Václav Kaplický - Táborská republika (1969)

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Táborská repub­li­ka je roz­sáh­lé (776 stran) dílo ve své době hod­ně uzná­va­né­ho auto­ra, kte­rý dnes sice není zapo­me­nut (Kladivo na čaro­děj­ni­ce vyšlo zno­vu asi před 10 lety), ale mezi nejčte­něj­ší spi­so­va­te­le urči­tě nepat­ří. Není se čemu divit, Kaplický byl už od mlá­dí zapá­le­ný radi­kál­ní soci­a­lis­ta (do KSČ však nikdy nevstou­pil) a z jeho díla to je doce­la poznat. To však nezna­me­ná, že by jeho kni­hy byly vylo­že­ně ten­denč­ní, nao­pak, vždy mi při­šlo, že Kaplický se ve svých kni­hách sna­žil zba­vit minu­lost zby­teč­ně sen­ti­men­tál­ní­ho náno­su. Na sled udá­los­tí sice důsled­ně nahlí­ží svo­ji opti­kou, což by však šlo napsat o drti­vé vět­ši­ně auto­rů - a upřím­ně, pokud mám porov­nat např. s nedáv­nou Vondruškovou Husitskou epo­pe­jí, tak jed­no­znač­ně volím Kaplického.

Táborská repub­li­ka začí­ná rokem 1420 se vzni­kem samot­né­ho Tábora. Kniha má tři čás­ti (Lid vyvo­le­ný, Na množ­ství nehleď­te, Pakosti a dra­ban­ti). Kaplický tu nasti­ňu­je vývoj tábor­ské obce (repub­li­ky - po vzo­ru Benátek), kdy tu na počát­ku nachá­zí­me vel­ký ide­a­lis­mus, zapá­le­ní pro věc kali­cha a spra­ve­dl­nos­ti a na kon­ci pak jen ozbro­je­né hou­fy lupi­čů, boha­té měš­ťa­ny, kte­ří mys­lí pri­már­ně na svůj váček s min­ce­mi, apod. Přišlo mi, že pro ten­to vývoj mohl Kaplický pou­žít i vlast­ní zku­še­nos­ti z legií v Rusku, kte­ré poz­dě­ji vylí­čil ve své kni­ze Gornostaj. Na tex­tu je také vidět, že autor sám si pro­šel vál­kou a váleč­ným taže­ním v roli vojá­ka. Popis puto­vá­ní armád kra­ji­nou, pus­to­še­ní země a vymá­há­ní zásob po chudých ves­ni­ča­nech půso­bí vel­mi reál­ně. Ve výsled­ku je pak ves­ni­ča­nům cel­kem jed­no, zda jejích vsí táh­nou zrov­na voj­ska s kali­chem ve zna­ku, či kří­žo­vá výpra­va.

Co bych tro­chu vyt­kl je zob­ra­ze­ní Jana Žižky, ke kte­ré­mu je Kaplický pod­le mě až pří­liš „poli­tic­ky korekt­ní“. V pod­sta­tě je tu slav­ný hejtman líčen jako dob­ro­ti­vý a spra­ved­li­vý muž, tro­chu aske­ta upřím­ný ve víře, kte­rý se sice někdy nechá unést emo­ce­mi, ale vždy je to „v zájmu věci“. Pravda však je, že i Žižkovi Kaplický při­pouš­tí na sklon­ku živo­ta urči­tě pochyb­nos­ti (měli jsme ty pikar­ty upa­lo­vat?).

Táborská repub­li­ka se mi navzdo­ry své­mu roz­sa­hu čet­la vel­mi dob­ře. Hodně klad­ně oce­ňu­ji cit­li­vé zapra­co­vá­ní růz­ných dobo­vých pro­hlá­še­ní („nase­ruť vám v hrd­la!“), i dob­ré pro­mí­se­ní archaic­ké­ho jazy­ka s dneš­ní češ­ti­nou. Pozoruhodné jsou i mini­a­tur­ní lid­ské osu­dy, ať už reál­ných his­to­ric­kých postav či těch smyš­le­ných (pasá­že s Janem ze Srlína a písa­řem Pešou pat­ří mezi to nej­lep­ší v kni­ze), kte­ré jen dokres­lu­jí cel­ko­vou dobo­vou mozai­ku. Těžko samo­zřej­mě říci do jaké míry odpo­ví­dá sku­teč­nos­ti 15. sto­le­tí, ale v mno­ha ohle­dech na mě půso­bi­la dost pře­svěd­či­vě.