Hodnocení článku
(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Snímek TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ? mapuje politický, umělecký, ale i soukromý život posledního prezidenta Československa a prvního prezidenta Česka, který jakožto osobnost světového významu navštívil mimo jiné například Brusel, New York nebo Paříž, a který se setkával i s tibetským dalajlamou.
Film Petra Jančárka, který je rovněž spoluautorem dokumentární trilogie Václav Havel, Praha – Hrad, přichází do kin 12 let po úmrtí prezidenta Václava Havla. Tak dlouhá pauza byla údajně nutná, aby tvůrce svůj nahromaděný materiál uviděl z jiné perspektivy. Není se čemu divit, 85 minutový dokument byl sestříhán z 250 hodin materiálu! Vzhledem k množství hodin musel být výběr snímků skutečně náročný. Střihač Josef Krajbich posuzoval výběr pod vlivem vlastních emocí, ale zbytek materiálu nepřijde vniveč - využije se i to, co se nevešlo do dokumentu, a dobře to poslouží pro knihovnu Václava Havla. Dalšími faktory působícími časovou prodlevu bylo zřejmě i shánění finančních prostředků na dokončení filmu a pandemie, která odsunula premiéru o další roky.
Zajímavý časosběrný dokument plný autentických záběrů režiséra, scénáristy i kameramana v jedné osobě Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? představuje podobně jako snímek Občan Havel od Pavla Kouteckého našeho prezidenta Václava Havla v polohách, které mohou být někomu známé a jiným méně - tedy jako prezidenta, manžela, kamaráda, umělce, spisovatele, režiséra nebo také moudrého mudrce či prostého člověka bez pózy i přetvářky. Dokumentarista sám o sobě tvrdí, že je stejně plachý jako sám Havel. Dokument zcela jistě mnohého diváka zasáhne svou upřímností, bezprostředností a laskavostí, kdy si Václav Havel ani před kamerou na nic nehraje a je zkrátka autenticky spontánní a pravdivý, asi podle svého vlastního hesla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Havel měl opravdu to srdce a uměl bravurně lidi navzájem spojovat. Bylo pro mne velice poutavé shlédnout dokument, který divákovi předkládá nikdy nepublikovaný materiál, který byl natočen v průběhu jeho života a rovněž během jeho posledních tří let. Jeho žena Dagmar Havlová jako dědička práv odsouhlasila celý dokument, snad až na pár drobností. Během dokumentu padne mnoho vážných i nevážných slov, mnohokráte nastane prostor pro humor, kdy snímek vyznívá mile vtipně, někdy je snímek více emoční a divákovi ukápne slza, ale sám Havel ve snímku říká:
„Čím vážnější slova člověk říká, tím méně vážně by se měl brát.“
Těší mne, že tímto heslem se i Havel sám řídil, nikdy nebral sám sebe příliš vážně, dokázal unést svou vysokou státnickou roli prezidenta a s ní spojenou moc, dokázal ustát své vlastní odcházení a smířit se sám se sebou i s životem. Snímek sám je velmi otevřený a dojemný. Nálada při sledování snímku je veskrze pozitivní a optimistická, v některých chvílích je občas melancholická avšak stále plná naděje. Havel sám ve snímku podléhá sebereflexi a prohlašuje, že neví, kam se po smrti dostane – zda do pekla, do nebe či do očistce – a proto chce mít svůj stůl čistý a uklizený. Líbí se mi, že dokumentární snímek je rozmanitý a vyváženě se odehrává nejen na Pražském hradě, ale také doma u Havlů v soukromí, na Hrádečku u Trutnova nebo také na služebních diplomatických cestách. Na úplném začátku sledujeme, jak je Havlovi snímán odlitek ruky a v zápětí je střih a již přihlížíme historickým událostem ze sametové revoluce. Následuje naplněné období Havla jako prezidenta i jeho delší období jako exprezidenta, kdy je mírně rozčarován a zklamán, protože se osobně těšil na svůj volný čas, kdy bude žít jako obyčejný občan a věnovat se návštěvě divadel a četbě knih, ale přitom je mírně unaven svými nikdy nekončícími povinnostmi.
„Exprezidentství je horší než prezidentství. Je totiž nadosmrti,“ jak sám říká.
Havel ve snímku líčí své pocity i myšlenky a to zcela bezprostředně a tím si získal i můj obdiv. Na nic si nehraje a za nic se neschovává. Je zkrátka pravdivý až do morku kostí. Pozorně jej sledujeme, jak se stále angažuje a chodí například sázet stromy nebo dává rozhovory. Přitom sám o sobě říká, čím je starší, tím je více plachý a uzavřený, přitom by sám očekával pravý opak. Zmiňuje, že stále je v kontaktu s lidmi, ale přitom se cítí být osamělý. To jsou rozpory a paradoxy života, do kterého nám dokument umožňuje na chvíli nahlédnout.
V závěru film obsahuje také nelehké téma odcházení. Sledujeme, jak při diplomatické návštěvě New Yorku dostal Havel mrtvici a byl hospitalizován v nemocnici. Máme možnost nahlédnout, jak postupně vznikal jeho film Odcházení, který stojí na jeho vlastní divadelní hře. Splnil si tak svůj dávný sen z mládí a natočil svůj první film a dal tím skeptikům najevo, že ještě stále není senilní. Je skvělé pozorovat Havla jako šťastného a plného síly ve filmařském nasazení. Věta „Tady Havel, slyšíte mě?“ zazněla právě při natáčení Havlova režijního debutu. Dokument zachycuje i poslední závěr života. Havel končí už jako důstojný slabý starý pán, ale mentálně stále zdravý, svěží a plný naděje. Po svém druhém setkání s dalajlámou týden před svou smrtí se sbalí na Hrádeček, odkud se ale již nikdy nevrátí. Dne 18. 12. 2011 ve věku 75 let zemřel v neděli prezident Václav Havel na své chalupě na Hrádečku na Trutnovsku.
Snímek je barvitým portrétem prezidenta, manžela, kamaráda, umělce, mudrce i občana Havla. Zachycuje jej jako citlivého, moudrého a upřímného člověka, který si váží více obyčejného lidství než moci. Snímek se mi líbil a uděluji krásných 70%.
TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ?
Žánr: Dokumentární
Země: Česko,
Rok: 2023,
Stopáž: 85 min
Režie: Petr Jančárek
Scénář: Petr Jančárek
Kamera: Petr Jančárek
Hudba: Michal Rataj
Hrají: Václav Havel
Produkce: Jiří Konečný
Střih: Josef Krajbich
Zvuk: Robert Slezák
(4,91 z 5)