Vyvolený - Vyvolený je údajně jen pouhým klíčem k otevření celé trilogie...

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Po famóz­ním při­je­tí fil­mu Šestý smy­sl, kte­rý se zařa­dil mezi 10 komerč­ně nej­ú­spěš­něj­ších fil­mů his­to­rie (vydě­lal 673 mil. USD), se přes­ně po roce vra­cí scé­náris­ta a reži­sér M. Night Shyamalan s novým thrille­rem. Pojmenoval ho Unbreakable (doslo­va Nerozbitný), má opět jis­tou pří­chuť nad­při­ro­ze­na, ode­hrá­vá se zase ve Philadelphii a hlav­ní roli si opět při­vlast­nil Bruce Willis. Bruce ztvár­ňu­je chla­pí­ka jmé­nem David Dunn, kte­ré­ho spat­řu­je­me v oka­mži­ku, kdy ve vla­ku, kte­rým se vra­cí do Philadelphie, neú­spěš­ně balí pohled­nou spor­tov­ní agent­ku.

O pár oka­mži­ků poz­dě­ji jeho syn, hra­jí­cí si doma s ovla­da­čem, vidí v tele­vi­zi zábě­ry z želez­nič­ní­ho neštěs­tí. David Dunn je jedi­ným ces­tu­jí­cím, kte­rý neho­du pře­žil. Bez jedi­né­ho zra­ně­ní nebo škráb­nu­tí. Pekelné štěs­tí, řek­ne si deva­de­sát devět pro­cent lidí. Po mši za tra­gic­ky zemře­lé při havá­rii ale nachá­zí David za stě­ra­čem auta lís­tek s jedi­nou, pros­tou otáz­kou: Kolikrát jsi byl v živo­tě nemoc­ný?. Autorem dota­zu je před­sta­vi­tel toho zbý­va­jí­cí­ho jed­no­ho pro­cen­ta lidí, kte­ří Davidově záchra­ně při­su­zu­jí hlub­ší smy­sl. Jmenuje se Elijah Price a naro­dil se s vel­mi křeh­kou těles­nou schrán­kou. Do oka­mži­ku setká­ní s Davidem utr­pěl cel­kem 54 frak­tur všech mož­ných kos­tí a tře­ti­nu živo­ta strá­vil v nemoc­ni­ci. Elijah se Davidovi svě­ří se svou teo­rií - jestli­že žije někdo, kdo trpí tak jako on sám, musí exis­to­vat i jeho pro­ti­pól - člo­věk, kte­rý ze vše­ho vyváz­ne bez jaké­ko­liv újmy na zdra­ví, kte­rý nikdy nepo­znal, co je nemoc -  nezra­ni­tel­ný. A zdá se, že David by tím Vyvoleným mohl být: „Jsme na opač­ných kon­cích jed­né křiv­ky“. David nej­pr­ve kou­ká na Elijaha jako na člo­vě­ka, kte­rý spad­nul z viš­ně, ale postup­ně začí­ná sám na vlast­ní kůži zjiš­ťo­vat, že by snad na téhle na prv­ní pohled ulít­lé teo­rii moh­lo něco být a že by snad koneč­ně mohl najít sebe samé­ho, neboť „není nic hor­ší­ho než nevě­dět, kam pat­říš...“ A to je vše, co Vám o ději Vyvoleného chci pro­zra­dit. Vězte, že čím méně toho víte, tím víc si zda­ři­lý thriller vychut­ná­te. Shyamalan kou­sek po kous­ku klid­ným tem­pem pood­krý­vá str­hu­jí­cí, tro­chu mys­te­ri­oz­ní pří­běh, kte­rý Vás pohl­tí již od úvod­ních minut. Dialog, kte­rý vede Dunn s dív­kou ve vla­ku, je sní­mán netra­dič­ně meze­rou mezi seda­dly před nimi a stej­ně neotře­le je pojat i celý sní­mek. Shyamalan rezig­nu­je na vyob­ra­ze­ní samot­né neho­dy vla­ku, nabí­zí pou­ze momen­ty, kte­ré těs­ně neho­dě před­chá­ze­jí a po moment­kách na tvá­ře, v nichž se zra­čí hrůza z při­chá­ze­jí­cí­ho neštěs­tí,  se Vám dosta­ne pou­ze něko­li­ka tele­viz­ních zábě­rů z vrtu­l­ní­ku na mís­to havá­rie. Absence této urči­tě divác­ky při­taž­li­vé (a mož­ná i oče­ká­va­né?) scé­ny však plně zapa­dá do cel­ko­vé kon­cep­ce sním­ku: neří­kat a neu­ka­zo­vat vše napl­no, nechť zapo­jí divák svou fan­ta­zii, nechť také pře­mýš­lí. Nejvíc úvah a dis­ku­sí se ihned po uve­de­ní sním­ku zača­lo vést o kon­ci fil­mu, pro­to­že stej­ně jako v Šestém smys­lu reži­sér kno­kau­tu­je divá­ka i ve Vyvoleném. Názory na toto Shyamalanovo K.O. se ovšem dost růz­ní. Někteří jej při­ví­ta­li, jiným dojem z celé­ho fil­mu roz­bí­jí. Sám za sebe musím při­znat, že jsem ho inka­so­val cel­kem rád.  Skvěle vybar­ve­ná je cel­ko­vá atmo­sfé­ra fil­mu. Shyamalan ji líčí v pěk­ně tem­ných bar­vách, ponu­ré jsou inte­ri­é­ry (pře­de­vším zašlý Dunnův byt ve stej­ně zaprá­še­ném čin­žá­ku) i exte­ri­é­ry (pří­še­ří, déšť). O něja­kých jas­ných bar­vách, slun­ci a mod­rém nebi si může­te nechat zdát. Nic tako­vé­ho sem pros­tě nepat­ří, snad kro­mě záři­vě mod­ré bun­dy jis­té­ho dro­go­vé­ho dea­le­ra, kte­rá je zde ovšem jedi­ně pro­to, abychom v této mini­ro­li nepře­hléd­li samot­né­ho reži­sé­ra. Precizní a sou­stře­dě­né jsou i herec­ké výko­ny obou hlav­ních před­sta­vi­te­lů, kte­ří, pokud nepo­čí­tá­me baro­vou scé­nu v Pulp Fiction, měli již tu čest setkat se spo­lu ve tře­tím díle Smrtonosné pas­ti. Tehdy byl jejich vztah zalo­že­ný na bázi nuce­né­ho part­ner­ství, tady je mno­hoznač­něj­ší, ne tak jas­ně defi­no­va­ný. Willis odvá­dí svůj tra­dič­ní nad­stan­dard posled­ní doby a zdá se, že má před sebou svět­lé zítř­ky, pro­to­že se naroz­díl od svých kole­gů (Seagal, Van Damme) doká­zal opros­tit od ška­tu­le akč­ní­ho hrdi­ny. Jackson v posta­vě tajem­né­ho sbě­ra­te­le comic­sů s pře­zdív­kou pan Skleněný vzbu­zu­je nepří­jem­né poci­ty, kte­ré mož­ná poci­ťu­je­te pokaž­dé, když se setká­te s těž­ko čitel­ným člo­vě­kem. Na závěr musím zkon­sta­to­vat, že tako­vé hro­bo­vé ticho v kinosá­le jako při Vyvoleném jsem dlou­ho nesly­šel. Skutečnost, že deva­de­sát devět pro­cent lidí v kině zůsta­lo stej­ně bez­hles­ně sedět až do kon­ce titul­ků, mě utvr­di­la v tom, že jsem nebyl jedi­ným, koho Vyvolený dostal.