­ní na dně mezi žeb­rá­ky v Paříži a Londýně po odcho­du z Barmy.
• Farářova dce­ra
• Bože, chraň aspi­dis­t­ru
• Cesta k Wiganskému molu
• Hold Katalánsku
• Obratník raka
• Cesta k Wigan Pier
• Farma zví­řat – zví­ře­cí ale­go­rie, moder­ní baj­ka, kde zví­řa­ta vystu­pu­jí jako lidé, je to kri­ti­ka tota­lit­ní­ho reži­mu, mani­pu­la­ce, pro­pa­gan­dy a ide­o­lo­gie. Odkazuje na vývoj Ruska a sta­lin­ské­ho poli­tic­ké­ho reži­mu.