Rok poté, co její sestra Melanie (Maia Mitchell) záhadně zmizela, se Clover (Ella Rubin) a její přátelé vydávají do odlehlého údolí, kde zmizela, a hledají odpovědi. Při průzkumu opuštěného návštěvnického centra zjistí, že je pronásleduje maskovaný vrah a jednoho po druhém děsivě vraždí… jen aby se probudili a ocitli se zpět na začátku téhož večera. Uvězněni v údolí jsou nuceni znovu a znovu prožívat onu noc – jenže pokaždé je vrahova hrozba jiná, pokaždé děsivější než ta předchozí. Naděje se zmenšuje a skupina si brzy uvědomí, že jim zbývá už jen omezený počet smrtí a jedinou možností, jak uniknout, je přežít do svítání...
Until Dawn je interaktivní hororová videohra z roku 2015. Jejím principem je to, že hráč musí činit rozhodnutí, která ovlivňují vývoj příběhu – všechny postavy se mohou dožít konce hry, stejně tak ale mohou všichni zemřít. Jak vůbec něco takového převést do filmové podoby? Právě to bylo pro režiséra Davida F. Sandberga a scenáristy Garyho Daubermana a Blair Butler zásadní výzvou. Výsledný film Until Dawn proto není čistou filmovou adaptací. Jedná se o originální příběh, který se odehrává ve stejném světě, rozšiřuje jeho mytologii, představuje zcela nové postavy a zároveň přichází s trochu odlišným konceptem. Zatímco ve hře hráč činí rozhodnutí, která zásadně ovlivňují směřování děje, ve filmu funguje princip časové smyčky – po každé smrti se ústřední skupina hrdinů vrací na začátek teroru a zdánlivě nevyhnutelně krveplolití začíná od znova.
Už samotné rozhodnutí jít cestou originálního příběhu poměrně rozdělilo veřejnost. Filmové Until Dawn postrádá videoherní interaktivitu, došlo poté k častým názorům, že filmová verze nedává původní hře dostatečný respekt. Režisér David F. Sandberg však toto rozhodnutí obhajuje tím, že nikdo z tvůrčího týmu nechtěl jen převyprávět děj původní hry – už jen proto, že ta trvá zhruba deset hodin, a její zásadní zkrácení by podle něj byla škoda. Někdo tak filmové Until Dawn označuje už před premiérou za pouhého „příživníka“, jiní naopak oceňují přístup Sandberga a spol., kteří se rozhodli nabídnout divákům něco trochu jiného. Otázkou ale zůstává – funguje filmové Until Dawn?
Po odbočkách v podobě dvou Shazamů! se Sandberg naplno vrací k hororovému žánru, ve kterém se proslavil snímky Zhasni a zemřeš nebo Annabelle 2. Opět tak dostává šanci ukázat, že má pro horor cit, dobře zná žánrové principy, a dokáže efektivně pracovat s atmosférou. V tomto případě navíc využívá motiv časové smyčky k tomu, aby si po každém restartu mohl pohrávat s různými hororovými podžánry – od slasheru až po found footage. Tento přístup mu dává možnost se slušně „vyřádit“ a zároveň vzdát hororovému žánru jako takovému výraznou poctu.
Výrazným prvkem filmu jsou praktické efekty, které se nebojí být chvílemi až vyloženě krvavé. Diváci slabších povah možná budou mít chuť opustit sál, protože násilí zde působí až nepříjemně realisticky – na rozdíl od přehnaně karikaturních béčkových slasherů, přitom to neznamená, že by se násilí drželo nějak zásadně zpátky. Sandberg navíc dokazuje, že dokáže budovat nepříjemnou a tísnivou atmosféru, která umí pořádně zalézt pod kůži.
Neznamená to, že by Sandberg nabízel vyloženě psychologický teror s hlubokým přesahem. Scénář Garyho Daubermana a Blair Butler sice staví na zajímavém konceptu, ten se však postupně nevyhnutelně vyčerpává. Hraní si s časovou smyčkou a opakující se násilí (ze kterého by možná měli radost Radio Silence) zkrátka nestačí. Vnímavější diváci navíc mohou průběh děje poměrně brzy prokouknout, a v závěru je pak čeká spíše zklamání – mnohé zásadní otázky totiž zůstávají nezodpovězené.
Přestože film konceptem evokuje hororovou verzi Na Hromnice o den více, takovou hloubku zdaleka nenabízí. Until Dawn tak ve výsledku působí spíše jako neurážející béčko, jehož postavy se – vzhledem k situaci, ve které se ocitly – často chovají až příliš nevěrohodně, někdy dokonce vysloveně hloupě. Právě v těchto momentech je film nechtěně směšný, aniž by se o humor vědomě snažil.
Sandberg si naštěstí uvědomil, že přímá adaptace původní hry by nedávala smysl, a pokus o rozšíření herního světa novým příběhem tak působí alespoň jako čestná prohra. Režisér každopádně potvrzuje, že hororu rozumí, a jeho budoucí projekty mohou být rozhodně zajímavé – pokud dostane k dispozici chytřejší scénář, který nabídne nejen atraktivní koncept, ale i uvěřitelné postavy. Ty v Until Dawn sice mají určité rysy a funkce, přesto však zůstávají nevýrazné a postrádají skutečný vývoj. Výsledkem je film, ve kterém hlavní postavy splynou v jeden zapomenutelný celek. A ani u jedné nejsou závratné důvody, aby na nich divákovi záleželo.
Největší radost tak dělá Peter Stormare, který si zde zopakuje roli Alana Hilla z původní hry – což slouží jako jedno z mála přímých propojení mezi filmem a jeho herní předlohou. (je to holt levnější varianta než obsazení Ramiho Maleka nebo Hayden Panettiere). Bohužel následují i další, místy až toporné pokusy o napojení na hru, které působí spíše neobratně – a to i v kontextu snímku s rozpočtem pouhých 15 milionů dolarů. Některé problémy by se totiž daly vyřešit snadno, a to i bez vyššího rozpočtu. Především jeden moment evokuje vyloženou lenost.
Přesně proto je škoda všech těch někdy až roztomilých kreativních nápadů, kterými Sandberg očividně oplývá. Kreativní jsou třeba i závěrečné titulky. Sandberg navíc prokazuje, že je jedním z mála hororových tvůrců, kteří ještě dokážou obstojně pracovat s lekačkami. Pasáž s found footage je pak natolik zajímavě zpracovaná, že zamrzí, že nikoho nenapadlo, že by film možná fungoval lépe v kompletně found footage formě a mohl se stát jakousi novodobou Záhadou Blair Witch. Zbytek je neurážející a střídání stylů přispívá k určité svěžesti během celé stopáže.
To samo o sobě však k velkému nadšení nestačí, protože jako celek jde stále o poměrně hloupou a nedopečenou podívanou – a to i přesto, že se film chvílemi tváří vizuálně stylově a soundtrack Benjamina Wallfischa svou mrazivostí rozhodně nešetří. Sandberg se sice snaží, co může, ale z jalové látky opravdový oheň prostě nevzplane.
Výsledek neurazí, byť se dá věřit tomu, že skalní fanoušci hry budou mít spoustu důvodů k nespokojenosti. Během roku jistě vznikne mnoho lepších, ale i horších hororů, a vlastně se dá říct, že konceptu filmového Until Dawn nejvíc škodí právě to, že je adaptací stejnojmenné hry. Právě kvůli tomu se stává terčem neustálého srovnávání a výtek ohledně toho, jak se filmová adaptace k herní předloze chová neuctivě. Při zpětném pohledu to ale působí, že filmu nejvíc ubližují právě pokusy o přímé napojení na hru. A kdyby se film jmenoval třeba Time-Slash (vařím z vody!!!), dost pravděpodobně by k němu dost lidí bylo ihned shovívavějších.
Jako samostatný horor s tímto konceptem, ale pod jiným názvem, by šlo alespoň o trochu zajímavější podívanou. I v takovém případě by to ale chtělo silnější scenáristickou péči a hlavně v závěru nabídnout divákovi pocit, že je ve hře skutečně něco zásadního. Sandberg by bez problému zvládl natočit novou Noční můru v Elm Street či Pátek třináctého – a výsledek by byl nejspíš lepší než většina filmů z těchto populárních hororových sérií. Until Dawn mu ale jako šikovnému hororovému řemeslníkovi spíše dělá medvědí službu. I tak je však už teď zřejmé, že největší hvězdou filmu je právě Sandbergův režijní rukopis.
Sandberg je šikula, kterému nechybí schopnost sebereflexe. Velmi dobře ví, jak k jednotlivým scénám přistoupit, aby měly alespoň nějaký efekt, a vlastně se dá snadno říct, že by se v případném pokračování dokázal slušně vyřádit – pokud by zároveň měl štěstí na silnější scenáristické zázemí. Na Sandbergovi a spol. se rozhodně musí ocenit, že se nevydali cestou čistokrevné 50:50 filmové adaptace videohry. Název Until Dawn je pro něj ale svým způsobem tou největší překážkou. Nároky na status neurážejícího hororového béčka však Until Dawn splňuje bez větších potíží. A tak vlastně ani tolik nevadí, že ambice zřejmě mířily o něco výš. Někdy i neurážející výplach bohatě stačí. Dějiny se nemusí nutně přepisovat každý den, stačí minimálně film, který si jde alespoň v nějaké rovině užít. A tím filmem Until Dawn je, byť je ten palec nahoru spíše s přimhouřením dvou oček. Hororoví fandové budou nejspíše spokojení, hardcore fandové videoherní předlohy méně, průměrný divák se nejspíše bude muset smířit s tím, že bude s výsledným filmem tak nějak... smířený.
Filmové Until Dawn je ve výsledku vlastně docela v pohodě – i když mu svým způsobem škodí už samotný název a fakt, že má cokoliv společného s původní hrou. I ti, kteří herní předlohu neznají, si pravděpodobně všimnou, že má film své nedostatky – především ve slabším scénáři, méně výrazném hereckém obsazení (což je ovšem spíš vina slabě napsaných postav) a ne zcela využitém potenciálu. Sandberg ale prokazatelně projevuje lásku k hororovému žánru a jeho kreativita je tím, co film táhne kupředu. Na solidní hororové béčko to stačí – na něco víc bohužel ne...
