Film The Life of Chuck pojednává o třech kapitolách ze života obyčejného muže jménem Charles Krantz (Cody Flanagan/Benjamin Palak/Jacob Tremblay/Tom Hiddleston), které jsou vyprávěné reverzní chronologií...
Film The Life of Chuck vyhrál minulé září diváckou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu, kdy v posledních letech platilo, že mají vítězové této ceny vysokou šanci vyhrát/získat alespoň nominaci na Oscara v hlavní kategorii - Nejlepší film. Za normálních okolností by to znamenalo, že Neon, který zakoupil distribuční práva v Americe, film velmi rychle uvede ještě ten samý podzim, sveze se na vlně hypeu z Toronta a bude následně doufat v úspěch v rámci oscarových nominací. Ze strany Neonu ovšem místo toho přišlo rozhodnutí, že se film uvedení dočká v kinech až v červnu 2025. Z kin se mu nakonec podařilo utržit pouze 12 milionů dolarů a i proto byla původně plánovaná česká premiéra stažena. A je to samozřejmě škoda, protože režisér a scenárista Mike Flanagan si již zvládl vybudovat pozici ideálního člověka k adaptování předloh Stephena Kinga. Natočil ostatně adaptaci knih Geraldova hra a Doktor Spánek, nyní natáčí seriálovou adaptaci knihy Carrie, stejně tak již pár let plánuje ambiciózní adaptaci knižní série Temná věž. Ať už budoucnost Flanagana, který bývá označován za jednoho z nejtalentovanějších hororových tvůrců současnosti, skrývá cokoliv, je jasné, že The Life of Chuck je filmem, který stojí za pozornost. A v kontextu adaptací knih Stephena Kinga patří mezi ty nejzdařilejší.
The Life of Chuck je povídkou, která byla vydaná v rámci Kingovy kolekce povídek s názvem If It Bleeds z roku 2020, součástí této sbírky byla třeba i povídka Telefon pana Harrigana, která se 3 lety dočkala filmové adaptace od Netflixu. Povídka The Life of Chuck je poté specifická tím, že je vyprávěna v rámci reverzní chronologie. 3. akt vypráví o poslední fázi života titulního hrdiny, 2. akt se vrací o 9 měsíců zpět, 1. akt poté titulního Chucka představuje v dětském věku. I když je mnohými jméno Stephena Kinga nerozlučně spjato s horory, The Life of Chuck je jedním z těch děl Stephena Kinga, které není hororem, Flanagan má tak jako tvůrce šanci také předvést, že není ševcem, který se má nutně držet svého kopyta (v tomto případě hororu).
Je to příběh o formativních momentech v životě titulní postavy, která se hned na začátku střetává s billboardy, které mu děkují za 39 let jeho života. Je to vlastně poměrně jednoduchý příběh, který pojednává o životě jednoho průměrného muže, který umírá kvůli mozkovému nádoru. A s jeho nevyhnutelným odchodem je přitom zřejmě spojen i nevyhnutelný konec světa. The Life of Chuck je příběhem o podstatě světa, metaforou o životě a smrti, příběhem o tom, že by si měl člověk vážit svojí existence, protože je časově omezena. Součástí příběhu jsou nadpřirozené prvky a depresivní motivy, je to ovšem především film o životě. A o tom, jak je důležité si života vážit.
Tři různé fáze Chuckova života jsou společně propojena, kdy je tak postupně reverzními 3 akty vykreslena slabost Chucka pro tanec, zároveň jsou vysvětlované záhady, které reverzní způsob vyprávění předhazuje. Flanagan se v průběhu alespoň částečně vracet k hororovějším prvkům, přesto je The Life of Chuck spíše sentimentálním příběhem s výraznými prvky melodramatu. Flanagan se drží vyprávěcí struktury předlohy a ta má své kouzlo. Příběh o životě, smrti a lásce má spousty vrstev, včetně absurdního humoru. A i přes nevyhnutelné směřování k apokalypse a spousty emocionálních pasáží je to vlastně film, který trpí strašnou dávkou optimismu, především ve zmíněném 2. aktu, který by byl vlastně 2. aktem i v případě, že by byl film vyprávěn chronologickou cestou.
Už v momentě, kdy bylo oznámeno, že Flanagan chystá adaptaci právě této povídky, se dalo snadno pochybovat nad tím, zda je vůbec možné takovou povídku adaptovat do uspokojivé formy, především při dumání nad tím, zda sázka na reverzní chronologii není krapet antiklimatická. A svým způsobem vlastně ve finále je. Kdyby například celý film skončil přesně tam, kde končí 1. akt, šlo by o dostatečně silnou tečku za celým filmem. Bylo by ovšem hloupé tvrdit, že vyprávění reverzním způsobem nemá svoje kouzlo, především i díky funkčnímu finále 1. aktu, kterým v podstatě celý Život Chucka začíná. Byť je možná 1. akt ten nejméně zajímavý a za pozornost bude stát především díky působivému výkonu Marka Hamilla v roli Chuckova milujícího dědečka Albieho. Představitel Lukea Skywalkera nebo ikonický dabér Jokera nedávno prohlásil, že je třeba vděčit Flanaganovi za to, že se navzdory dřívějším plánům nevydal díky roli v seriálu Pád domu Usherů do seriálového důchodu, je poté radost vidět, že se ikonický herec konečně kariérně našel a působí dojmem, že si herectví užívá víc, než kdy dřív.
Každý ze tří aktů je svým způsobem jiný - 3. akt je dystopický, 2. akt srší optimismem, 1. akt je poté rozjímáním nad dospíváním. Svým způsobem to vypovídá o tom, jak může každá fáze života působit krapet odlišná, Flanaganovi se poté musí nechat, že se mu daří, aby každý ze tří aktů dýchal po svém. Flanagan dokazuje, že umí velmi dobře přistupovat k lidským příběhům, podobně jako se mu dařilo dodávat emoce i jeho povedenému Doktoru Spánkovi, dá se i proto snadno věřit, že je Flanagan tím pravým pro adaptování Carrie i Temné věže. Jen jen bohužel škoda, že už v Torontu nejspíše muselo být jasné, že film nemá šanci na větší komerční úspěch, protože jde pořád o film, který vyžaduje nějakou dávku zamyšlení a nutnou dávku empatie, aby diváci mohli s takovou látkou soucítit. A na to holt mnozí nenároční diváci neslyší, ve výsledku se tak jenom zmůžou na nářky o tom, jak je film The Life of Chuck nudný. Divácká cena z festivalu v Torontu nicméně dokazuje, že se najde dostatek diváků, kteří se na film jako The Life of Chuck dokáže naladit.
The Life of Chuck je navíc plný bravurních hereckých výkonů. Platí to nejen o Tomu Hiddlestonovi, jehož výkon by si hned zasloužil nějakou prestižní sošku, ale také o spoustě dalších herců, kteří se ve filmu objevují ve větších či menších rolích. Chiwetel Ejiofor a Karen Gillan, kteří sehrávají důležitou úlohu v počátečním 3. aktu, Mia Sara v roli Chuckovy babičky Sarah, v menších rolích poté také Matthew Lillard či David Dastmalchian, kteří dokazují, že není malých rolích, ale pouze malých herců, mezi které ani jeden z nich určitě nepatří. The Life of Chuck je po všech stránkách velmi uspokojivým zážitkem, to vše i přes fakt, že se pod složitější vyprávěcí strukturou a symbolikou vlastně skrývá poměrně jednoduchý příběh, ke kterému je snadné najít si cestu. A možná se s filmem zamyslet nad životem jako takovým. Škoda, že se filmu z různých důvodů nepodařilo na úspěch v Torontu navázat, protože jde přesně o ten typ filmu, který by si zasloužil víc. Cestu k těm, pro které je film určený, si přesto jistě nějak najde.
The Life of Chuck je adaptací stejnojmenné povídky Stephena Kinga, která v rukou Mikea Flanagana ožívá jako hluboce lidský, melancholický, ale i optimistický film. Flanagan projevuje tvůrčí vyzrálost a cit pro emoce, čímž potvrzuje, že je více než jen hororový tvůrce. Tři reverzně vyprávěné akty se liší žánrově i emocionálně, přesto společně vytvářejí silný celek o hodnotě života, paměti a smíření. Ačkoliv film po výhře divácké ceny na festivalu v Torontu nedosáhl úspěchu, který by si zasloužil, zůstává silným důkazem o tom, že i víceméně zapadlé filmy mají sílu a potenciál u diváků rezonovat. Je jisté, že pro mnohé bude The Life of Chuck velmi působivým zážitkem...
