Zdroj

„Není v pova­ze člo­vě­ka – ani žád­né jiné bytos­ti – začí­nat tím, že se dob­ro­vol­ně vzdá, že si pliv­ne do tvá­ře a zatra­tí život; na to je tře­ba pro­ce­su mrav­ní zká­zy, jenž je u kaž­dé­ho jedin­ce jiný. Někteří se vzdá­va­jí pod dote­kem prv­ní­ho tla­ku, někte­ří se zapro­da­jí, někte­ří pada­jí poma­lu a nepo­střeh­nu­tel­ně, až vyhas­nou úpl­ně, aniž by vědě­li, kde a jak svůj oheň ztra­ti­li.

Pak se všich­ni ztra­tí v neko­neč­ném bahně svých star­ších před­chůd­ců, kte­ří jim neu­stá­le opa­ku­jí, že dospě­lost zna­me­ná netr­vat na svých názo­rech, bez­pe­čí zna­me­ná netr­vat na svých hod­no­tách a prak­tič­nost zna­me­ná netr­vat na své hrdos­ti. A přes­to se někte­ří nevzda­jí, jdou dál a vědí, že nelze zra­dit svůj vnitř­ní oheň, učí se, jak mu dát tvar, význam a jak ho usku­teč­nit.“

Ayn Rand, před­mlu­va k 25. výro­čí prv­ní­ho vydá­ní, stra­na 11

Tento obsáh­lý citát se nachá­zí na zad­ní obál­ce čes­ké­ho vydá­ní vel­mi, vel­mi pozo­ru­hod­né kni­hy. Otázka, kte­rou kla­de, je vlast­ně zce­la pros­tá – Vyplatí se člo­vě­ku řídit vlast­ní­mi zása­da­mi, nebo má dělat to, co od něj oče­ká­vá spo­leč­nost? Má vět­ší smy­sl pla­vat s prou­dem, nebo stát osa­mě­le na divo­kém ost­rův­ku s vědo­mím, že je to můj ost­růvek?

Americká spi­so­va­tel­ka a filo­so­f­ka rus­ké­ho půvo­du Ayn Rand, zvo­li­la pro svou odpo­věď na ten­to pro­blém pří­běh dvou archi­tek­tů.

Peter Keating má vlast­ně všech­no. Školu ukon­čil snad se vše­mi vyzna­me­ná­ní­mi a čest­ný­mi medai­le­mi, kte­ré šly v oblas­ti archi­tek­tu­ry během stu­dia zís­kat. Rovnou ze ško­ly nastu­pu­je do pres­tiž­ní archi­tek­to­nic­ké fir­my a fle­xi­bil­ně se při­způ­so­bu­je poptáv­ce kli­en­tů sou­kro­mé i veřej­né sfé­ry. Neváhá dělat kom­pro­mi­sy a vychá­zet kli­en­tům vstříc, jak jen je potře­ba.

Člověku by se zdá­lo, že je to ide­ál­ní úspěš­ný mla­dý muž, tedy typ hlav­ní­ho hrdi­ny. Určitě se mu někdo bude sna­žit pře­ka­zit jeho krás­né sny, závi­dět mu úspěch, sláv, bohat­ství….

Pak je tu ješ­tě Howard Roark. Ze ško­ly ho vylou­či­li těs­ně před dokon­če­ním. Proč? Protože se odmí­tal pod­ři­zo­vat tra­dič­ním tren­dům, tra­dič­ním hod­no­tám a odmí­tal sle­pě kopí­ro­vat prv­ky, kte­ré už byly v archi­tek­tu­ře pou­ži­ty mili­on­krát. Navíc je odmí­tal kom­bi­no­vat. Ne, že by jaký­ko­li sta­veb­ní sloh igno­ro­val. Ale nepo­u­ží­vá ho tam, kde ztrá­cí smy­sl. Nestaví pro ty, kte­ří se potře­bu­jí lesk­nout před ostat­ní­mi. Staví pro osob­nos­ti. Pro jed­not­liv­ce, kte­ří jsou vyrov­ná­ni sami se sebou a vědí, co chtě­jí a proč to chtě­jí. Těm pak posta­ví budo­vu či dům jako z jejich snů, aniž by s nimi potře­bo­val coko­li kon­zul­to­vat.

„Takhle se do mé před­sta­vy ješ­tě nikdo netre­fil, Roarku. Musel jste hod­ně pře­mýš­let nad tím, co budu ve svém domě všech­no potře­bo­vat.“

„Na vás jsem nemys­lel vůbec. Tohle je jedi­né uspo­řá­dá­ní, kte­ré má smy­sl na mís­tě, kte­ré jste si vybral pro svůj dům.

Howard Roark nedě­lá kom­pro­mi­sy. Nespojuje dohro­ma­dy moder­ní budo­vu ze skla a antic­ký por­tál. Nestaví, aby měl kli­en­ty. Má kli­en­ty, aby sta­věl.

Mohlo by se zdát, že oba spo­lu budou sou­pe­řit. Že budou tomu dru­hé­mu dělat naschvá­ly a prát se na uli­ci. Ale to by bylo na Ayn Randovou moc povrch­ní. Jistě, kon­flikt tu exis­tu­je. Ale jde o kon­flikt vnitř­ní, kon­flikt pova­ha kon­flikt náhle­dů na svět.

Keating Roarka nená­vi­dí, ale sou­čas­ně mu závi­dí a bojí se ho. Proč? Protože Roark je srov­nán sám se sebou. Keatingovi, kte­rý je stá­le jak větr­ná korouhvič­ka a točí se tu na jed­nu, tu na dru­hou stra­nu, se to nikdy nemů­že poda­řit. Má všech­no, co by běž­ný člo­věk mohl chtít. Kromě kli­du v duši.

Proč jde o střet více náhle­dů na svět? Ayn Rand defi­no­va­la vlast­ní filo­so­fii, kte­rá vyzva­la na myš­len­ko­vý sou­boj dva tisí­ce let filo­so­fie, víry a myš­le­nek od počát­ku naše­ho leto­poč­tu. A v očích mili­o­nů lidí po celém svě­tě uspě­la.

Krom toho, že její filo­so­fie, objek­ti­vis­mus, vytvá­ří z filo­so­fie jakož­to obo­ru přes­ně for­mu­lo­va­ný a kon­krét­ní nástroj pro lid­ské roz­ho­do­vá­ní, podá­vá jej romá­no­vou for­mou tako­vým způ­so­bem, že vel­mi sro­zu­mi­tel­ně demon­stru­je jeho základ­ní pre­mi­sy a z nich vychá­ze­jí­cí závě­ry. O co v objek­ti­vis­mu jde a pro­ti čemu sto­jí se uka­zu­je v inter­ak­ci a vzta­zích postav, z nichž kaž­dá má na život tro­chu jiný náhled.

Hlavními stra­na­mi jsou Howard Roark jako raci­o­nál­ní indi­vi­du­a­lis­ta, na dru­hé Elsworth Monkton Toohey jako kolek­ti­vis­ta peču­jí­cí o veřej­ný názor.

Toohey Roarka nená­vi­dí. Roarkovi je Toohey v pod­sta­tě ukra­de­ný. Nemá důvod se na tuto oso­bu sou­stře­dit, ovšem musí se nějak vyrov­ná­vat s tím, co mu ten­to kolek­ti­vis­ta sta­ví do ces­ty.

Zdroj (v ori­gi­ná­le The Fountainhead) byl prv­ním svaz­kem Ayn Randové, kte­rý se více ujal. Ovšem vět­ši­na čte­ná­řů v něm vidě­la jen zají­ma­vý pří­běh dvou archi­tek­tů a nevní­ma­li myš­len­ko­vé posel­ství, kte­ré je na strán­kách obsa­že­no a jehož mani­fes­tem je závě­reč­ná Roarkova soud­ní obha­jo­ba.

Také z toho důvo­du se Randová vzá­pě­tí pus­ti­la do své­ho nej­slav­něj­ší­ho romá­nu, její­ho opus mag­num, Atlasovy vzpou­ry. Příběhu o tom, co se sta­ne z civi­li­za­cí, když z ní zmi­zí ti nej­lep­ší tvůr­ci, uměl­ci, filo­so­fo­vé a pod­ni­ka­te­lé…

Základ: pří­běh dvou archi­tek­tů s růz­ný­mi svě­to­ná­zo­ry a pří­stu­py k tvor­bě

Navíc:

• son­da do duše opor­tu­nis­ty a pokryt­ce na jed­né stra­ně a člo­věk věr­né­ho svým zása­dám i teh­dy, když se mu to neho­dí
• prv­ní lek­ce filo­so­fie objek­ti­vis­mu poda­ná romá­no­vou for­mou
• nad­ča­so­vý sva­zek
• otáz­ka pro kaž­dé­ho, zda se vypla­tí řídit vlast­ním roz­hod­nu­tím nebo se nechat semlít názo­rem vět­ši­ny

Blog auto­ra: http://umenivyberu.cz