(zatím nehodnoceno)
Loading...Miloš Forman měl se svým spolupracovníkem scenáristou Jeanem-Claudem Carrièrem už od roku 1968 v plánu zfilmovat muzikál Vlasy, který se koncem šedesátých let hrál s ohromným úspěchem na Broadwayi. Bylo ovšem nesmírně obtížné zjistit, kdo k muzikálu vlastní filmová práva. Forman se mnohokrát sešel s lidmi, kteří tvrdili, že je mají, ale vždy se z nich vyklubali podvodníci. Až mu jednoho dne roku 1977 zavolal Lester Persky a řekl, že vlastní práva a navíc má za sebou hollywoodské studio United Artists, které by film rádo vyrobilo.
Forman měl podle svých slov po zjištění, že Persky mluví pravdu, nohy jako led. Najednou mu došlo, že má obrovskou šanci natočit skutečný hollywoodský film a že se konečně vymanil z pocitu, že jeho auto má pražskou poznávací značku. Na jednu stranu to bylo povznášející zjištění, na druhou studená sprcha. Uvědomil si totiž, že se za necelou dekádu Amerika zásadně změnila. Dlouhé vlasy už nebyly znakem revolty, nosili je právníci i bankéři a nikdo se nad tím nepozastavoval. Válka ve Vietnamu dávno skončila, hippies byli minulostí, drogy byly pořád zakázané a nikoho ani nenapadlo zpochybňovat, že peníze jsou důležité. Formanovi se navíc od začátku zdálo, že muzikál má velmi řídký příběh, proto si chtěl původně vypomoci nápadem natočit divadlo ve filmu. Vzít myšlenku muzikálu, mladé lidi a jejich protiválečný postoj, ponechat písničky a atmosféru a celé to zabalit do obalu zbrusu nového příběhu. Bylo mu jasné, že musí najmout amerického scenáristu, nejlépe někoho, jehož osobnost se utvářela právě v šedesátých letech a kdo je obrazně řečeno měl pod kůží. Persky sepsal dlouhý seznam mladých autorů.
Forman se s mladými scenáristy scházel a poslouchal jejich nápady. Autoři přicházeli na schůzku s režisérem nepřipravení, báli se sdělovat své nápady, aby jim je ten muž s podivným východoevropským přízvukem nesebral, a hlásali jedno plakátové heslo o nesmyslnosti války a morálnosti protestu za druhým. Až se objevil malý snědý
mladík jménem Michael Weller a Forman se ho zeptal, zda o tom muzikálu přemýšlel. Weller odpověděl kladně, pak se podíval režisérovi zpříma do očí a pronesl: „Pane Formane, abych se přiznal, vím hovno, jak na to.“ A Forman odpověděl: „Říkej mi Miloši, já vím stejný hovno jako ty.“ A za urputných hádek spolu napsali scénář.
Na casting Vlasů přišla spousta zájemců, například v té době naprosto neznámá dívka a pozdější popová diva Madonna, která se Formanovi bohužel ztratila v davu, anebo dnes respektovaná charakterní herečka Kathy Batesová, představitelka Misery ze slavného hororu podle Stephena Kinga. Forman později hořce litoval, že nerozpoznal její talent. Forman si pozval štáb a herce, a jelikož mu bylo jasné, že málokdo umí číst scénář tak, jak ho chce natočit, film všem předehrával. Nejprve producentům a pak i hercům. Na pozici hlavního kameramana se podařilo angažovat Miroslava Ondříčka. Ten byl sice po příjezdu do Ameriky hodně nervózní, ale po první projekci denních prací bylo producentům jasné, že kameraman je to jedinečný. Forman mu hned vysekl poklonu: „Tak si myslím, chlapečku, žes to nezapomněl.“
Na natáčení se stalo i několik velkých průšvihů. Jeden z nich vznikl kvůli nápadu švenkra, aby Ondříček umístil kameru pod letadlo, které se mělo zvednout až těsně před nimi. Ondříček nesouhlasil, kamerovou posádku přesunul do bezpečné vzdálenosti a kameru spustil na dálkové ovládání. Letadlo při rolování nabíralo rychlost a najednou se ozvala rána jako z děla a kamera byla na cucky. Změnil se vítr a pilot včas nezareagoval. Při pomyšlení, co všechno se mohlo stát, Ondříček zbledl jako křída a z natáčení ho odvezli rovnou do nemocnice se srdeční příhodou.
Obrovskou davovou scénu demonstrace producenti inzerovali v novinách měsíc předem s tím, aby na natáčení dorazil každý, kdo má dlouhé vlasy a doma oblečení odpovídající květinovému hnutí. Nakonec dorazila spousta rockových kapel a hippies, kteří vytvořili neopakovatelnou atmosféru.
Když Forman potřeboval vojáky, zavolal americkému ministrovi obrany a požádal ho o pomoc. Ministr se ale zdráhal, tak na něj Forman spustil, že je americký občan, platí daně a tím přispívá na armádu, takže si myslí, že si do záběru armádu zaslouží. Dostal celý pluk.
Forman nikdy neměl příliš v lásce filmy o hudebních skladatelích, ještě méně muzikály. Přechod mezi dialogovou scénou a následným chvilkovým zatemněním mysli, kdy někdo odhodí zábrany a začne zpívat, ho přiváděl jemně řečeno do rozpaků. A popravdě, kterého diváka ne. Jenže zatímco autoři muzikálů vědí, že s realističností daleko nedojdou, Forman ji vyžadoval. A bohužel si na ní vylámal zuby. Látka tolik úspěšná na jevišti na plátně nefungovala, jak očekával. Pro diváky byly Vlasy v době premiéry zastaralé a obecenstvo nelákaly. Forman navíc porušil základní pravidla hollywoodského muzikálu, protože proti zvyklostem neobsadil do filmu žádnou hereckou hvězdu, na kterých muzikály tradičně stály. Film se nesetkal s kladným přijetím diváků a kritici mu vyčítali nepochopení typického hollywoodského žánru.
Vlasy se možná netrefily do nálady publika v roce 1979, to ale neznamená, že je to špatný film. Naopak. Z pohledu dnešního diváka jsou Vlasy mnohem zajímavější podívaná než v době svého vzniku. Navíc se film společně se snímkem Bezstarostná jízda na filmových fakultách ukazuje jako mistrovská ukázka filmového střihu. Z technického hlediska je film velmi zajímavý i proto, že se natáčel v tehdy revolučním systému Dolby Stereo.
V Československu měl premiéru až v roce 1989.
Nejnovější komentáře