Účastníci zájezdu

(zatím nehodnoceno)

Loading...

roz­ho­vor s Evou Holubovou

Své nej­ú­spěš­něj­ší fil­my jste nato­či­la s Hřebejkem nebo Vorlem, tedy lid­mi, s nimiž vás pojí dlou­ho­do­bé vzta­hy a s nimiž na sebe sly­ší­te. Jaká je opro­ti tomu prá­ce s debu­tan­tem?

Před natá­če­ní jsem se na něj infor­mo­va­la u jeho spo­lu­žá­ka Patrika Hartla, se kte­rým spo­lu­pra­cu­ji ve Studiu dva. Patrik mně vrá­til důvě­ru ve funk­ci reži­sé­ra na diva­dle, když jsem s ním pra­co­va­la na hře Madame Melville. Přivedla mě k němu Ivana Chýlková, kte­rá má na reži­sé­ry čuch. Já byla při zkou­še­ní plná nedů­vě­ry, kte­rá už v začát­ku rych­le odpadla. Patrik má tako­vou mou důvě­ru, že s ním jdu do dal­ší­ho zkou­še­ní, dokon­ce hry, kte­rou napsal pro mě a pro Ivanu - Bára a Klára. To říkám pro­to, že když mi Patrik řekl, že Vejdělek je dob­rej, ať do toho klid­ně jdu, tak jsem vědě­la, že neke­cá a že se nemu­sím bát. Mají něco spo­leč­né­ho, jis­tou sebe­vě­do­mou, odváž­nou oby­čej­nost, nescho­vá­va­jí se za žád­né oká­za­los­ti a pózy. Vyrůstá nová gene­ra­ce fil­ma­řů.

Jak se vám pra­co­va­lo s Jiřím Vejdělkem?

Výborně, je klid­ný na to, aby vytvo­řil her­cům dob­ré záze­mí pro tvo­ři­vý pří­stup v hra­ní, inte­li­gent­ní, tak­že ví, co chce, talen­to­va­ný a zřej­mě máme obdob­ný smy­sl pro humor, neboť netla­čil na pilu, tak kde ani já bych netla­či­la. Jeho humor je bliž­ší ang­lic­ké­mu, ale pro­dchnu­tý čes­kou poe­ti­kou šede­sá­tých let. Dělalo se mi s ním dob­ře.

Účastníci zájez­du se ode­hrá­va­jí na dovo­le­né. Dokážete si ve sku­teč­ném živo­tě oprav­du užít dovo­le­nou?

Já bych si doká­za­la užít i důchod, nepa­t­řím k těm, kte­ří se nedo­ká­ží zaba­vit. Ani netou­žím po své prá­ci tolik, že si nedo­ká­žu před­sta­vit svůj život bez ní. Já bych šla na doži­vot­ní dovo­le­nou hned zít­ra, kdy­bych na to měla pro­střed­ky. Odjela bych dale­ko, tady by se na mě mezi­tím zapo­mně­lo, to jde rych­le, a pak bych si čet­la na cha­lu­pě všech­ny úžas­ný kni­hy, co jsem si od roku 1989 nakou­pi­la, ces­to­va­la bych, cho­di­la na ang­lič­ti­nu, na uni­ver­zi­tu tře­tí gene­ra­ce – antro­po­lo­gie, soci­o­lo­gie, his­to­rie, psy­cho­lo­gie, poslou­cha­la hud­bu, čet­la bás­ně, pro­chá­ze­la se, posí­la­la

inter­ne­tem své dojmy a nebo taky ne, cho­di­la do kur­zů kla­sic­kých tan­ců, uči­la se jez­dit na koni atd.

S Bobem Kleplem hra­je­te man­že­le, jejichž vztah trpí jis­tou „úna­vou mate­ri­á­lu“. Je něja­ký způ­sob jak tako­vé úna­vě zame­zit nejen v man­žel­ství, ale i v přá­tel­ství nebo rodin­ných vzta­zích?

Je. Ale je to nadlou­ho a kaž­dý sám a kaž­dé spo­le­čen­ství si ho musí najít samo. Jediné, co je asi spo­leč­né je to, že pro­ti úna­vě se musí bojo­vat. Tolerancí, poko­rou, nad­hle­dem, humo­rem a pře­de­vším vírou a lás­kou.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře