Král nezávislých Jim Jarmusch si mistrně hraje s profláknutým tématem „děvkař za zenitem se vydává hledat ztraceného syna“ a v hlavní roli záři Bill Murray na okružné cestě za ženami, kterým jako přelétavý Don Johnston před dvaceti lety vstoupil do života.
Don je muž po všech stránkách spokojený - ekonomicky je blahobytně zabezpečen, a také se mu podařilo zůstat starým mládencem, přičemž jeho osobní erotická historie je nabitá plejádou nádherných žen, jejichž úctyhodný počet mu dělá čest i v porovnání s dávným téměřjmenovcem Donem Juanem. Ve vedlejším domě bydlí kamarád Winston, neméně spokojen, byť oplývající pěti dětmi, v důsledku čeho se exponuje v třech zaměstnáních. Baví se hraním na soukromého detektiva (podotýkám, že nejdůležitějším pomocníkem soukromého očka ve třetím tisíciletí je internet) a když Dona jednak opustí stávající krasavice Sherry, jednak Don obdrží jistý růžový dopis, na základě precizních informací a plánu vyšle Winston kamaráda na pátrací cestu.
Inkriminovaný nepodepsaný dopis totiž obsahuje strohou informaci, že Don se před zhruba dvaceti lety stal otcem a jeho syn se ho teď vydává hledat. Přes jeho krčení rameny a najevo dávaný nezájem, mu Winston zorganizuje road-trip, během něhož má Don s kyticí růžových květů navštívit expřítelkyně, které připadají do úvahy, pátrat po psacím stroji a tak identifikovat matku do toho dne netušeného potomka. Tak se Don, přes své znechucení vydává na cestu do málem zapomenuté minulosti, kdy má šanci pozorovat, co se z dívek, které znal, stalo. Je to poznávání bizarní, trapně frustrujíci i tragikomické, a z perspektivy „po dvaceti letech“ má zvláštní pachuť hořkosti nad tím, že vidí skutečnost, která se odehráva daleko za horizontem, kde on běh událostí opustil, a ke které neměl ve svém lehce plynoucím životaběhu úmysl se vracet.
Počas téhle absurdní „poutě za pravdou“ se staví do kontrastu Donův znechucený nadhled k celé eskapádě a na druhou stranu chvilkové záblesky emocí, dokonce snad uvědomování, že s jeho životem také není vše v pořádku. Tahle postupná, jemně odstínovaná katarze se odehrává na pozadí návštěv u starých lásek, setkání s nimiž se v prvním plánu drasticky liší, na v podstatě jsou variacemi téhož. Jarmusch zde předkládá bizarní figurky a na jejich až absurdní exzistenci staví jemný humor filmu, předkládá však zároveň jisté archetypy ženství. Mezi nimi se potácí stále unavenější hlavní hrdina, který je zas esencí mužského pohledu - Bill Murray ve své momentální okouzlující herecké poloze životem ošoupaného cynika s kamennou tváří, snad něco hledající a hlavně trefně komentující tenhle absurdní svět, ať už bonmoty, nebo minimalistickou hrou obličeje.
V závěru se všechny „pravdohledačské“ naděje rozpliznou v nejistotě, jestli spuštecím momentem celé akce nebyl jen krutý vtípek, nebo snad snaha někoho z Donova okolí donutit ho, aby se podíval na svůj životaběh. Na chvíli možná nachází syna, rozhodné ho v dalším momentu ztrácí, ale na cestě, kterou za ním absolvoval, se možná dopídil něčeho o sobě, jakéhosi vědomí o existenci za hranicemi svého přesně vymezeného světa, snad dostáva šanci. Viděno touhle optikou se důležitost autenticity toho růžového dopisy vytrácí. Zlomené květiny jsou o cestě, jež by asi nikoho nelákala, ale projít si ji určité stojí za to, hlavně když vám ji může zpríjemňovat humor Jima Jarmusche a excelující Bill Murray.
O filmu:
Broken Flowers
Scénář: Jim Jarmusch
Režie: Jim Jarmusch
V hlavních rolích: Bill Murray, Sharon Stone, Jeffrey Wright
USA - Francie 2005, 106 minut
