Americký dobrodružný rodinný film Volání divočiny je volnou adaptací stejnojmenného románu z roku 1903 spisovatele Jacka Londona, z jehož pera vyšel o dva roky později i známější Bílý tesák. Ovšem zatímco Bílý tesák je příběhem divokého vlka, z něhož se postupně stává domestikovaný pes, tak Volání divočiny se věnuje podobnému příběhu v opačném sledu – jeho hrdinou je domácí pes, který se znenadání ocitne v divočině a postupně přimkne k návratu ke kořenům a ke své přirozenosti.
Oním psem je bernardýn Buck, žijící v domácnosti kalifornského soudce. Jednoho dne je však unesen obchodníky se psy a převezen ze slunného jihu do zasněženého Yukonu, kde zrovna vládne zlatá horečka (píše se konec 19. století). Buck se nejprve stává členem psího spřežení ve vlastnictví poštovního doručovatele (Omar Sy) a později se ho ujme zasmušilý samotář John (Harrison Ford).
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Pokud znáte filmovou adaptaci Bílého tesáka z roku 1991, tak Volání divočiny je jí nesmírně podobné, nejen místem dění a psím hlavním hrdinou, ale i řadou motivů a příběhových prvků. Jde o klasický staromilský dobrodružný film v tom nejlepším slova smyslu, až na jednu zásadní novotu – pes Buck je v drtivé většině scén kompletně digitální. Je animovaný naprosto skvěle (jen občas se hýbe trošku divně), že ale nejde o skutečného psa, poznáte bezpečně hlavně kvůli tomu, že tvůrci mu propůjčili pár obličejových grimas a lidských emocí, které psi normálně nevykazují.
Na jednu stranu tak divák sice dokáže snadněji přečíst, jaké emoce zrovna Buck prožívá, na stranu druhou však leckteré jeho výrazy a pohledy dost výrazně vytrhávají z iluze realističnosti, což může na kdekoho působit rušivě. Zas ale díky tomu šlo natočit specifickým způsobem náročné scény, které by se s opravdovými psy pořizovaly skutečně dost těžko. Ostatní zvířata ve filmu jsou mimochodem také digitální – v tomto směru dává smysl, že režie byla svěřena Chrisi Sandersovi, který doposud spolu-režíroval jen animované filmy (Lilo & Stitch, Jak vycvičit draka, Croodsovi). Přírodní exteriéry jsou ale každopádně už skutečné a ochránci zvířat se alespoň nemusí šťourat v tom, jak moc šetrně nebo nešetrně se v průběhu natáčení choval štáb ke zvířatům (jako se to dělo u filmu Psí poslání).
Děj je poměrně jednoduchý, leč i tak je adaptovaný moc hezky (výjimku tvoří akorát jeden mimořádně plochý a jednorozměrný záporák, který svým primitivním pojetím z okolního dění vyčnívá), přičemž osudy psího hrdiny jsou podány dostatečně silně a majestátně a filmu se daří působit stejně nadčasovým dojmem, jako jeho literární předloze. Tón filmu je také víceméně konzistentní, přestože se přibližně v půlce dělí na dvě stylově dost odlišné části. První polovina stojí více na legračním psím dovádění a na akčních scénách s poštovními saněmi, zatímco polovina druhá má mnohem volnější tempo a Buck se v ní najednou musí dělit o místo na plátně i s Harrisonem Fordem v roli čestného a dobrosrdečného muže, který nepřijel do Yukonu primárně kvůli hledání zlata, ale kvůli tichému truchlení nad smrtí syna a zapíjení žalu. I přes solidní Fordův výkon však bude dětské diváky tahle část pravděpodobně bavit již o dost méně (a navíc počítejte s trochu smutným koncem).
S vyloženě malými dětmi nicméně půjde do kina na Volání divočiny stejně jen málokdo, neb bude promítáno pouze v originálním znění s titulky. To ale nic nemění na tom, že jde o nadprůměrně uspokojivý dobrodružný snímek ozdobený líbivými kompozicemi Spielbergova dvorního kameramana Janusze Kamińského, vyprávějící o vzájemném přátelství muže a jeho psa a o tématech přežití, probouzení dávných instinktů a životě ve smečce, který má šanci zaujmout i diváky podstatně starší. Jen na to počítačové zpracování zvířecí složky je potřeba si trochu přivyknout a místy překousnout i jistou dějovou zkratkovitost a zjednodušenost.
