Ta třetí

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Mánek jede za Mildou, plné oči a plné srd­ce nejas­ných a vzru­šu­jí­cích podo­ben­ství.“ (str. 209)

Autor: Jaroslav Havlíček
320 stran

Pár slov o auto­ro­vi: Jaroslav Havlíček byl před­sta­vi­tel psy­cho­lo­gic­ké pró­zy v obdo­bí mezi vál­ka­mi. V roce 1915 musel naru­ko­vat a pak ode­šel nejdří­ve na rus­kou, poté ital­skou fron­tu. Po návra­tu z vál­ky pra­co­val v živ­nos­ten­ské ban­ce, kde se věno­val i lite­rár­ní tvor­bě. Zemřel poměr­ně mla­dý v Praze.

Obsah: Jiří Mánek je sta­rý mlá­de­nec, kte­rý žije se svou mat­kou v malém bytě v Praze. Jiří Mánek jed­no­ho dne potká­vá na dis­ko­té­ce Adélu, do kte­ré se zami­lu­je, ale stá­le mezi sebou mají růz­né nesho­dy. Jiří se také setká­vá s Mildou, svou sestře­ni­cí, kte­rou dlou­hou dobu nevi­děl a zjiš­ťu­je, že k ní cho­vá urči­té sym­pa­tie a najed­nou se musí roz­hod­nout, kte­rou milu­je víc.

První dojmy: Na začát­ku kni­hy jsem se nejdřív nemoh­la dostat. Děj na začát­ku kni­hy není moc zají­ma­vý a nic moc se tam nedě­je. Ze začát­ku jsem byla poměr­ně zkla­ma­ná.

Popis hlav­ních postav: Jiří Mánek – Starý mlá­de­nec, kte­rý žije se svou mat­kou a žije prů­měr­ný život. Potkává se s Adélou, do kte­ré se zami­lu­je, i když se neu­stá­le háda­jí. Znovu se setká­vá se svou sestře­ni­cí Mildou a nedo­ká­že si vybrat.
Adéla – Mladá sleč­na, kte­rá si ráda uží­vá živo­ta a nemá ráda sen­ti­men­ta­li­ty a sla­bost, kte­ré u Jiřího vidí. Je také vel­mi povrch­ní a mar­ni­vá. Často dělá Jiřímu naschvá­ly.
Milda – Jiřího sestře­ni­ce, kte­rou dlou­hou dobu nevi­děl. V mla­dém věku se muse­la začít sta­rat o své sou­ro­zen­ce. Vzdá se pro ně jiné­ho živo­ta a zůstá­vá sta­rou pan­nou. Je vel­mi obě­ta­vá a hod­ná. Do Jiřího se zami­lu­je.

Cílová sku­pi­na: Myslím, že tahle kni­ha je úpl­ně pro kaž­dé­ho. I když se budu při­klá­nět spí­še k tomu, že je to román pro žen. Jde o milost­ný pří­běh a to asi moc nelá­ká muže. Ale jinak jde o čte­nář­sky vel­mi pří­stup­ný tomán.

„Udělati něko­mu radost je mno­hem zají­ma­věj­ší než míti ji sám.“ (str. 124)

Proč jsem kni­hu zača­la číst? Můj prvot­ní impulz byla naše češ­ti­nář­ka, kte­rá řek­la děj, kte­rý mě vel­mi lákal (poz­dě­ji jsem se ale dozvě­dě­la, že děj je tro­chu jiný). Také jsem zjis­ti­la, že mám vel­ké meze­ry v čes­ké lite­ra­tu­ře a tak jsem to chtě­la napra­vit.

Doporučila bych ji k matu­ri­tě? Proč? Ano, jak jsem už psa­la, ten­to román je vel­mi čte­nář­sky pří­stup­ný. Děj není slo­ži­tý a dob­ře se pama­tu­je. Chvilkama je i doce­la napí­na­vý a nutí vás to číst dál. Nejsou tam žád­né odboč­ky, meta­fo­ry a vlast­ně ani nic, nad čím bys­te muse­li pře­mýš­let.

Je snad­né o kni­ze mlu­vit? Určitě, celý pří­běh je vel­mi jed­no­du­chý na inter­pre­ta­ci. Je to jed­no­du­chý román pro ženy a mys­lím, že na pře­vy­prá­vě­ní nee­xis­tu­je nic jed­no­duš­ší­ho.

Je lehce zapa­ma­to­va­tel­ná a čti­vá? Vzhledem k tomu, že není moc toho, co si pama­to­vat, nemys­lím, že by v tom měl být pro­blém.
S tou čti­vos­tí to už není tak slav­né. Ze začát­ku jsem měla pocit, že se to straš­ně vle­če. Po prv­ních asi pade­sát strán­kách se to sice zlep­ši­lo, ale roz­hod­ně to neby­lo tak, že bych to pře­čet­lo jed­ním dechem.

Co kni­ha čte­ná­řo­vi může dát? Především jsem si u kni­hy báječ­ně odpo­či­nu­la. Pro mě to byla oprav­du kni­ha, u kte­ré jsem úpl­ně vyp­la a jenom se necha­la uná­šet pří­bě­hem. Takové kni­hy jsou také potře­ba a při­šlo mi to sku­teč­ně vhod.

Co pře­kva­pi­lo? Vzhledem k tomu, že jsem si mys­le­la, že vím pří­běh i rozuz­le­ní a pro to jsem byla pře­kva­pe­ná, že to bylo tro­chu jinak. Také mě to pře­kva­pi­lo v tom smys­lu, jak to byla popsá­no. Celé rozuz­le­ní byl dob­rým psy­cho­lo­gic­kým roz­bo­rem jed­né posta­vy. Za to auto­ro­vy sku­teč­ně tles­kám.

Co zkla­ma­lo? Nebylo tam nej­spíš žád­né obrov­ské zkla­má­ní, občas tam byly del­ší popi­sy, kte­ré mi moc nesed­ly, ale zkla­má­ním bych to nena­zva­la.

„Konec opi­los­ti – naři­zo­va­la zbor­ce­ná duše nejis­té­mu, odmě­ně­né­mu tělu.“ (str. 262)

Popiš kni­hu 2 slo­vy: neroz­hod­nost, sobec­tví

Můj názor: Kniha se mi v cel­ku poměr­ně líbi­la. Místy jsem byla ohrom­ně nad­še­ná z poe­tic­ké­ho jazy­ka, kte­rý na někte­rých mís­tech byl. Také byly v kni­ze úžas­né myš­len­ky, s kte­rý­mi jsem se doká­za­la zto­tož­nit.
Ideální je kni­ha pokud hle­dá­te kni­ha na odpo­či­nek. Nevidím v tom román urče­ný k pře­mýš­le­ní, ale pros­tě jenom tak na oddech. Místy jsem s smá­la, pak jsem krou­ti­la hla­vou a chvil­ka­ma jsem byla i smut­ná.
Líbilo se mi to a dopo­ru­ču­ji.

Procentuální hod­no­ce­ní: 78%

„V jejím pohle­du bylo něco, co odzbro­jo­va­lo, něco slad­ké­ho, až se mu na oka­mžik zata­jil dech. Ne, růže tu nevo­ně­ly, ale její krá­sa. Ta voně­la, to se neda­lo upřít.“ (str. 248)