Surfař: Nicolas Cage si to rozdá s nevrlým surfařským gangem v trikovém australském filmu

Otec ve střed­ních letech je odmít­nut agre­siv­ní­mi míst­ní­mi oby­va­te­li, když se poku­sí vzít své­ho syna na vlny jeho dět­ství ve fil­mu Surfař, kte­rý měl pre­mi­é­ru mimo sou­těž na loň­ském fes­ti­va­lu v Cannes a hrál se na Aussie & Kiwi Film Festu v Praze před svou pre­mi­é­rou v čes­kých kinech od 8. květ­na. Tento tri­po­vý, svůd­ný film se odví­jí se sno­vou logi­kou a divá­ka okouz­lí, při­čemž nás po celou dobu drží v šachu; při­nejmen­ším se nepo­do­bá téměř žád­né­mu jiné­mu fil­mu, kte­rý letos nebo kdy­ko­li jin­dy uvi­dí­te v kině.

Surfař hra­je Nicolase Cage v roli nejme­no­va­né­ho hlav­ní­ho hrdi­ny, v Austrálii naro­ze­né­ho, ale v Americe vycho­va­né­ho pod­ni­ka­te­le, kte­rý veze své­ho dospí­va­jí­cí­ho syna (Finn Little) do jeho domu z dět­ství v malém měs­tě na jiho­zá­pad­ním pobře­ží kon­ti­nen­tu (film se natá­čel na loka­cích v Perthu a jeho oko­lí). Tento dům je na pro­dej a Cageův sur­fař má za cíl jej kou­pit - pokud mu to jeho nejis­tá finanč­ní situ­a­ce, odha­le­ná v napja­tých tele­fo­ná­tech s rea­lit­ní agent­kou (Rahel Romahn), dovo­lí.

Jeho idy­lic­ká ces­ta domů se však brzy změ­ní ve slun­cem zali­tou noč­ní můru, když sur­fa­ře a jeho chlap­ce, oble­če­né­ho na vlny, odmít­ne sku­pi­na míst­ních chu­li­gá­nů, kte­ří si náro­ku­jí vlast­nic­tví plá­ží. „Tady nebyd­lí­te, tady nesur­fu­je­te,“ ště­ká na ně stat­ný Pitbull (Alexander Bertrand) dřív, než se dosta­nou k vodě, a poní­ží sur­fa­ře před oči­ma jeho syna.

Tato malá křiv­da je však jen začát­kem toho, co se brzy zvrt­ne ve slun­cem vybě­le­nou noč­ní můru. Syn si najde ces­tu domů sám, ale Cageův otec uvíz­ne na plá­ži jako hos­té na veče­ři ve fil­mu Luise Buñuela Anděl vyhu­bi­tel. Zpočátku je to psy­cho­lo­gic­ká zále­ži­tost - pros­tě ho to nemů­že pus­tit - ale okol­nos­ti se brzy spik­nou, aby ho tam udr­že­ly i poté, co se poku­sí ode­jít.

A tak sur­fař stra­ší na par­ko­viš­ti u plá­že, v úmor­ném ved­ru shá­ní jíd­lo a vodu, spí v autě a dale­ko­hle­dem špe­hu­je plá­žo­vé rvá­če. Spřátelí se s tulá­kem (Nicholas Cassim), kte­rý žije ve své dodáv­ce na par­ko­viš­ti a obvi­ňu­je chu­li­gá­ny ze smr­ti své­ho syna - nebo je to vize sur­fa­řo­va já z blíz­ké budouc­nos­ti?

Julian McMahon se před­sta­vu­je v roli Scallyho, vůd­ce míst­ních sur­fař­ských rvá­čů a jaké­ho­si guru alfa sam­ce ve sty­lu Tonyho Robbinse. „Nemůžeš sur­fo­vat, dokud nebu­deš trpět,“ hro­zi­vě vyhro­žu­je naše­mu hrdi­no­vi skr­ze neu­přím­ný úškle­bek. Vlny, po nichž sur­fař tou­ží, se stá­va­jí meta­fo­rou svo­bo­dy od nástrah repre­siv­ní spo­leč­nos­ti, z níž se mar­ně sna­ží vyma­nit.

Po vět­ši­nu fil­mu Surfař sle­du­je­me, jak Cageova posta­va pro­chá­zí stá­le surre­a­lis­tič­těj­ší­mi scé­ná­ři, jak boju­je o pře­ži­tí, snad jen ve své vlast­ní mys­li. Jádrem ústřed­ní ale­go­rie vyprá­vě­ní je kon­fron­ta­ce toho­to muže s agre­siv­ní mas­ku­li­ni­tou a sebe­de­struk­tiv­ní při­taž­li­vost sna­hy pro­bo­jo­vat se z kon­flik­tu. Zpočátku poní­že­ný Cageův hrdi­na se nako­nec, když se posta­ví tyra­nům, pro­mě­ní v jed­no­ho z nich - což s sebou nese pocit viny, ale také vlast­ní pocit uvol­ně­ní.

Surfaře reží­ro­val Lorcan Finnegan, kte­rý před­tím nato­čil podob­ně záhad­nou před­měst­skou noč­ní můru Vivarium. Stejně jako ten­to film si i Surfař pohrá­vá s divác­ký­mi oče­ká­vá­ní­mi a nechá­vá nás pře­mýš­let, co přes­ně je v rám­ci jeho vyprá­vě­ní sku­teč­né; na roz­díl od něj je zde však množ­ství fas­ci­nu­jí­cích pod­tex­tů, kte­ré z něj děla­jí neko­neč­ně uspo­ko­ji­vou podí­va­nou bez ohle­du na to, co si o pří­bě­hu mys­lí­me.

Finnegan a sce­náris­ta Thomas Martin, oba půvo­dem z Irska, poja­li Surfaře jako pohled na Austrálii zven­čí a prá­vě díky tomu­to úhlu pohle­du půso­bí surre­a­lis­tic­ký tón fil­mu zaslou­že­ně. Příběh, inspi­ro­va­ný Plavcem Johna Cheevera, nabý­vá sno­vé­ho, ale­go­ric­ké­ho tva­ru: nesle­du­je­me pří­běh o hád­ce na plá­ži, ale spí­še poma­lý psy­cho­lo­gic­ký roz­klad člo­vě­ka upro­střed tís­ni­vé­ho pro­stře­dí.

Navzdory nád­her­né lokač­ní kame­ře Radka Ladczuka (The Babadook) se nejed­ná o turis­tic­kou rekla­mu na aus­tral­ské pobře­ží, ale o slun­cem spá­le­ný očis­tec, kde zdvo­ři­lost ustu­pu­je prvot­ní­mu vzte­ku. Díky Cageově anga­žo­va­né­mu výko­nu, kte­rý je jeho nej­lep­ším od dob Prasete nebo snad dokon­ce Mandy, se nám naský­tá neza­po­me­nu­tel­ný por­trét muže, kte­rý se oci­tl v bez­vý­chod­né situ­a­ci - nejen na par­ko­viš­ti u moře, ale i ve své vlast­ní mys­li, když se bro­dí kul­tu­rou, kte­rá pro něj už nemá mís­to.

Surfař mož­ná zkla­me divá­ky, kte­ří oče­ká­va­jí vypra­věč­skou kohe­ren­ci, ale podob­ně jako Buñuelovy fil­my nebo fil­my Davida Lynche zůstá­vá i přes nedo­sta­tek jas­ných vysvět­le­ní nut­ka­vě sle­do­va­tel­ný; napě­tí se stup­ňu­je až do horeč­na­té para­no­ie, i když pochy­bu­je­me o tom, co je ve svě­tě fil­mu „sku­teč­né“. Takové fil­my se už neto­čí, ale neto­či­ly se ani dřív - Surfař je oním vzác­ným fil­mo­vým poči­nem, sku­teč­ně jedi­neč­nou podiv­nos­tí, kte­rá se vymy­ká popi­su a kte­rou pros­tě musí­te vidět.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový