Vlastníci – Recenze – 50%

Český film Vlastníci se od počát­ku jeví vel­mi sym­pa­tic­ky. Jako komor­ní kon­ver­zač­ní pro­jekt, jehož tvůr­ce uva­žo­val eko­no­mic­ky a posta­vil jej na situ­a­ci, při níž dojde ke kon­fron­ta­ci něko­li­ka postav uvnitř jed­né míst­nos­ti, tak­že se na natá­če­ní nemu­se­lo nic moc poři­zo­vat a šlo jej zfil­mo­vat poměr­ně laci­no. Jako naděj­ný fil­mo­vý debut reži­sé­ra, sce­náris­ty a her­ce Jiřího Havelky, kte­rý tutéž lát­ku úspěš­ně reží­ru­je i na diva­dle (nezá­vis­lý sou­bor Vosto5, hra se jme­nu­je Společenstvo vlast­ní­ků a vzni­ka­la více­mé­ně sou­běž­ně se scé­ná­řem fil­mu). Jako hvězd­ně obsa­ze­ný (a tudíž divác­ky atrak­tiv­ní) sní­mek, v němž nejde o nic jiné­ho, než o výko­ny her­ců a kva­li­tu scé­ná­ře i režie. Potíž je v tom, že dob­ré her­ce sice Vlastníci mají, ale to ostat­ní v nich poně­kud pokul­há­vá.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Zakopaný pes se skrý­vá už ve slo­ga­nu na fil­mo­vém pla­ká­tu: „Komedie pro ty, kdo to neza­ži­li. Drama pro ty, kte­ří tím žijí.“ Tohle děle­ní divá­ků pod­le toho, jest­li mají sami osob­ní zku­še­nos­ti ze schůzek SVJ (Společenství vlast­ní­ků jed­no­tek), je prak­tic­ky jen na oko – vět­ši­na jich totiž bude vní­mat kome­di­ál­ní rovi­nu fil­mu záro­veň s tou dra­ma­tic­kou, bez ohle­du na to, do kte­ré sku­pi­ny se řadí. No a pro­blém je prá­vě s tím, že film se sna­ží budo­vat obo­jí najed­nou, způ­so­bem, při němž se oba tyto žán­ry navzá­jem roz­po­ru­jí.

Drama tudíž spo­čí­vá v tom, že se sejde zhru­ba tucet vlast­ní­ků jed­no­tek na spo­leč­né schůzi a při pro­bí­rá­ní jed­not­li­vých bodů pro­gra­mu si čím dál inten­ziv­ně­ji vjíž­dě­jí do vla­sů, na čemž je demon­stro­vá­no, jak jsou lidé na sebe zlí a spros­tě si nadá­va­jí, jak v sobě pro­bou­ze­jí to nej­hor­ší, jed­na­jí jen v sobec­kém zájmu vlast­ní­ho pro­spě­chu a nedo­ká­ží se na ničem dohod­nout tak, aby to vyho­vo­va­lo všem – tak­že se vlast­ně nic nevy­ře­ší. Je za tím cítit ambi­ce nato­čit kru­té podo­ben­ství o tom, jak se z lidí stá­vá divá zvěř, jak je i tři­cet let po revo­lu­ci spo­leč­nost pro­lez­lá komu­nis­tic­ký­mi pořád­ky a jak se vzta­hy mezi lid­mi pozvol­na hrou­tí stej­ně jako onen dům, v němž žijí. Tahle část se sna­ží být rea­lis­tic­ká, vychá­zet z toho, jak to na schůz­kách vlast­ní­ků bytů mnoh­dy sku­teč­ně vypa­dá, a kon­čit ve znač­ně hoř­kých tónech, při nichž divák odchá­zí z kina zkor­mou­cen z toho, jak si lidé nejsou ochot­ni vyjít vstříc.

Komedie je ve Vlastnících nao­pak nad­sa­ze­ná a sati­ric­ká, obsa­hu­je absurd­ní prv­ky a počí­tá s tím, že se bude­te smát čet­ným hláškám postav (povět­ši­nou dement­ně se cho­va­jí­cích a nepři­ro­ze­ně rea­gu­jí­cích), a to včet­ně rasis­tic­kých a homo­fob­ních urá­žek, za něž by si nao­pak zaslou­ži­ly odsou­dit. Většina hrdi­nů fil­mu jsou při­tom nere­a­lis­tic­ké, humor­ně sty­li­zo­va­né jed­no­du­ché kari­ka­tu­ry, defi­no­va­tel­né obvykle jedi­nou cha­rak­te­ris­tic­kou vlast­nos­tí a jed­nou čin­nos­tí, kte­rou opa­ku­jí pořád doko­la:

• Jiří Lábus hra­je důchodce-komunistu, kte­rý nechce v domě nic měnit a neu­stá­le při­po­mí­ná, že před revo­lu­cí bylo líp.

• Dagmar Havlová hra­je pavla­čo­vou drb­nu, kte­rá se ako­rát do všech navá­ží.

• Klára Melíšková hra­je byro­kra­tic­kou pun­tič­kář­skou kon­t­ro­lor­ku, kte­rá všech­ny buze­ru­je kvů­li řád­né­mu dodr­žo­vá­ní před­pi­sů a sta­nov.

• David Novotný hra­je sna­ži­vé­ho sla­bo­du­ché­ho blb­ce, kte­rý vůbec neví, co dělá.

• Ondřej Malý hra­je drs­né­ho pod­ni­ka­te­le, kte­rý na kaž­dý pro­blém rea­gu­je roz­dá­vá­ním vizi­tek svých mno­ha firem, jež by si s tím pro­blé­mem pora­di­ly.

• Pavla Tomicová hra­je ženu byd­lí­cí v pří­ze­mí, kte­rá pocho­pi­tel­ně jako jedi­ná nechce sta­vět výtah, zvlášť když by to ruši­lo těch šest čer­no­chů, jimž svůj byt pro­na­jí­má.

• Vojtěch Kotek hra­je manžela-podpantofláka, kte­rý dělá zápis ze schůze, aniž by tušil, co vše se do něj psát má a co nemá.

U těch­to postav je při­tom od začát­ku jas­né, co přes­ně od nich bude moct divák čekat, a za celý film se to nezmě­ní, ani nikam nevy­vi­ne. Některé jiné posta­vy jsou nao­pak psy­cho­lo­gic­ky o něco hlub­ší a na roz­díl od ostat­ních se oprav­du o něco sna­ží (Tereza Ramba – dří­ve Voříšková, Kryštof Hádek, Stanislav Majer, Andrej Polák). U dal­ších zas ale na dru­hou stra­nu není ani pří­liš jas­né, kvů­li čemu tam vůbec jsou, pro­to­že do dění prak­tic­ky nijak neza­sa­hu­jí (Ladislav Trojan, Jiří Černý, Maria Sawa, dvo­ji­ce dětí).

Většina fil­mu násled­ně při­po­mí­ná o něco lep­ší (a mís­ty pře­kva­pi­vě chyt­ré) impro­vi­zač­ní cvi­če­ní, v němž her­ci dosta­li roz­dá­ny své role a pak se v rám­ci roz­ví­je­ní kon­flik­tů ako­rát drže­li své­ho kopy­ta (a pak se z toho vybra­ly ty nej­lep­ší kusy). Děj není o tom, jak se urči­tí vlast­ní­ci sna­ží pře­svěd­čit něja­kou zatvr­ze­lou pro­tistra­nu změ­nit názor, nebo že by kte­rá­ko­li z postav pro­šla něja­kým vývo­jem – jde jen o vyhro­ce­ní hád­ky, z níž kaž­dý odchá­zí s více­mé­ně stej­ným nasta­ve­ním, s jakým do ní vstou­pil.

Výsledek je ten, že dra­ma­tic­ká rovi­na Vlastníkůnemů­že být (a snad ani nechce být) nikdy doo­prav­dy suges­tiv­ní a syro­vá, pro­to­že je neu­stá­le zleh­čo­vá­na nere­a­lis­tic­ký­mi ele­men­ty, komic­ky ztvár­ně­ný­mi posta­va­mi a růz­ný­mi zci­zu­jí­cí­mi pro­střed­ky (zpo­ma­le­né zábě­ry, pro­stři­hy mimo loka­ci), zatím­co ta kome­di­ál­ní je utlu­mo­vá­na tuše­ním čeho­si kri­tic­ké­ho a tem­né­ho v poza­dí a neu­stá­le balan­cu­je na hra­ni­ci toho, kdy se máte smát posta­vám a kdy nao­pak s posta­va­mi, kte­ré jsou navíc sko­ro všech­ny zve­li­če­ně afek­to­va­né a nepří­jem­né, pří­pad­ně rov­nou idi­ot­ské, pří­pad­ně nato­lik pasiv­ní, že za celý film nic kloud­né­ho neřek­nou ani neu­dě­la­jí a vůbec nic se o nich nedo­zví­te.

Na mě to mělo ten efekt, že jsem se v prů­bě­hu fil­mu neza­smál ani jed­nou, a to přes­to, že všich­ni her­ci hra­jí vel­mi dob­ře (pokud tedy mají co hrát). Zdaleka nej­lep­ší je v tom­to ohle­du Tereza Ramba, kte­rá má i doce­la dob­ře napsa­nou roli (jež navíc slou­ží jako poci­to­vý ven­ti­lá­tor divác­ké frustra­ce), zatím­co tře­ba Ondřej Malý prak­tic­ky jen roz­dá­vá vizit­ky, což už ani napo­čtvr­té není moc vtip­né, natož pak napo­de­sá­té.

Na dru­hou stra­nu se z řady ohla­sů zdá, že mno­zí recen­zen­ti i divá­ci nazý­va­jí Vlastníky nej­lep­ší čes­kou kome­dií roku, v někte­rých pří­pa­dech dokon­ce nej­lep­ší čes­kou kome­dií za posled­ních x let – tak­že je sluš­ná šan­ce, že i vám sed­nou o pozná­ní lépe. I tak bych ale ozna­če­ní „dob­rá kome­die“ volil spíš kvů­li tomu, že sati­ric­ky nasta­vu­je trp­ké zrca­dlo tomu, jaký jsme národ nepře­jí­cích post-bolševiků, igno­ran­tů, pod­vod­ní­ků, prás­ka­čů, sob­ců a debi­lů, niko­li pro­to, že by se u ní dalo upřím­ně a nezá­vaz­ně zasmát hláš­ku­jí­cím posta­vám a tomu, jak kolem sebe David Novotný legrač­ně roz­pra­šu­je mouč­ko­vý cukr.

---

---