Kniha Temná energie od německé autorky Juli Zeh je výborným dílem. To je prostě fakt, o kterém nehodlám diskutovat.
To jen tak na úvod, abychom si ujasnili pravidla hry a hráli fair-play.
Žánrově bychom tento román mohli zařadit do kategorie detektivních příběhů. Temná energie je však detektivkou pouze zdánlivě. V zásadě se jedná o knihu, jejíž hlavní devizou je zkoumání dvou postojů k životů, kauzálního (který zastává vědec Oskar) a multi-světové interpretace (kterou zastává vědec Sebastian). Jen tak mimochodem se stane zločin (vražda a také únos) a do příběhu se vloží komisař Schilf a jeho bývalá studentka Rita Skura (krásné jméno, ne?). Právě komisař Schilf mi přijde jako hlavní plus románu a nejlepší postava z knihy vůbec. Má poměrně zvláštní metody, jedná se o jakousi kombinaci inspektora Colomba a agenta FBI Coopera (toho z Twin Peaks). Své případy řeší s dopomocí intuice, a to tak, že se pokouší číst „zdrojový kód světa“. Zajímavé.
Čtenář od začátku ví, kdo je vrah a v průběhu knihy mu i celkem brzo dojde, kdo stojí „v pozadí“ všeho. O odhalování zločínců tato kniha skutečně není. Spíše se zaměřuje na popis situací (mimochodem, velmi originálně), který připomíná náhled z ptačí perspektivy na celý děj. Koneckonců ptáci jsou pro knihu nesmírně důležití, samotný policista Schilf nosí vejce jednoho z nich v hlavě. Zdá se vám to popné? Ale kdeže, zas tak šílené to není... Ptačí perspektivě hodně pomáhá i to, že v ději se nevyskytuje přímo žádná hlavní postava, těch „hlavnějších“ tu je několik a každá ma vyčleněnou svoji část příběhu.
Ani ten nejgeniálnější vědec nemá ponětí, proč jablko padá shora dolů, a tuhle nevědomost nazývá gravitace. Také náhoda je taková nálepka. Možná taky déjá-vu a intuice. Neuchopitelné je zachyceno pojmenováním. Myslíte si, že devadesát devět procent všech pojmů je jen taková nálepka? Máte pravdu. Kdybych měl spojit všechny vědy v jednu jedinou, vzniklo by něco, co už dlouho existuje: jazyk.
