Tisková konference – seriál Neviditelní - 2. sada fotek

Nemusí pršet,
nebo snad dob­rý den, pane Bajgare. Odhodlávám se již něko­lik měsí­ců k Vašemu oslo­ve­ní. S kole­gy v prá­ci jsme zva­žo­va­li jakou for­mou Vás oslo­vit na zákla­dě ukon­če­né dis­ku­se k seri­á­lu „Neviditelní“, kde jste spí­še zásad­ně kon­sta­to­val, že o pokra­čo­vá­ní neu­va­žu­je­te.
Zvažovali jsme napsá­ní „výhruž­né­ho“ dopi­su se vše­mi nále­ži­tost­mi a násled­ky, kte­ré by kon­či­ly Vaším usu­še­ním, jen abychom Vás donu­ti­li změ­nit názor. Neviditelní se, nejen mě, jeví jako oprav­do­vý spa­si­tel v tele­viz­ní seri­á­lo­vé tvor­bě. Je to návrat k tra­di­ci čes­ké­ho humo­ru, jem­nos­ti, sluš­nos­ti, důvti­pu a pří­stu­pu k divá­ko­vi v kon­tras­tu s dneš­ní dobou. To, že jsem use­dl a začal shlu­ko­vat pís­men­ka do těch­to vět má pří­či­nu v pro­pa­du České tele­vi­ze do žum­py bul­vá­ru, vul­ga­ri­ty, hul­vát­ství a oprav­do­vé­ho „aten­tá­tu“ na kul­tu­ru. Jako divák kon­ce­si­o­nář se nedo­ká­žu smí­řit s nabí­ze­ný­mi pořa­dy čes­ké veřej­no­práv­ní tele­vi­ze. Například, jsem začal sle­do­vat Dabing Street s oče­ká­vá­ním. Po pře­tr­pě­ném prv­ním díle jsem se domní­val, že jde o ote­vře­nou rece­si a vybur­co­vá­ní divá­ka. Očekával jsem změ­nu dějo­vé lin­ky ve smys­lu uvě­do­mě­ní, že to co děla­jí, děla­jí pro­to, že si to divá­ci žáda­jí. Poukázat, že dneš­ní pub­li­kum se ve vul­ga­ris­mech a zvrá­ce­nos­tech vyží­vá, přes­to­že exis­tu­je i humor jem­ný, něž­ný, sluš­ný a bez prv­ků nási­lí. Abych mohl dílo posou­dit (odsou­dit), musím se s ním sezná­mit. Bohužel! Po zhléd­nu­tí před­po­sled­ní­ho dílu DS jsem došel k závě­ru, že se na Vás musím obrá­tit a požá­dat Vás o pře­hod­no­ce­ní názo­ru na pokra­čo­vá­ní Neviditelných. Popisovat kla­dy seri­á­lu, co v divá­cích zane­chal, by byl jen výpis super­la­ti­vů, kte­ré v této době mají hod­no­tu ciga­re­to­vé­ho nedo­pal­ku, neboť pozby­ly své hod­no­ty i význa­mu.

Dnes mi sepsá­ní rece­sist­ní­ho „výhruž­né­ho“ dopi­su nějak splý­vá. Řekl bych, že je mož­no jej brát za ber­nou min­ci. Buďto napí­še­te pokra­čo­vá­ní, nebo … To co se před­klá­dá dneš­ní­mu divá­ko­vi je děs a hrůza. Pozitivem je, že tak nespo­ko­je­ný divák jako já, je vrhán zpět do náru­če lite­ra­tu­ry. Co mám ale dělat, když jsem „líný“ číst.

Je s podi­vem, jaká díla u nás vzni­ka­la v dobách tota­li­ty, vyjma ryze ide­o­lo­gic­kých. Dodnes z nich všech­ny naše tele­vi­ze těží a až bez­o­hled­ně je nabí­ze­jí pořád doko­la. Porevoluční pro­duk­ce vět­ši­nou pře­ží­vá pou­ze svou pre­mi­é­ru. Staří mazá­ci ode­šli a mla­dí jsou tak roze­rva­ní a bez úcty k tra­di­ci, že jejich díla ráda upa­da­jí v zapo­mně­ní. Potom se obje­ví­te Vy, káp­ne­te na to, až se dno otře­se, řek­ne­te Á a do Bé se nehr­ne­te. Dnešní tvor­ba je z řetě­zu utr­že­ná a pro­to Vás co nej­snažně­ji pro­sím, dej­te nám měko­tům nadě­ji na pokra­čo­vá­ní tak geni­ál­ně roze­psa­né­ho pří­bě­hu o vod­ních lidech, kte­rý má tolik dějo­vě ote­vře­ných linek, že by bylo hří­chem, nelid­ské a nezod­po­věd­né v zapo­ča­tém díle nepo­kra­čo­vat.
Děkuji za Váš čas, kte­rý jste věno­val, nejen mému nářku na špat­ném? „hro­bě“.
V úctě,
Václav Havelka, Most