Sofia Coppola je ve filmovém světě již poměrně uznávané jméno. Pokračovatelka slavného režisérského rodu, nositelka Oscara za film Ztraceno v překladu (2003) a také režisérka, která nám od svého vstupu do filmového světa téměř co tři roky připraví jeden film. A naposledy (letos) přišla se svou verzí příběhu o králi rock´n rollu a jeho královně.
Od roku 2018, kdy světová kina zažila gigantický úspěch filmu Bohemian Rhapsody, který vyprávěl životní příběh světové star Freddiho Mercuryho se nám tu rozmohl takový nešvar. Téměř každé studio a každý režisér nutně potřebuje svůj životopisný film a scénáristé tak hledají co nejkontroverznější osobnosti světového showbyznysu, aby na nich mohli vydělat co nejvíce peněz. Již jsme se tak dočkali Eltona Johna (Rocketman, 2019), Elvise Presleyho (Elvis, 2022), Roberta Oppenheimera (Oppenheimer, 2023), případně nyní do kin vstupuje i nové zpracování příběhu Amy Winehouse (Back to black, 2024). A i přes to, že jeden film o Elvisovi již vzniknul (dokonce v režii slavného Baze Luhrmanna získal i nějaké Oscarové nominace), rozhodla se Sofia Coppola natočit film primárně zaměřený na jeho manželku Priscillu.
U tohoto kousku je podle mě veliká škoda, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Tedy přesně tak jak čekáte. Ze začátku to je docela dobré. Coppola se nezdržuje sáhodlouhým popisováním začátků jejich vztahu a rovnýma nohama nás hodí přímo do příběhu. Jenže po tom se z toho stane typické stereotypní drama o tom, jak se chudá Anče ze statku zamilovala do krále, on si ji vzal, jenže na ní přes své kralování nemá čas. Ona si chce žít americký sen po boku slavného a úspěšného muže, pročež občas přehlédne, že ten její je tak trochu manipulativní a sebestředný hajzlík. Respektive ona později začne řešit alkoholem, drogami a utápěním se v žalu (takže vlastně stejně jako on). Od začátku je vám prostě tak poměrně jasné kam to celé povede a i bez hlubších znalostí jejich života dokážete odhadovat dění v další scéně. I přesto by se našlo pár věcí, kvůli kterým jsem se rozhodl udělit průměrné tři hvězdy. Výkony v hlavních rolí jsou velmi povedené, zejména Cailee Spaeny jako Priscilla je velmi povedený casting. Také je to velmi hezky natočené, pěkně tu režisérka pracuje s barevností mizanscény (celé je to laděné do modra a tyrkysova) a pak tu mám takovou poznámku, u které si nejsem jist, zda je dobrá nebo špatná. Pokud totiž Coppola chtěla ukázat tu nudnost a všednost bezstarostného života americké smetánky, tak se jí to definitivně podařilo. K tomu mě vede fakt, že celý film je natočen maximálně tak na 10 lokacích a spousta prostředí a motivů se nám v něm jako refrén neustále opakuje. Jenže otázkou také zůstává, proč by to autorka měla a chtěla dělat. Možná to také trochu souvisí s tím, že ke konci už je to poměrně nuda sledovat, protože už jenom čekáte, kdy se ti dva konečně rozejdou.
Ve finále bych tedy řekl, je to řemeslně slušně odvedená práce, která si zaslouží vaši pozornost jen pokud vás tato životopisná dramata zajímají a baví. Protože jinak se asi moc nedá říci, že by ten film byl přínosný v jakémkoli jiném směru. Prostě dostanete přesně tu dávku bulváru, dramatu i hezké kinematografie, kterou jste očekávali a možná i chtěli.
P.S.: Nyní už jen taková poznámka na okraj, nesouvisející s recenzí: ačkoliv jsem o tom do začátku projekce neměl tušení, poštěstilo se mi tento film vidět z 35mm kopie. Za normálních okolností by to u mě přidalo tak půl až jednu hvězdu, jenže u této kopie bylo vidět, že už strojem párkrát projela a navíc to na světlých místech působilo, jakoby to jelo nižší snímkovou frekvencí, protože bylo vidět, že obraz flikruje. Doufám tedy, že to byla nějaká chvilková indispozice, protože projekce z pětatřicítky většinou vypadají nádherně a jejich návštěvu mohu jedině doporučit.
