Věčně tvá nevěrná

(zatím nehodnoceno)

Loading...

MILAN CIESLAR (reži­sér fil­mu)

Co stá­lo u vzni­ku námě­tu fil­mu Věčně tvá nevěr­ná, ona to byla původ­ně diva­del­ní hra?

Ano, je od Jana Míky, což je můj star­ší spo­lu­žák z FAMU. Jsem mu vdě­čen za hez­ký scé­nář Dešťové víly, což byla moc pří­jem­ná prá­ce a krás­ná kla­sic­ká pohád­ka. Asi rok poté jsem ho vyzval, jest­li ješ­tě o něčem pro film neu­va­žu­je, Říkal mi, že ano, ale že by ho zají­ma­la kome­die. Trochu jsem se zara­zil, pro­to­že prvo­plá­no­vě nein­kli­nu­ji ke kome­di­ím, je to nesmír­ně těž­ké a mož­ná i nevděč­né. Poslal mi námět, kte­rý jsme něja­kým způ­so­bem roz­ví­je­li. Je to autor, kte­rý umí psát pro film, tak jsme na tom dva roky pra­co­va­li a letos, tedy tře­tí rok, jsme to nato­či­li. Zaujalo mně, že scé­nář byla čis­tá bláz­ni­vá kome­die a záro­veň měla i váž­něj­ší pod­text. Nemusím moc post­mo­der­ní mix žánrů, nebo jen pou­hý úsměv­ný záznam mezi­lid­ských vzta­hů, což je obvyk­lý model čes­ké kine­ma­to­gra­fie. Filmy jsou vět­ši­nou na hra­ni­ci kome­die, jsou to vzta­ho­vé pří­běhy a více nebo méně opráv­ně­ně je auto­ři nazý­va­jí kome­dií, což je dle mého názo­ru mnoh­dy tak tro­chu pod­vod na divá­ka. Komedie by pod­le mě měla být čis­tým žánrem, bavit a být i cen­ti­me­tr nad rea­li­tou. A přes toto se dostat k něja­kým váž­něj­ším téma­tům. To je pro auto­ra těž­ký úkol. Nevidím tu tolik scé­náris­tů, kte­ří by k tomu tak­to při­stu­po­va­li, spíš je tu ten­den­ce se dívat na svět s iro­nií a situ­ač­ní komi­kou a nějak to zamí­chat dohro­ma­dy bez dra­ma­tic­kých sou­vis­los­tí. Jen málo­kdo chce udě­lat kome­dii pod­le Aristotela a ješ­tě s nad­sáz­kou. Jsem zastán­cem, i v kome­dii, urči­té vnitř­ní dra­ma­tič­nos­ti, vzpo­mí­nám si, že na scé­náris­tic­kých worksho­pech se jako vzor roze­bí­rá film Někdo to rád hor­ké (Some Like It Hot), pro­to­že to je doko­na­lý scé­nář. Rovněž obdi­vu­ju od Bogdanoviche Co dál, dok­to­re? (What’s Up, Doctor?), což jsou úžas­né typy kome­dií, vrchol žán­ru.

Takže u Vaší kome­die nepů­jde jen o situ­a­ci…?

Je to o páru, kte­rý pro­chá­zí man­žel­skou kri­zí, jsou spo­lu 25 let. Já sám jsem ve věku, kdy těm­to pro­blé­mům rozu­mím, mož­ná jsem si i něčím podob­ným také pro­šel. Autor se na to dívá z jis­té­ho nad­hle­du, s humo­rem asi tři­cet cen­ti­me­t­rů nad rea­li­tou, ale na kon­ci je vzkaz, lid­sky sro­zu­mi­tel­ný.

Jak jste si vybí­ral her­ce?

Já se vždy sna­žím obsa­dit zná­mé her­ce jinak, do rolí, kte­ré se liší od těch, ve kte­rých je už divá­ci vidě­li před­tím, aby to neby­lo prvo­plá­no­vé obsa­ze­ní – nebo se sna­žím najít nové typy, což je tře­ba pří­pad Anity Krausové ve Špindlu. Je to těž­ké, když při­ne­se­te scé­nář, musí­te ho zafi­nan­co­vat a v pří­pa­dě kome­die je to mimo stát­ní pod­po­ru – oprav­du si nepa­ma­tu­ji za posled­ní dva tři roky čis­tou kome­dii, kte­rá by byla stát­ním fon­dem kine­ma­to­gra­fie pod­po­ře­ná. Financuje se to za pomo­ci tele­vi­zí, spon­zo­rů, z pri­vát­ní­ho sek­to­ru…

A tyto sub­jek­ty mlu­ví do obsa­ze­ní?

Právě to jsem chtěl říci. První co je, že si pře­čtou scé­nář a všich­ni chtě­jí v rolích vidět pět her­ců, kte­ří se stá­le v těch rolích opa­ku­jí. Jsou to kva­lit­ní her­ci, ale při vší úctě k nim není mož­né, aby hrá­li ve dva­ce­ti fil­mech. Televize zna­jí jejich obli­bu u divá­ků, tak nao­pak chtě­jí, aby těch pět her­ců v těch dva­ce­ti fil­mech hrá­lo. Měli jsme urči­té pro­blémy s obsa­ze­ním, chtěl jsem kome­di­ál­ní her­ce, ale aby to byli záro­veň i cha­rak­ter­ní her­ci. Proto jsem sáhl po Sašovi Rašilovovi, kte­rý mož­ná není vyslo­ve­ně čes­ká top star, ale zvlá­dl to napros­to skvě­le. Vilma Cibulková přes­to, že je dra­ma­tic­ká hereč­ka, tak jako tetič­ka, kte­rá při­jíž­dí do té rodi­ny a je urči­tým moto­rem záplet­ky, našla ve svém pro­je­vu vel­kou kome­di­ál­ní nad­sáz­ku. Pak je tu skvě­lá Lenka Vlasáková, kte­rá má vel­ký komic­ký náboj. O kome­di­ál­nos­ti Pavla Kříže nemluvě…

Jedná se spíš o exte­ri­é­ro­vý film? Protože jak jsme řek­li, vychá­zí z diva­del­ní hry…

Chtěli jsme, aby to mělo let­ní atmo­sfé­ru, pří­běh v odleh­če­né for­mě, pro­to jsme usi­lo­va­li o vzduš­nou, let­ní atmo­sfé­ru. Odehrává se ve vile a na její zahra­dě, samo­zřej­mě v Praze v reá­lech a exte­ri­é­rech, ale je to pře­de­vším měst­ský pří­běh v pří­měst­ské čás­ti Prahy. Adaptovat diva­del­ní hru je to nej­těž­ší, pro­to­že je posta­ve­na na dia­lo­gu. Proto jsem byl moc rád, že mi her­ci pomoh­li eli­mi­no­vat slo­va a nahra­zo­va­li je akce­mi, názna­ky a podob­ně. Ve scé­ná­ři je vidět ona dvou­le­tá prá­ce, kdy jsme pří­běh vizu­a­li­zo­va­li, aby byl fil­mo­vě vyprá­vě­ný a ne sevře­ný inte­ri­é­rem.

Na jakou cílo­vou sku­pi­nu bude ten­to film zamě­řen.

Asi pro sku­pi­nu nad tři­cet. Když scé­náris­ta viděl sestřih fil­mu, tak přes veš­ke­rou zába­vu ozna­čil film za váž­ný. Osobně si mys­lím, že pro tee­nage­ry nej­spíš nebu­de. Ale pro divá­ky pět­a­dva­cet či tři­cet plus, už bude sro­zu­mi­tel­ný. Na dru­hou stra­nu se tam hra­je s tako­vý­mi situ­a­ce­mi jako lha­ní ve vzta­hu, nevě­ra, čímž už i mlad­ší divá­ci moh­li pro­jít. Mířit na nác­ti­le­té, to ani nebyl náš záměr.

Zmínil jste vaše hle­dá­ní méně zná­mých tvá­ří, na jakém zákla­dě je vybí­rá­te?

Chodím do diva­del a sna­žím se her­ce vídat. Ale pode­pi­su­ji se pod to, co řekl reži­sér Andrzej Wajda: „Pokaždé si udě­lej­te kame­ro­vé zkouš­ky s her­ci. Neposílejte jim scé­nář, zalže­te jim, že ho někdo ztra­til, impro­vi­zuj­te na dané téma.“ A já se o něco podob­né­ho pokou­ším už něja­kých dva­cet let. Přestože ty her­ce znám, tak se sna­žím, aby ke mně měli tako­vou důvě­ru, že se sejde­me, zku­sí si kos­tým nebo mas­ku a já je chci tak tro­chu vidět v urči­té polo­ze toho kte­ré­ho scé­ná­ře. Vždy zkou­ším tu nej­těž­ší scé­nu. Takže si při pří­pra­vě fil­mu vyzkou­ším dra­ma­tic­ky nej­těž­ší scé­nu, nebo v kome­dii scé­nu, o níž ani nevím, zda vyjde a roze­smě­je divá­ky. Prostě si to nane­čis­to zku­sím. Ještě jed­nou při­po­me­nu Wajdu – sou­hla­sím s ním, že při kame­ro­vých zkouš­kách mám obrov­skou šan­ci si to ohma­tat a zjis­tit, jest­li to fun­gu­je nebo ne. V kaž­dém fil­mu vybí­zím nezná­mé, zají­ma­vé tvá­ře, kte­ré jsem někde viděl nebo o nich sly­šel, a dělám s nimi kame­ro­vé zkouš­ky. A k nim se sna­žím dostat i zná­mé tvá­ře, s kte­rý­mi si rozu­mím.

Mají u vás her­ci pro­stor pro impro­vi­za­ci?

Já jim na kame­rov­kách nedá­vám scé­nář. Někdy ho chtě­jí, já jim ho slí­bím a pak to neu­dě­lám. A záplet­ku jim řek­nu až na mís­tě, odvy­prá­vím ji ve for­mě pěti až dese­ti holých vět. Chci, aby impro­vi­zo­va­li a tu scé­nu zahrá­li vlast­ní­mi slo­vy, jako spon­tán­ní reak­ci. Mám hezkou vzpo­mín­ku, když jsem v Prameni živo­ta takhle instru­o­val Karla Dobrého a Moniku Hilmerovou pro scé­nu, kdy on není v noci scho­pen sexu kvů­li jis­tým homose­xu­ál­ním sklo­nům. Řekl jsem jim pár důle­ži­tých vět a oni to bez scé­ná­ře skvost­ně zahrá­li. Pak jsme to natá­če­li a pořád to neby­lo ono. Už byli v kos­tý­mu, zna­li scé­nář, scé­na nasví­ce­ná, rekvi­zi­ty. Takže jsem vytá­hl tu malou kazetku se zázna­mem zkouš­ky a oni se pokou­še­li to zahrát tak, jako ten­krát popr­vé.

Angažoval bys­te do svých fil­mů i neher­ce?

Před mno­ha lety jsem točil film Jak chut­ná smrt pod­le Ladislava Mňačka. Týden nebo dva před natá­če­ním mi jeden teh­dy veli­ce naděj­ný mla­dý diva­del­ní herec z ira­ci­o­nál­ních důvo­dů odmí­tl roli, ačko­liv už bylo vše domlu­ve­né. Hledal jsem a našel teh­dy neher­ce Otu Šrámka z Plzně. Byl jsem za to moc šťast­ný a ten kluk to mož­ná zahrál lépe než ten herec. Vůbec netu­ším, co Ota dělal dál a dělá dnes. Tehdy mě na kame­ro­vé zkouš­ce pře­svěd­čil. Existuje pře­ci spous­ta fil­mo­vých her­ců, kte­ří nejsou vystu­do­va­ní. Třeba Jiří Mádl byl na začát­ku bož­ský natur­š­čik. Když jsem hle­dal do Colette hlav­ní roli, tak mě pře­svěd­čil, že je nej­lep­ší. Nejde o něja­ké vzdě­lá­ní, něja­kou herec­kou empa­tii lidé v sobě buď mají nebo ne.

Setkal jste se někdy u her­ců s tré­mou?

Samozřejmě. Už pan pro­fe­sor Lukavský říkal, že je tře­ba zame­zit trémě. Možná bys­te se divi­li, kolik skvě­lých her­ců ráno při­jde na plac a jsou nena­lo­že­ní, pro­tiv­ní a na mou otáz­ku, co se děje, odpo­ví­da­jí „Já večer hra­ju!“ Filmové herec­tví je tro­chu jiné, pro­to ho celý život zkou­mám, v čem spo­čí­vá to kouz­lo. Ne vždy nej­lep­ší diva­del­ní her­ci před kame­rou fun­gu­jí, mám na to tako­vý názor, že něko­ho má kame­ra ráda a něko­ho ne, s tím se vět­ši­nou nedá nic dělat. Pokud navíc někte­ří her­ci mají dar bez­pro­střed­nos­ti a sdíl­nos­ti emo­cí přes oči, tak to je vrchol fil­mo­vé­ho herec­tví. A tím se vra­cí­me k obsa­zo­vá­ní: někdy hvězda v mír­ně odliš­né herec­ké kon­ste­la­ci, díky své­mu vel­ké­mu cha­risma doká­že navá­zat kon­takt s divá­kem oka­mži­tě a inten­ziv­ně­ji. Ostatně to říkal už Alfred Hitchcock, jenž pra­co­val téměř výhrad­ně s hvězda­mi. Podle něj oslo­ví divá­ka hvězda mno­hem dřív než něja­ký natur­š­čik, na nějž si divá­ci muse­jí půl fil­mu zvy­kat. Já mám rád urči­tou kom­bi­na­ci. Kdybych našel dva­cet geni­ál­ních natur­š­či­ků, tak by to bylo skvě­lé, ale to se samo­zřej­mě běž­ně nestá­vá, člo­věk je rád za jed­nu nebo dvě neo­kou­ka­né tvá­ře nebo her­ce z malé­ho diva­dla, kde dosta­nou vět­ší šan­ci a doká­ží ji napl­nit, já je pak dopl­ním lid­mi, kte­ré znám a s nimiž se mi dělá dob­ře.

Ve svém port­fo­liu máte i seri­á­ly, jak se pro vás liší od tvor­by fil­mo­vé?Dělal jsem dva a musím říci, že je to zeza­čát­ku moc zají­ma­vá a hezká prá­ce. První dva díly netu­ším, jak to dopad­ne, jak budou her­ci, cha­rak­te­ry fun­go­vat. Ale když sestřih­nu prv­ní dva díly a vím, že takhle to bude fun­go­vat ješ­tě dej­me tomu dva­náct­krát, tak mě to vlast­ně pře­stá­vá bavit. Mně se líbí ona nejis­to­ta, co je na hra­ně prů­švi­hu. Obsazuji her­ce s vědo­mím, že když nevím, jak to úpl­ně dopad­ne, je to pro mě o to víc vzru­šu­jí­cí. Když už vím, jak to bude na kon­ci vypa­dat, je to pro mě klišé a radě­ji se tomu vyhnu.

Jak se sta­ví­te ke klišé, že smích na pla­ce nezna­me­ná smích v hle­diš­ti?

Myslím, že to pla­tí. Už jsem si to i tro­chu vyzkou­šel. Komedie není nikdy tak zafi­nan­co­va­ná, že bych ji mohl točit neo­me­ze­ný počet dnů. Je to sku­teč­ně šich­ta, pra­co­va­li jsme od rána od osmi do veče­ra do osmi, cho­di­li domů uta­ha­ní, a ono to pak bylo leh­ké a vtip­né. Prošel jsem sta­rým Barrandovem, kdy kome­di­ál­ní her­ci, tako­ví ti hereč­tí bar­di, s sebou nes­li spous­tu his­to­rek, kte­ré zazně­ly na pla­ce. Někdy vlast­ní fil­mo­vá­ní bylo zábav­něj­ší, než to, co toči­li. Přitom teh­dy bylo na všech­no víc času. Mohu říci, že vět­ši­nou dob­rá zába­va před kame­rou a za ní pak zna­me­ná men­ší smích v kině.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře