The Circle – Recenze – 40%

Film The Circle (vznik­lý v kopro­duk­ci USA a Spojených arab­ských emi­rá­tů, nato­če­ný pod­le stej­no­jmen­né kniž­ní před­lo­hy, s Emmou Watson v hlav­ní roli) je dysto­pic­ké dra­ma ode­hrá­va­jí­cí se v neda­le­ké budouc­nos­ti (nebo mož­ná v alter­na­tiv­ní sou­čas­nos­ti) a točí­cí se kolem pozo­ru­hod­né inter­ne­to­vé fir­my.

The Circle je fir­ma vyví­je­jí­cí nové tech­no­lo­gie, mezi něž se řadí sle­do­va­cí čipy, mini­a­tur­ní kame­ry i roz­ší­ře­ná soci­ál­ní síť, jejímž pri­már­ním zájmem je napros­tá transpa­rent­nost jejích uži­va­te­lů. Globálním cílem fir­my je transpa­rent­nost všech oby­va­tel v USA a ve svě­tě, včet­ně vyso­ce posta­ve­ných orgá­nů, aby moh­la být nasto­le­na napros­tá demo­kra­cie, násle­do­va­ná vizí svě­ta bez válek, nemo­cí, lží a bez tajem­ství (pro­to­že mít před někým tajem­ství je to samé jako lhát, což je to samé jako spáchat zlo­čin). Toto se divák ve fil­mu poma­lič­ku dozví­dá v úvod­ních čty­ři­ce­ti minu­tách, čeka­je na záplet­ku.

Mae (Emma Watson) je ambi­ci­óz­ní a sna­ži­vá, tak­že když dosta­ne pří­le­ži­tost pra­co­vat pro spo­leč­nost The Circle, je to jako spl­ně­ný sen (před­stav­te si, že bys­te měli mož­nost pra­co­vat tře­ba pro Google nebo tak něco). Práce je dob­ře pla­ce­ná, v pří­jem­ném, kre­a­tiv­ním a klid­ném pro­stře­dí, včet­ně mno­ha zaměst­na­nec­kých zájmo­vých sku­pin, víken­do­vých oslav, plně hra­ze­né zdra­vot­ní péče a dal­ších bene­fi­tů. Všichni kole­go­vé jsou usmě­va­ví, přá­tel­ští, poli­tic­ky korekt­ní a ote­vře­ní a zakla­da­tel spo­leč­nos­ti Bailey (Tom Hanks) je vše­mi milo­va­ný pokro­ko­vý vizi­o­nář a poho­dář.

Mae pra­cu­je sice jen na zákaz­nic­ké pod­po­ře, ale po čase (asi v polo­vi­ně fil­mu) se náho­dou dosta­ne do hle­dáč­ku Baileymu, kte­rý v ní obje­ví nová­tor­ský poten­ci­ál a udě­lá z ní prv­ní­ho plně transpa­rent­ní­ho člo­vě­ka na svě­tě – což obná­ší neu­stá­lé noše­ní osob­ní kame­ry, kte­rá neu­stá­le nahrá­vá veřej­ně dostup­ný záznam vše­ho, co Mae ve svém živo­tě pro­ži­je, řek­ne nebo udě­lá. Stane se díky tomu zná­mou osob­nos­tí, leč její roz­hod­nu­tí zapo­jit se do tako­vé­ho expe­ri­men­tu začne mít nega­tiv­ní důsled­ky na její rodi­če, přá­te­le a nako­nec i na ni samot­nou.

Film The Circle nato­čil a spo­luna­psal reži­sér James Ponsoldt (Kouzlo pří­tom­né­ho oka­mži­ku), s nímž na scé­ná­ři spo­lu­pra­co­val autor romá­no­vé před­lo­hy Dave Eggers, ten samý spi­so­va­tel, kte­rý napsal i kniž­ní před­lo­hu nedáv­né­ho sním­ku Hologram pro krá­le (kde také hrál Tom Hanks). The Circle je však zjev­ně mno­hem kom­plex­něj­ší a slo­ži­těj­ší mate­ri­ál, kte­rý v pod­sta­tě půso­bí tak, jak by asi půso­bil román 1984, kdy­by v něm George Orwell před­po­ví­dal exis­ten­ci inter­ne­tu, soci­ál­ních sítí a live stre­a­mů. Je v něm před­sta­ve­na vize dysto­pic­ké­ho svě­ta, jenž sati­ric­ky reflek­tu­je sou­čas­ný tech­no­lo­gic­ký boom a moder­ní inter­ne­to­vé tren­dy, jako jsou Facebook, YouTube, Instagram, Twitch, video Vlogy a podob­ně (posta­va Baileyho je zas zjev­ně inspi­ro­va­ná Stevem Jobsem). Zároveň je v něm popi­so­vá­no, jak by moh­lo lid­stvo dopad­nout, kdy­by se tyto tren­dy posu­nu­ly ješ­tě o pár kro­ků dál.

Mnoho tech­no­lo­gic­kých vychy­tá­vek sice zní pro­spěš­ně a uži­teč­ně (stov­ky skry­tých kamer na kaž­dém rohu kvů­li bez­peč­nos­ti, vyu­ží­vá­ní uži­va­tel­ské komu­ni­ty k hle­dá­ní zlo­čin­ců na útě­ku…), leč poin­ta tkví v tom, že se s nimi krů­ček po krůč­ku ome­zu­je osob­ní svo­bo­da až do té míry, kdy svo­bo­da i sou­kro­mí jed­not­liv­ce zce­la zani­ka­jí a jsou nahra­ze­ny onou úpl­nou transpa­rent­nos­tí, kdy všech­no je veřej­ně pří­stup­né pro všech­ny. Tuto myš­len­ku se film sna­ží sdě­lit divá­ko­vi a uká­zat, že je to špat­ně, a že bychom něco tako­vé­ho nemě­li dopus­tit. Nicméně to dělá hroz­ně povrch­ně, mani­pu­la­tiv­ně a hlou­pě, pro­střed­nic­tvím nevě­ro­hod­ných scén a podiv­ně moti­vo­va­né hlav­ní hrdin­ky, s níž lze jen těž­ko sym­pa­ti­zo­vat.

Mae totiž není žád­ná sil­ná indi­vi­du­ál­ní osob­nost, kte­rá by se roz­hod­la pro­ti fir­mě a jejím zvrá­ce­ným prak­ti­kám vze­přít, ale nao­pak se nej­pr­ve sta­ne jed­nou z davu (jed­nou ze zma­ni­pu­lo­va­ných ovcí) a nako­nec se posta­ví do čela toho stá­da a sama začne při­chá­zet na nové ino­va­tiv­ní způ­so­by, jak lid­skou svo­bo­du a prá­vo na sou­kro­mí ješ­tě více ome­zit. Jak pak má divák s tako­vou posta­vou vůbec sym­pa­ti­zo­vat? Na kon­ci sice dojde k něja­ké revol­tě, ale to je oprav­du dost poz­dě (vylo­že­ně tři minu­ty před závě­reč­ný­mi titul­ky) a závěr fil­mu je mimo to straš­li­vě uspě­cha­ný a v kaž­dém pří­pa­dě neu­spo­ko­ji­vý.

Příliš tomu ani nepo­má­há herec­ký pro­jev Emmy Watson, kte­rá půso­bí nevý­raz­ně a jako­by nemě­la pořád­ně co hrát, což je dáno pře­de­vším tím, jak je její posta­va napsa­ná – jako důvě­ři­vá a nar­cist­ní naiv­ka, jejíž ambi­ce a sna­ha o sebe­re­a­li­za­ci jí z hla­vy doko­na­le vypu­di­ly jaké­ko­li názna­ky kri­tic­ké­ho myš­le­ní. Když se např. dozví, že ve fir­mě se vyrá­bě­jí i spe­ci­ál­ní čipy na hlí­dá­ní dětí, kte­ré se těm dětem implan­tu­jí do kos­tí, tak se sice zpr­vu roze­smě­je nad tak absurd­ním nápa­dem, ale pak to oka­mži­tě při­jme a jde dál.

Podobně nemast­ný a nesla­ný je i Ellar Coltrane (Chlapectví) v roli Maeina kama­rá­da, kte­rý se mar­ně sna­ží jejich přá­tel­ství posu­nout na intim­něj­ší úro­veň. Za nej­lep­ší lze nako­nec ješ­tě pova­žo­vat Toma Hankse, kte­rý nepřed­vá­dí víc než oče­ká­va­tel­ný stan­dard, a nedáv­no zesnu­lé­ho Billa Paxtona, jenž ztvár­nil jako svou posled­ní fil­mo­vou roli otce hlav­ní hrdin­ky, trpí­cí­ho roz­trou­še­nou skleró­zou. Ani to ale není žád­ná slá­va, což vede k pochyb­nos­tem o tom, jak vede reži­sér James Ponsoldt své her­ce.

Neuspokojivý je ostat­ně i děj. První hodi­nu se v pod­sta­tě jen sezna­mu­je­te s hlav­ní hrdin­kou, jejím záze­mím a pře­de­vším s jejím pra­cov­ním pro­stře­dím, aniž by však došlo k čemu­ko­li, co by šlo pova­žo­vat za pří­běh (s výjim­kou neu­r­či­té­ho nazna­če­ní, že šéfo­vé fir­my nema­jí úpl­ně čest­né zámě­ry). K něja­kým zvra­tům a zásad­něj­ším udá­los­tem začne pořád­ně dochá­zet až v posled­ní pěti­ně fil­mu. Zdá se, že hlav­ní záplet­ka do té doby oprav­du spo­čí­vá v tom, že si hlav­ní hrdin­ka při­p­ne na klo­pu video­ka­me­ru…. A opět za to může to, že Mae sko­ro po celou dobu nepod­ni­ká nic pod­vrat­né­ho, jen se zasle­pe­ně veze po prou­du. Film to bohu­žel degra­du­je ze společensko-technologické sati­ry do pováž­li­vě měl­ké a fád­ní exkur­ze po high-tech kan­ce­lá­řích titul­ní fir­my a při­leh­lých pozem­cích.

Do nebe vola­jí­cí hloupost řady scén pak spo­čí­vá např. v tom, že máme věřit, že když se hlav­ní hrdin­ka pře­vrá­tí s kaja­kem upro­střed noci na hus­tě zamlže­ném jeze­ře (nebo kde), tak ji do pěti sekund najde heli­kop­té­ra a zachrá­ní ji před uto­nu­tím. Jen pro­to, že dva­cet vte­řin před­tím pro­je­la kolem náhod­né kame­ry, na jejíž záznam se zrov­na sho­dou okol­nos­tí díval náhod­ný pozo­ro­va­tel tuleňů (v té mlze). Nebo že by něko­ho tako­vý inci­dent sku­teč­ně mohl inspi­ro­vat k dob­ro­vol­né­mu nepře­tr­ži­té­mu noše­ní kame­ry, aby s ní mohl živě vysí­lat svůj kaž­do­den­ní všed­ní život celé­mu svě­tu (kro­mě pře­stá­vek na toa­le­tu). Nebo že by něko­ho sle­do­vá­ní tako­vé­ho vysí­lá­ní moh­lo zají­mat.