Vlastníci

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

JIŘÍ LÁBUS (1950), role pana Kubáta

Oceňovaný fil­mo­vý, diva­del­ní, tele­viz­ní herec a dabér, kte­rý tou­žil být her­cem již od malič­ka. Narodil se v Praze v rodi­ně archi­tek­ta a jeho bra­tr Ladislav Lábus je rov­něž zná­mým čes­kým archi­tek­tem. Po absol­vo­vá­ní praž­ské DAMU byl při­jat do angaž­má libe­rec­ké­ho diva­dla Studio Ypsilon, kte­ré v roce 1978 pře­síd­li­lo do Prahy a kde hra­je dodnes a hos­tu­je i v něko­li­ka dal­ších praž­ských diva­dlech. Vytvořil řadu kome­di­ál­ních, ale i dra­ma­tic­kých rolí. V 70. letech zapo­čal svou fil­mo­vou kari­é­ru, během níž vytvo­řil desít­ky rolí, výběr z fil­mo­gra­fie: Hra o jabl­ko (1976), Andělské oči (1994), Zapomenuté svět­lo (1996), Spiklenci slas­ti (1996), Všichni moji blíz­cí (1999), Tmavomodrý svět (2001), Babí léto (2001), Hmyz (2018), Hastrman (2018). Od roku 1975 spo­lu­pra­co­val s Oldřichem Kaiserem (např. Možná při­jde i kou­zel­ník). Dětské pub­li­kum ho milu­je za Rumburaka v tele­viz­ním seri­á­lu Arabela (1980, pokra­čo­vá­ní 1993) či díky hla­su, kte­rý pro­půj­čil ply­šo­vé figur­ce Jů v tele­viz­ním pořa­du Studia Kamarád. Je nosi­te­lem dvou pres­tiž­ních fil­mo­vých cen Český lev za nej­lep­ší herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli za posta­vu boha­té­ho strý­ce v Kafkově adap­ta­ci Amerika (1994) reži­sé­ra Vladimíra Michálka a za roli zestár­lé­ho klau­na v tragi­ko­me­dii reži­sé­ra Viktora Tauše Klauni (2013).

Představte Vaši posta­vu Kubáta.

Jedním slo­vem je to „zmrd“. Takových lidí po repub­li­ce běhá ješ­tě hod­ně, zahořk­lých býva­lých bol­še­vi­ků, kte­ří kdy­si měli moc a už ji najed­nou nema­jí, pro­to jsou msti­ví a zlí. Stojí ved­le vás v tram­va­ji, vypa­da­jí zdán­li­vě mile a sluš­ně, pak při­jdou domů a na inter­net píšou šíle­né a hnus­né věci.

Co Vás zau­ja­lo na scé­ná­ři fil­mu, že jste se roz­ho­dl roli při­jmout?

Z tex­tu je cítit, že Jiří Havelka tyto situ­a­ce zažil, byd­lel v domě v praž­ských Holešovicích. Já nao­pak tyto situ­a­ce neznám, žiju léta v domě se sou­kro­mou maji­tel­kou.

Vaše posta­va nerud­ný a věč­ně pesi­mis­tic­ký Kubát říká: „Já budu rád, když už sem nebu­du muset nikdy.“ I když nejste čle­nem žád­né­ho druž­stva, čer­pal jste někte­ré momen­ty pro film z reál­né­ho živo­ta - z naše­ho oko­lí?

Za komu­nis­mu jsem byl v diva­dle před­se­dou ROH a Oldřich Kaiser byl mým mís­to­před­se­dou, tak­že všech­ny vánoč­ní kolek­ce jsme si s Oldou necha­li a niko­mu nic slad­ké­ho neda­li a dokon­ce jsme jez­di­li sami na rekre­a­ce do Bulharska… (smích)

Působí na Vás schůze a pře­de­vším nála­da v sou­čas­né čes­ké spo­leč­nos­ti zachy­ce­ná ve fil­mu (doha­dy a lid­ská hloupost) auten­tic­ky?

Film se ode­hrá­vá v sou­čas­nos­ti, ale lid­ská hloupost zde byla vždy, cha­rak­ter člo­vě­ka se nemě­ní. Lidé jsou stá­le ješit­ní, tupí, zasle­pe­ní. Velká část náro­da tako­vá je a to vše scé­nář skvě­le zachy­cu­je. Na schůzi je uká­zán vzo­rek čes­ké­ho náro­da, lidé růz­né­ho vzdě­lá­ní, nejsou to úpl­ní hlu­páci, ale v prů­bě­hu schůze se z nich hlu­páci stá­va­jí.

Režisér Havelka o Vaší roli pro­hlá­sil: „Jirka Lábus má jež­ka. Na hla­vě i v roli.“ Jak to mys­lel?

Jiří Havelka je pro mě feno­me­nál­ní oso­ba, vel­mi si ho vážím pro jeho vše­stran­nost a mám ho moc rád. Ježek byl nápad Jirky a ježek mi sku­teč­ně v této roli pomohl, hod­ně mě pozmě­nil, i když něko­lik lidí mi řeklo, že mi slu­ší a jak jsem omlá­dl. Moje posta­va má jež­ka uvnitř. Je to nešťast­ný a zakom­ple­xo­va­ný jedi­nec, kte­rý se trá­pí a ško­dí své­mu oko­lí.

Jak pro­bí­ha­la spo­lu­prá­ce s Vaší fil­mo­vou ženou Dagmar Havlovou?

S Dášou Havlovou jsem točil prv­ní film v roce 1979. Během let mi hrá­la mojí ženu, kama­rád­ku i sest­ru. Prošli jsme za ty roky vel­kým vývo­jem a zná­me se vel­mi dob­ře. Byl jsem u zro­du, když jsme s Jirkou Havelkou Dáše roli nabíd­li. Já ji oslo­vil a ona to s rados­tí schvá­li­la, pro­to­že scé­nář ji zau­jal. Byl jsem šťast­ný, že dosta­la po dlou­hé době roli ve fil­mu a navíc kome­di­ál­ní, pro­to­že v této kome­di­ál­ní polo­ze začí­na­la, moc ji slu­ší a divá­ci ji za to mají rádi. Komediálních here­ček je cel­ko­vě straš­ně málo. A u Vlastníků byla vel­mi kre­a­tiv­ní, vymýš­le­la si růz­né nápa­dy při zkou­še­ní i na pla­ce, bylo vidět, že ji to baví.

Natáčení se usku­teč­ni­lo v ome­ze­ném pro­sto­ru, kde divák sle­du­je sku­pi­nu přes sebe mlu­ví­cích lidí. Jak jste pra­co­va­li s tak nároč­ným tex­tem?

Problém byl v tom, že na natá­če­ní sedě­lo deset lidí u sto­lu a mlu­vi­lo se na přeskáč­ku. Narážky se vel­mi rych­le stří­da­ly a toči­lo se po vel­kých cel­cích. Proto jsme měli na papí­ře napsá­ny naráž­ky, abychom vědě­li, kdy danou větu říct. Nejtěžší bylo chy­tit správ­ný oka­mžik, kdy máte začít mlu­vit.

Zazní zde mno­ho vtip­ných hlá­šek, vzni­ka­ly někte­ré i pří­mo na natá­če­ní?

Některé ano, šet­řil jsem si je až na ostrou klap­ku a někte­ré z nich jsou ve fil­mu pou­ži­ty. Například věta k Andrejovi Polákovi, kte­rý hra­je homose­xu­á­la, když jsem kolem něj pro­šel a řekl mu: „Co chceš, brouč­ku?“ Tak tato moje věta všech­ny roze­smá­la a ve fil­mu zůsta­la.

Jaká byla spo­lu­prá­ce s Jiřím Havelkou, jaký je to typ reži­sé­ra?

Jiří Havelka je rene­sanč­ní umě­lec, umí psát, hrát a hlav­ně báječ­ně reží­ro­vat. Neustrne na jed­nom žán­ru, zkou­ší si vše mož­né. A daří se mu zpra­co­vat pal­či­vé téma doby i tře­ba vel­mi zábav­nou for­mou, což je nesmír­ně cen­né. Má smy­sl pro humor a jeho věci mají lid­ský roz­měr a to je i pří­pad hoř­ké kome­die Vlastníci.

Ve fil­mu z vašich úst zazní absurd­ní výrok: „Já jsem vlast­ník a nemu­sím nic.“ Máte osob­ní recept, jak se cho­vat na tako­vé schůzi vlast­ní­ků bytů, jak na to?

Já jsem nekon­flikt­ní člo­věk, nikdy bych se s nikým nechtěl dostat do žád­né­ho spo­ru. Dokonce kdy­si mi jed­na gra­fo­lož­ka řek­la, že kdy­bych nebyl herec, byl bych dob­rý uči­tel či diplo­mat. Já se vše sna­žím řešit smír­nou ces­tou, ne ces­tou kon­flik­tů. Ovšem pak když něco nasta­ne, tak se roz­čí­lím, ale to se stá­vá zříd­ka. Já jsem abso­lut­ně jiný než moje posta­va ve fil­mu.

Pokud bys­te měl divá­ky pozvat jed­nou větou do kina, co bys­te jim vzká­zal?

Pozval bych divá­ky jed­nou větou od N. V. Gogola: „Nenadávej na zrca­dlo, když máš kři­vou hubu!“

Jaké máte dal­ší plá­ny, co chys­tá­te?

Teď při­pra­vu­ji šes­ti­díl­ný pro­jekt pro Českou tele­vi­zi s reži­sé­rem Janem Hřebejkem Boží mlý­ny, kte­rý napsal inves­ti­ga­tiv­ní novi­nář Jan Kroupa, je to kri­mi a hra­ji zde opět zápor­nou posta­vu.