Vyhnání Gerty, aneb jak málo máme pochopení pro něco, co jsme nezažili

obrazek 2022 10 19 171835313

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Historické romá­ny jsou žánrem, kte­rý se nám sna­ží pro­střed­nic­tvím pří­bě­hů oby­čej­ných lidí při­blí­žit atmo­sfé­ru doby. Odsun němec­ké­ho oby­va­tel­stva je pro nás dodnes kon­tro­verz­ní téma, v někte­rých soci­ál­ních bub­li­nách dokon­ce až kon­ver­zač­ní tabu. Vyhnání Gerty Schnirch jej však ucho­pi­lo bra­vur­ně – skr­ze pří­běh tak sil­ný, že se při jeho čte­ní cítí­te bez­moc­ní. Příběh nevšed­ní, kte­rý byl v té době bohu­žel vel­mi všed­ním. Příběh mat­ky a dce­ry, pří­běh žen.

Stručně k ději. Vypráví o dív­ce – ženě, Gertě. Narodila se němec­ké­mu otci a čes­ké mat­ce. Ta během vál­ky zemře, Gerta tak zůsta­ne sama s otcem, kte­rý zeší­lí, a začne ji zná­sil­ňo­vat. Z toho­to aktu se naro­dí dce­ra, Barbora. Po kon­ci vál­ky jsou Němky i s dět­mi brá­ny na dlou­hé pocho­dy smr­ti. Během nich je dozor­čí pro zába­vu zná­sil­ňu­jí, mučí hla­dy a žíz­ní, tak­že jsou nuce­ni pít vodu z lou­ží, načež čas­to umí­ra­jí na tyfus. Ty, kte­ré pochod pře­ži­jí, se dosta­nou do domu hos­po­dář­ky, kde mohou něko­lik let za stra­vu a uby­to­vá­ní pra­co­vat. Barbora vyrůs­tá, odstě­hu­je se a zalo­ží vlast­ní rodi­nu. Gerta díky vyso­ce posta­ve­né­mu komu­nis­to­vi Karlovi kte­rý byl v dět­ství její pří­tel, pro­ži­je pár šťast­ných let. Poté, co během čis­tek v 50. letech Karel zmi­zí bůhví kam, je nuce­na vzít pod­řad­nou prá­ci ve skla­dě. Zahořkne, zane­vře pro­ti Čechům a tou­ží po omluvě. I s dce­rou se jí zhor­ší vzta­hy. Barbora ji v posled­ních dnech navště­vu­je a mlu­ví s ní, Gerta už však nej­spí­še nevní­má. Zanedlouho zemře.

Příběh je nepo­chyb­ně pod­chy­cen auten­tic­ky a syro­vě. Autorka se nesna­ží jakým­ko­liv způ­so­bem uleh­čit emoč­ní zátěž na čte­ná­ře. Tím vzni­ká román, kte­rý nás oprav­du vtáh­ne, ačko­liv si v někte­rých pasá­žích pře­je­me, aby tomu tak neby­lo, pro­to­že ve chví­li, kdy zavře­me kni­hu, nás pří­běh neo­pus­tí. Empatický člo­věk totiž cítí jakousi for­mu kolek­tiv­ní viny, podob­nou, jakou němec­ký národ cítí za holo­kaust. To je ale téma širo­ce zpra­co­vá­va­né ve všech sfé­rách, kdež­to o odsu­nu Němců se tolik nemlu­ví. Těžko totiž hle­dá­me pocho­pe­ní pro něco, co jsme neza­ži­li.

Samotná posta­va Gerty má vel­mi lehce nazna­če­né rysy diso­ci­a­tiv­ní poru­chy iden­ti­ty (nemoc, kdy se v jed­nom těle stří­dá více osob­nos­tí). Samozřejmě to vel­mi hyper­bo­li­zu­ji, Gerta tako­vou nemo­cí, ale­spoň pokud to dob­ře chá­pu, netr­pě­la. V prů­bě­hu kni­hy však vní­má­me rozkol mezi její čes­kou a němec­kou strán­kou. Ve chví­li, kdy je pou­ze mla­dá dív­ka, to jí samot­nou nikterak netrá­pí, ale přes­to si vší­má roz­dí­lů mezí ní, a její­mi čes­ký­mi kama­rá­dy. V době odsu­nu začne inkli­no­vat ke své čes­ké strán­ce, po oku­pa­ci v roce 1968 se opět navra­cí k té němec­ké. Je to jako by v ní žily dvě ženy. Česká, mla­dá, ener­gic­ká, i přes všech­ny útra­py srdeč­ná a milu­jí­cí. A Německá, zahořk­lá, ublí­že­ná živo­tem, tou­ží­cí po omluvě všech, včet­ně sebe sama. V tom­to ohle­du se na dílo však nesmí­me dívat jako na kri­ti­ku „němec­tví“. Tato část její osob­nos­ti není zahořk­lá kvů­li národ­nost­ním vlast­nos­tem, ale kvů­li tomu, že prá­vě ta němec­ká strán­ka byla celý její život pošla­pá­vá­na. Tohoto roz­dě­le­ní osob­nos­tí se doko­na­le zhos­ti­la Diana Šoltýsová, v jejíž režii se Vyhnání Gerty Schnirch hra­je v Žižkovském diva­dle.

Rád bych se také ješ­tě krát­ce vyjá­d­řil ke spo­le­čen­ské­mu význa­mu kni­hy. Jak jsem již řekl, vyhná­ní němec­ké­ho oby­va­tel­stva není téma širo­ce zpra­co­va­né. Dá se to do jis­té míry pocho­pit, ze všech zvěr­stev 20. sto­le­tí je toto jed­no z těch (a říkám to s vel­mi vel­kou nad­sáz­kou) mino­rit­něj­ších. Především pro­to­že se týká jen České repub­li­ky, kte­rá, řek­ně­me si upřím­ně, niko­ho moc neza­jí­ma­la… Jediný kdo tedy má zájem zhos­tit se téma­tu, kte­ré má Čechům nasta­vit zrca­dlo, jsou prá­vě Češi. Ti, kte­ří svou his­to­ric­kou vin­nu nesou. A Kateřina Tučková tuto úlo­hu spl­ni­la na výbor­nou.