Film V síti režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové dokumentuje průběh sociálního experimentu, v rámci něhož byly vybrány tři dospělé, leč mladě vypadající herečky, které se pak pod falešnými profily vydávaly na sociálních sítích za dvanáctileté dívky a pasivně se nechávaly kontaktovat různými muži, z nichž se poměrně záhy v drtivé většině případů vyklubali nejrůznější úchylové a sexuální predátoři.
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Takže na začátku vidíme casting všech tří hereček, výstavbu tří dětských pokojíčků uvnitř filmového ateliéru a pak hned založení profilů hlavních protagonistek na nějakém populárním internetovém chatu, po němž prakticky okamžitě následuje několik desítek žádostí o přátelství od náhodných mužů (typicky ve věku od dvaceti do šedesáti let). A když kterákoli ze slečen nějaké to přátelství přijme, tak se tito muži zpravidla v rámci desítek sekund uchýlí k předvádění svého přirození a k výzvám ke svlékání, zasílání erotických fotek či masturbaci (pokud tedy nemasturbují hned od počátku konverzace či video-hovoru). V závěru snímek graduje tím, že dojde i k osobním schůzkám dívek (ve fingované kavárně) s těmi muži, kteří iniciovali setkání naživo.
Cílem dokumentu je samozřejmě šířit osvětu o tom, že děti se na internetu mohou až překvapivě snadno dostat do kontaktu se sexuálními predátory, nechat se jimi manipulovat a případně se stát oběťmi vydírání a sexuálního zneužívání, nehledě na psychické problémy, které v nich taková zkušenost může vyvolat. Za tím účelem vznikla i výrazně zkrácená, přístupnější a o edukativní záběry doplněná verze filmu s názvem V síti: Za školou, určená zejména pro promítání pro školy (plná verze filmu je vhodná od 15 let a má 100 minut, zkrácená verze je přístupná od 12 let a má 63 minut).
Co cílem filmu zřejmě není, je pořádat na vyobrazené predátory hon (jejich obličeje jsou částečně rozmazané, ale pokud je ve filmu uvidí nějaký jejich známý, tak je pravděpodobně bezpečně pozná) a nabízet přímo nějaké řešení, co by se s tím problémem mělo dělat (třeba vybízet rodiče, aby se víc zajímali o aktivitu svých dětí na internetu, což podle statistik prezentovaných ve filmu přibližně 60 procent rodičů podle všeho nedělá). Film zkrátka jen dost názorně a úderně upozorňuje na to, že ten problém existuje (což je pochopitelně záslužné samo o sobě) a vybízí k diskuzím na toto téma. V tomto směru dává smysl i masivní (a v některých případech obludná) reklamní kampaň, snažící se k filmu přilákat co nejširší masy lidí, a již tradiční snaha Víta Klusáka dělat ze svých snímků ohromné události a fenomény, které se ve velkém zapojují do společenských debat, případně přispívají k jejich vytváření.
Většina filmu je nicméně postavena prakticky pouze na tom, že jeho tvůrce šokovalo, s jakou rychlostí, intenzitou a v jakém množství se na všechny tři herečky sesypalo tolik hnusu. Tudíž tou koncentrovanou přehlídkou morálního dna a zavrženíhodného jednání, doplněnou o plejádu erektovaných penisů (rozkostičkovaných) a pár náznaků dětské a zoofilní pornografie, provázejí diváka po větší část stopáže. Dělají to pochopitelně za účelem vyvolat v publiku odpovídající emotivní reakce a odpor, případně zděšení u těch, kteří neměli tušení, že k něčemu takovému může na internetu docházet.
Následkem toho však zaniká prostor na probírání dalších rozměrů celé věci, kdy každá potenciálně zajímavá informace je většinou odbyta jedním titulkem nebo letmou zmínkou, aniž by se k ní film vracel nebo ji jakkoli dále rozváděl (například to, že mezi internetovými sexuálními predátory je asi jen 3-5 procent pedofilů a tím pádem by se pedofilové a sexuální predátoři neměli házet do jednoho pytle). Do úvah nad tím, že sexuální predátorství představuje problém celospolečenský, který není omezen jen na sociální sítě, se snímek nepouští v podstatě vůbec.
Neustálé ubíjení diváka penisy a nechutnými konverzacemi s úchyly se tak kupodivu po určité době poněkud vyčerpá a úplně jednotvárným se nestane jen díky mnoha zábleskům humoru, které slouží jako ostrůvky odlehčení v záplavě jinak dosti tíživého a zneklidňujícího materiálu, alespoň dokud nedojde na finální konfrontace tváří v tvář, které zas posunou celou věc na trochu jinou úroveň. Zároveň lze přitom obdivovat výkony všech tří protagonistek, které se celkem rychle dokázaly přestylizovat do dvanáctiletých naivních dívek a být ve svém projevu dostatečně přesvědčivé.
Stejně jako u mnohých starších filmů Víta Klusáka, i zde některé scény působí lehce manipulativně a ocitají se na hraně věrohodnosti (záběry na šokovanou profesionální dětskou psycholožku, která byla přítomná u natáčení, scéna se štábem dojatým k slzám, když se ve změti chlípníků náhodou podaří najít coby bílou vránu nějakého normálního uživatele), ale je jich naštěstí velmi málo. Těžko říct, jestli to je tím, že v případě tématu zneužívání dětí na internetu není potřeba diváky k nějakým pocitům příliš tlačit, protože se ty pocity často dostaví samy, nebo jestli je to i známka nějakého pozitivního vlivu Klusákovy spolu-režisérky Barbory Chalupové. Každopádně mě kromě Víta Klusáka nenapadá žádný další český dokumentarista, který by dokázal film na toto téma zpracovat v takové produkční kvalitě a nasměrovat na něj pozornost tolika lidí.
S dokumentem V síti je to nakonec trochu podobné jako s dokumentem Šmejdi, který také šířil v dobré víře masovou osvětu, aniž by se současně pokoušel své téma nějak bulvarizovat nebo se pást na jeho senzačnosti. Sdílenou vlastností obou snímků je i to, že jejich filmová kvalita je v podstatě podružná a jejich hlavní hodnotu utváří ta skutečnost, že jde o snímky potřebné a prospěšné.
