Vyšehrad Dvje - Lavi ve svém druhém celovečeráku

(6 hlasů, průměr: 4,17 z 5)

Loading...

Zní to mož­ná neu­vě­ři­tel­ně, ale Lavi v pokra­čo­vá­ní Vyšehrad fyl­mu zno­vu dostá­vá šan­ci. A ten­to­krát dokon­ce v podo­bě zahra­nič­ní­ho angaž­má! Už jeho let do Anglie ale skon­čí fiaskem a jak se dá před­po­klá­dat, jeho jazy­ko­vá výba­va mu nepři­ne­se mno­ho úspě­chů ani v novém půso­biš­ti. Tentokrát ho však prů­švi­hy nepři­ve­dou do FC Slavoj Vyšehrad, ale „spad­ne“ až do ves­nic­ké­ho FK Smrkov. A tady ho čeká spous­ta pře­kva­pe­ní včet­ně toho nej­dů­le­ži­těj­ší­ho, kte­ré odha­lí díky náhod­né­mu čůrá­ní u pan­gej­tu…

„Dvojky jsou lep­ší než jed­nič­ky“ – přes­ně tak mělo znít pra­vi­dlo tvůr­ců fil­mu Vyšehrad: Fylm Dvje. Od pokra­čo­vá­ní fil­mů se tak nějak auto­ma­tic­ky oče­ká­vá roz­ší­ře­ní měřít­ka. A u Vyšehradu Dvje je to roz­hod­ně na mís­tě. První Vyšehrad: Fylm vidě­lo v roce 2022 v kinech 692 260 divá­ků, kte­ří v poklad­nách necha­li 108 341 716 korun. Od Vyšehradu Dvje se pro­to oče­ká­vá, že tato čís­la napo­do­bí – i díky fak­tu, že dle nové nove­ly záko­na už nepla­tí ozna­če­ní „nepří­stup­né do 15 let“, ale pou­ze „nevhod­né do 15 let“, tak­že o návštěv­nos­ti do vel­ké míry roz­hod­ne i rodi­čov­ský dohled. Úspěch se při­tom Vyšehradu Dvje musí přát tak nějak auto­ma­tic­ky.

Tvůrci po prá­vu ozna­ču­jí fil­mo­vé Vyšehrady za nezá­vis­lé fil­my – chtě­jí si je dělat po svém, a pro­to si je musí také sami finan­co­vat. Financování podob­ných kome­dií tak zůstá­vá pro­blé­mem. Přitom úspěch Vyšehrad: Fylmu a nedáv­né­ho Na plech doka­zu­je, že o podob­né „hul­vát­ské“ kome­die je výrazná poptáv­ka – trh si je vylo­že­ně žádá. Lépe by to nej­spíš popsal už jen Charlton Heston. Jednu výho­du ale tohle nezá­vis­lé finan­co­vá­ní pře­ci jen má – tvůr­ci mají napros­to vol­nou ruku ve své vizi i ve výsled­né podo­bě fil­mu. A mají u toho kou­le, za kte­ré by se nesty­děl ani Lavi. A vlast­ně až tak moc nesejde na tom, že se toho od minu­le zase tolik nezmě­ni­lo.

Lavi nadá­le je – a nej­spíš i vždyc­ky bude – v prv­ní řadě dement. A je to asi dob­ře, pro­to­že prá­vě pro­to ho lidé mají rádi. Představitel Laviho, pro­du­cent a spo­lu­re­ži­sér Jakub Štáfek, dru­hý reži­sér Martin Kopp a pro­du­cent Ctibor Pouba tak za 55 mili­o­nů korun rea­li­zo­va­li přes­ně to, co si lze pod názvem Vyšehrad: Dvje hrubě před­sta­vit. Cestuje se do Anglie i do Buenos Aires, a pokud jde o neko­rekt­ní humor, v Čechách mu prav­dě­po­dob­ně můžou kon­ku­ro­vat už jen fil­my od Řezníka. Zároveň ale sní­mek obsa­hu­je i drob­né dojem­né momen­ty – Vyšehrad: Dvje je tak svým způ­so­bem i film o lás­ce, přá­tel­ství, rodi­ně, ero­ti­ce, mastur­ba­ci a fot­ba­lu. Kdo chce jít na nový Vyšehrad, nej­spíš dosta­ne přes­ně to, co oče­ká­vá. A zby­tek nej­spíš holt zůsta­ne vůči feno­mé­nu Vyšehrad i nadá­le chlad­ný.

Vyšehrad: Dvje i ten­to­krát víc fun­gu­je na bázi jed­not­li­vých epi­zo­dek než jako uce­le­ný celek. A film se toho nebo­jí už od prv­ních minut (není Maradona jako Mara Dona). Je vel­mi absurd­ní, pře­pá­le­ný, drzý – a pořád v pod­sta­tě pla­tí to, co pla­ti­lo i minu­le. Příběh se sice posou­vá z bodu A do bodu Z, ale k pocho­pe­ní humor­ných situ­a­cí není potře­ba žád­ný zvlášt­ní fot­ba­lo­vý pře­hled. V cen­t­ru vše­ho je stá­le kari­ka­tu­ra zho­va­di­lé­ho čutá­lis­ty, kte­rý se sku­teč­ně pohy­bu­je od vrcho­lu až na úpl­né dno. Je tedy prav­dě­po­dob­né, že kro­mě Na plech se letos už drzej­ší čes­ká kome­die v kinech neob­je­ví.

Spousta vti­pů fun­gu­je na prv­ní dobrou, někte­ré moti­vy ale nako­nec vyšumí do prázd­na. Otázkou zůstá­vá, zda to u fil­mu jako Vyšehrad: Dvje vůbec může­me brát jako zásad­ní pro­blém. Když se navíc poku­sí zabrou­sit i do emo­cí (pocho­pi­tel­ně po svém), pře­kva­pi­vě mu to jde – i díky Lukáši Vaculíkovi, kte­rý v roli tre­né­ra Šebka půso­bí jako oprav­do­vý srd­cař. Jedna osob­něj­ší lin­ka, kte­rá se po udá­los­tech Vyšehrad: Fylmu vylo­že­ně nabí­ze­la, se nako­nec sku­teč­ně roz­vi­ne – opět vel­mi spe­ci­fic­kým způ­so­bem. Zajímavé je ale sle­do­vat, že Vyšehrad: Dvje jako pokra­čo­vá­ní své­ho před­chůd­ce fun­gu­je pře­kva­pi­vě dob­ře, roz­ví­jí ale­spoň jed­no klí­čo­vé téma a sluš­ně si zadě­lá­vá na tře­tí film. Ten vznik­ne v pří­pa­dě, že se sní­mek za 55 mili­o­nů korun zapla­tí.

Naštěstí se vra­cí napří­klad tak­zva­ný fot­ba­lo­vý Taťka – Miroslav Hanuš je v této roli feno­me­nál­ní, stej­ně jako minu­le. Vyšehrad: Dvje se, po vzo­ru prv­ní­ho fil­mu, nebo­jí lehce rýp­nout do výsky­tu mafi­án­ských prak­tik ve fot­ba­lo­vém pro­stře­dí a opět je mís­ty dospě­lej­ší, než by prů­měr­ní fanouš­ci Marka Ebena, Zdeňka Svěráka nebo Ivo Šmoldase tipo­va­li. Pořád jde ale o neko­rekt­ní kome­dii, ve kte­ré se dějí věci, jež budou pro nejed­no­ho divá­ka mož­ná až pří­liš. I ten­to­krát je to čis­tě o tom, jak má kdo nasta­ve­né hra­ni­ce humo­ru a co už mu při­jde za čárou. Zároveň to ale nezna­me­ná, že by fan­klub Diega Maradony měl hned tvůr­cům jít po krku, nebo že by film něco vylo­že­ně glo­ri­fi­ko­val. Kdo se navíc neza­smě­je jed­no­mu vti­pu či gagu, má šan­ci, že do pěti minut dosta­ne hned něko­lik dal­ších vtipů/gagů, kte­ré na něj zafun­gu­jí lépe.

Vyšehrad: Dvje je stá­le bizar­ní kome­die s prv­ky sati­ry, kte­rá pros­tě musí být tro­chu ost­rá. A bude zále­žet na kaž­dém divá­ko­vi, jest­li pro něj nejde už o pří­liš extra páli­vou por­ci. V jed­né klí­čo­vé sek­ven­ci se navíc obje­ví boží Simona Peková – a obsah její scé­ny roz­hod­ně mno­hým pro­větrá mozko­vé závi­ty při úva­ze nad tím, co to vlast­ně sle­du­jí. A mož­ná při­jde i Mara Dona! Nebo Malá moř­ská víla.

Předvídatelnost je men­ším pro­blé­mem fil­mu, ale s Juliem Lavickým je pořád sran­da – pořád jde o posta­vu, kte­rá je svou nesne­si­tel­nou hloupostí až sym­pa­tic­ká. Navíc se v prů­bě­hu Vyšehradu: Dvje nezdá, že by tvůr­cům dochá­ze­ly nápa­dy. I když chví­le­mi to mož­ná vypa­dá, že roz­hod­nu­tí udě­lat z Vyšehradu 3 (Trí? Trije? Trii?) finál­ní teč­ku za Laviho ságou, by bylo cel­kem rozum­né.

Stejně jako prv­ní film, má i dru­hý Vyšehrad blíž ke kva­lit­ní prv­ní půl­ce původ­ní­ho seri­á­lu než k té dru­hé (kte­rá byla obec­ně při­ja­tá hůř). Občas se ale zdá, že už není moc kam kon­cept posou­vat dál. To však může vyvrá­tit prá­vě tře­tí fil­mo­vý Vyšehrad, kte­rý by všem nevě­ří­cím Tomášům (hehe) mohl zavřít pusu. Tvůrci ovšem mini­mál­ně zatím pořád mají lofa­sy, za kte­ré by se nesty­děl ani Lavi.

Vyšehrad Dvje má naštěs­tí pořád sym­pa­tic­ké tem­po (110 minut - sub­jek­tiv­ně - ute­če jako voda),když se navíc se děj zdán­li­vě nepo­sou­vá, pořád film snad­no zvlád­ne udr­žet pozor­nost a v pod­sta­tě nemá hlu­chá mís­ta. To, že se v Čechách poda­ří točit bloc­kbus­ter, je samo o sobě obdi­vu­hod­né, o to více ovšem potě­ší rea­li­za­ce objek­tiv­ně funkč­ní­ho bloc­kbus­te­ru. Takového, kte­rý zvlá­dá půso­bit fil­mo­vě, poměr­ně vel­ko­le­pě a navíc se dá snad­no věřit, že i divác­ky atrak­tiv­ně, byť pro všech­ny pořád nepů­jde o menu z miche­lin­ské restau­ra­ce.  Parametry mega­hi­tu ovšem Vyšehrad Dvje spl­ňu­je věro­hod­ně. Ať už divá­kům v sále buší slá­vis­tic­ké, spar­ťan­ské, nebo pros­tě jen „nor­mál­ní´´ srd­ce.

Vyšehrad po pře­cho­du ze seri­á­lo­vé podo­by do té fil­mo­vě pros­tě našel for­mu, kte­rá mu vyho­vu­je. A byla by chy­ba chtít od tvůr­ců něco jiné­ho. Hranice se tu sku­teč­ně jis­tým způ­so­bem posou­vá (mís­to peni­sů tu ten­to­krát pra­vi­del­ně hoří něco jiné­ho),  slo­vo drzost o něm vel­mi vypo­ví­dá, záro­veň ovšem i slo­vo oso­bi­tost. Jakub Štáfek dává do své (nevy­hnu­tel­ně) život­ní role i ten­to­krát všech­no, prá­vě on jako hna­cí motor celé posta­vy Julia Lavického a jeho káno­nu poté sto­jí za pří­kla­dem osob­ní­ho pro­jek­tu, kte­rý naros­tl do neo­če­ká­va­ných výšin. Není při­tom nut­né mít vyte­to­va­né­ho Laviho na zad­ku, tenhle úspěch se musí cenit tak nějak auto­ma­tic­ky.

Vyšehrad je spe­ci­fic­ký feno­mén, kte­rý snad­no pro­mlou­vá do duše všem fot­ba­lo­vým fanouškům. Zároveň sku­teč­ně evo­ku­je drzé ame­ric­ké kome­die, jako je série Prci, prci, prcič­ky nebo fil­my Setha Rogena. A navzdo­ry všem svým vul­ga­ri­tám a bizar­nos­tem smě­řu­je k pře­kva­pi­vé­mu cli­f­fhan­ge­ru, kte­rý si vylo­že­ně říká o rea­li­za­ci troj­ky. Vyšehrad: Dvje při­tom bez pro­blé­mů obsto­jí i sám o sobě – a je prav­dě­po­dob­né, že ti, kdo odchá­ze­li nad­še­ní z Vyšehrad: Fylmu, budou spo­ko­je­ni i po pro­jek­ci jeho pokra­čo­vá­ní. Filmu, kte­rý mož­ná nepře­pi­su­je ději­ny, nestrh­ne vizu­á­lem ani scé­ná­řem roku, a vlast­ně ničím, co by z něj děla­lo něja­ký zásad­ní kine­ma­to­gra­fic­ký počin.

Jako spe­ci­fic­ký typ fil­mu, po kte­rém čeští divá­ci oči­vid­ně tou­ží, však Vyšehrad: Dvje fun­gu­je na jed­nič­ku. A v tom­to pří­pa­dě na divá­cích v kině zále­ží pře­de­vším. Je prav­dě­po­dob­né, že pokud se úspě­chy fil­mů jako Vyšehrad nebo Na plech budou opa­ko­vat, něko­mu koneč­ně dojde, že se vypla­tí podob­né neko­rekt­ní kome­die finan­co­vat – a tvůr­ci tak nebu­dou muset ris­ko­vat bez­pe­čí vlast­ních kapes. Zatím ale tako­vé fil­my vzni­ka­jí v nezá­vis­lé podo­bě, a i ten­to­krát je výsled­kem svě­ží, nekom­pro­mis­ní zába­va.

Kdo čeká víc, bude zřej­mě odchá­zet nemi­le pře­kva­pen. Otázkou však je, jest­li se vůbec najde někdo tako­vý, kdo na Vyšehrad: Dvje zamí­ří do kina. Jeho cílov­ka totiž bude spo­ko­je­na – a dosta­ne Laviho, kte­rý je... pros­tě Lavi. K žád­né­mu pokle­su na úro­veň dru­hé půl­ky původ­ní­ho seri­á­lu v pří­pa­dě Vyšehradu: Dvje roz­hod­ně nedo­chá­zí.

Vyšehrad: Dvje je přes­ně tím fil­mem, kte­rý sli­bu­je už svým názvem. Kdo odchá­zel spo­ko­je­ný z prv­ní­ho celo­ve­čer­ní­ho Vyšehradu, bude nej­spíš spo­ko­je­ný i po pro­jek­ci Vyšehradu: Dvje. Zásadní film se sice neko­ná, ale dostá­vá­me typ neko­rekt­ní, bláz­ni­vé čes­ké kome­die, o kte­rou má trh evi­dent­ní zájem. Financování při­tom v tomhle odvět­ví není vůbec jed­no­du­ché a tvůr­ci si tak pro­jekt muse­li zapla­tit sami. Na dru­hou stra­nu je výsled­kem nekom­pro­mis­ní autor­ská vize, kte­rá je přes­ně tak drzá a hul­vát­ská, jak se od celo­ve­čer­ní­ho nášu­pu s Lavim dá oče­ká­vat. Diváků, kte­rým zrov­na tenhle styl bude vadit, asi moc nebu­de – a nic tak nebrá­ní tomu, aby Vyšehrad: Dvje ovlá­dl kina stej­ně jako jeho tři roky sta­rý před­chůd­ce. I ti méně spo­ko­je­ní se ale mohou rado­vat, že je vůbec mož­né, aby něco tako­vé­ho vznik­lo. A pokud si Vyšehrad Trí / Trije / Trii za tři roky udr­ží stej­nou fazó­nu, může to být i potře­tí svým způ­so­bem fajn…

Verdikt: 60 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře